Vedrana Rudanová otřásla Chorvatskem
Takřka světovým bestsellerem se stal román Ucho, hrdlo, nůž. Chorvatská spisovatelka Vedrana Rudanová se v něm vysmívá všeobecnému předsudku, že v balkánské válce byli krvelačnými agresory Srbové a roli mírotvorných beránků sehrávali Chorvaté. Je nasnadě, že takto fabulovaný román Chorvatskem otřásl. Ústřední postavou knihy je Tonka Babičová, má velká ňadra (nosí podprsenku 85C), je dcerou chorvatské matky a srbského otce, počata byla při náhodném pohlavním styku ("zrodila jsem se z průšvihu"). Zhnusení nad politikou ji žene k erotice, ale v posteli poznává, že společenská frustrace už lidem bere potěšení i z pohlavního života, i v poslední přirozenosti, jaká nám ještě zbyla, převládá odcizení. Knihu dostatečně "roztrhal" i polský liberální deník Gazeta Wyborcza, možná proto, že v balkánské válce stál na straně Chorvatů. Redakce však vedle kritické recenze zařadila rozhovor s autorkou.
Pochopil jsem správně, že román je ryze ženskou zpovědí?
Odpovím vyhýbavě: doslova jde o hlas třiapadesátileté ženy, která ztratila víru ve smysl života a potácí se, aniž ví, co dále dělat.
Tonka Babičová vrávorá především mezi politikou, která se jí bezprostředně dotýká, a sexualitou, o níž mluví velmi otevřeně a bez okolků.
Protože tak se pohybuje současný člověk: mezi sexualitou, tedy živočišnou částí přirozenosti, a politikou, která měla být - ve společenském slova smyslu - emancipací duše. A protože se dnes na míle vzdalujeme politice, zůstává nám pouze pohlavní život, přes jeho prizma hledíme na svět.
Tonka však říká, že ani náš sex už není upřímný.
Rozhodně s tím souhlasím, protože politika nám vzala duši i v sexu. Ztratili jsme spontánnost - v sexu již nejsme přirození, i v něm jsme pouze herci.
To proto se vaše hrdinka bouří i vulgárním jazykem?
Klne vždycky jen ukřivděný. Moje hrdinka ví, že je obětí a ví, že není schopna změnit svět, v němž se její život proměnil v peklo. Mluví vulgárně, aby si neprohnala kulku hlavou. Mumlá si sama pro sebe, protože dnes již nezní dialogy - slyšíme pouze monology. Tu knihu jsem konec konců napsala jako sebeobranu proti vlastní sebevraždě. Všichni, kdo dokážou přijít světu na kloub, každý den bojují sami se sebou, aby neskočili z mostu. Chorvatsko má 4,5 miliónů občanů a jen za uplynulou sobotu si na život sáhlo devět lidí.
"Chorvatsko je smutná země" - říkáte často. To proto, že má po válce?
Ta válka v určitém smyslu neskončila. Stále se hledají viníci. Tribunál v Haagu chce odsoudit zločince. Ale dnešní Chorvatsko se probudilo z iluzí. Věřilo se, že jsme bojovali za nezávislost a osvobození od Srbů. A stalo se, že Chorvatsko jako takové již neexistuje. Je to země, ve které žije 1 procento mafiánů a zločinců a 99 procent chudáků bez jakýchkoli práv. Všechno, co mělo cenu - moře, hotely, lodě, banky - vlastní zahraniční kapitál. A podobný smutek již je, nebo brzy bude, také u vás. Všichni jsme se ocitli na prahu nové civilizace nevolníků, které ujařmily nadnárodní korporace. Navíc máme strach, protože jsme manipulovaní pojmem terorismus.
Vás nezajímají recenze?
Ne, protože literární kritici jsou prodejné nuly. Žijí podle schématu daleko od života. Jsem proto šťastna, že o mně tak špatně píšou. To, že ve mně rozpoznali vraha, je můj největší úspěch.
Píšou o vás zle, protože vaše kniha pohrdá nejen tradicemi, ale také tím, co odlišuje amatérský zápis prožitků od literární stylizace.
Odpovím takto: každé umění je pravdivé, pokud je v souladu s časem, v němž vzniklo. Soudím, že moje kniha zaznamenala tak velký ohlas v celém světě proto, že byla napsána jazykem, jakým se dnes mluví.
Připravil IVO HAVLÍK
Autor: Vedrana Rudanová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)