VLADIMÍR JANOVIC
Za svitu luny
... sen své žádá oběti
K. J. Erben
Kdo vyšel z márnice
a uviděl tančící hrobníky
musí milovat život
S úžasem sleduje luna
zatmění ženy
když po krátkém dnu pampelišky
nastává polární noc
odkvetlého chmýří
Kdo na tvých malých ňadrech spí
probouzí soka ve tvé hrudi
Toužíš s ním uprchnout
a zapomenutou řečí panenství
jej vyvoláváš ze tmy
Ráno ho při polibku dětí zapřeš
Všichni jsme nehodni
vlastního tajemství
V blízkosti smrti jsou barvy ostré
skoro bych řekl podzimní
A to je teprv jaro
Je mi lehko jako básni
která už nepotřebuje svět
Vlaštovky v senátu
svědčí svým odpoledním tělem
Mě nadlehčuje hrůza
že jsem se nenaučil létat
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |