Mnozí obyvatelé Judeje očekávali od Ježíše, že jako Mesiáš je povede do povstání proti Římu. Ježíš tuto roli odmítl, neboť v ní nespatřoval cestu k naplnění svého poselství. Politické revoluce sice posunují dějiny kupředu, ale zároveň představují riziko, že osvobozením od staré totality se otevře cesta k nové, efektivnější totalitě. Velké myšlenky se po vítězství zpravidla odkládají ad acta.
Vítězná revoluce se stává svátostí. Občan je nabádán, aby jí vzdával čest. Svatozář však bledne rychlostí, která je přímo úměrná rychlosti postupující deziluze. Politika se zpravidla brání racionálnímu přezkoumání věcí prodlužováním emocionálního stavu obecné mysli, která naopak vykazuje tendenci ke zlehčení svátosti. V předlistopadové době koloval následující vtip: Může člověk v den výročí VŘSR provozovat sex? Odpověď zněla: Může, ale radost ze sexu nesmí být větší než radost z Říjnové revoluce. Není to sice příspěvek k teorii revoluce, ale ozdravný způsob zlehčení politické svátosti, který lze doporučit k uplatnění v každé době.
Dnes již nejsou politické svátosti předmětem masových oslav na náměstích. Avšak rozdělování dějin na zavrženou dobu před revolucí a požehnanou po revoluci je záležitostí denního mediálního folkloru a je prováděno se stejnou důkladností, s jakou se dbá na čistotu kádrového profilu neposkvrněného předrevolučním životem. Mírné zlehčení by neuškodilo.
Teorie revoluce jako dramatické formy politické změny je stará jako evropská civilizace a lze ji vysledovat již od antiky. Ve středověku se řešila otázka oprávněnosti či neoprávněnosti vzpoury proti panovníkovi, jehož moc je od Boha. Posléze se dospělo k názoru, že panovník je odpovědný nejen Bohu, ale také svým poddaným, což zvýšilo váhu oprávněnosti vzpoury. V moderním pojetí počínaje revolucí francouzskou už nešlo o revoltu proti panovníkovi, ale o změnu společenského řádu, přestože panovník přitom přišel o hlavu.
Marx a Engels chápali revoluci jako způsob přechodu k vyšší společenskoekonomické formaci nastolující nové společenské a vlastnické vztahy odpovídající rozvoji výrobních sil. Tuto teorii v konečném výsledku zproblematizovala revoluce v Rusku, ve kterém sice dozrály podmínky pro dobytí Zimního paláce a uchopení moci, ale nikoli pro nový společenský řád.
Revoluční události na konci minulého století se všeobecně prezentují jako vítězství nad komunismem. Má to ale chybu. Komunismus se nekonal. Dílem jde o terminologický zmatek, dílem o diskreditační záměr preventivně spojit tento pojem s defektní minulostí, aby z něho bylo možno dělat strašidlo obcházející Evropu. Celkem se to daří. Je ale zřejmé, že velké revoluce 20. století si zaslouží důkladné přezkoumání.
Zdá se, že čas revolucí skončil. Postmoderní doba, jejíž průnik i do střední a východní Evropy tvořil zřejmě skutečnou podstatou událostí na konci minulého století, roztavila pevné struktury univerzální odpovědnosti, kterou přenesla na bedra jedinců a nastolila vládu neosobních sil. Postmoderno nenabízí převratná řešení a dalekosáhlé cíle, ale hru, která je sama řešením a cílem. Kdo hledá cíle, nenajde je, kdo hraje hru, může najít i cíle.
Polský sociolog žijící v Anglii Zygmund Bauman charakterizuje tento stav v pozoruhodné knize Tekutá modernita o fungování postmoderní společnosti: "Jestliže pominul čas revolucí systémů, je tomu tak proto, že již neexistují budovy, kde by sídlila hlavní řídící a kontrolní oddělení systému, kam by případní revolucionáři mohli vtrhnout, které by mohli ovládnout... Je nepředstavitelně obtížné, ba přímo nemožné představit si, co by si vlastně takoví vítězové uvnitř těchto budov (pakliže by je vůbec našli) mohli počít, aby dokázali vývoj zvrátit a ukončit strádání, které je podnítilo ke vzpouře".
Pod zorným úhlem školního marxismu defilovaly společenské řády pěkně přehledně seřazené v nezvratné vzestupné linii. Jak to, že to najednou přestalo fungovat? Třeba to vůbec nepřestalo fungovat, jen ten výklad byl možná poněkud zjednodušený. Možná, že to byla Hegelova "lest rozumu" řídícího běh dějin oklikou, která se proměnila v past dějin. Únosem marxismu ze západu na východ byla myšlenka nového společenského řádu přenesena do nepřipraveného, relativně zaostalého prostředí bez demokratických tradic a bez náležité industriální výbavy. A nejen to. Současně byla odsunuta z hlavního tahu dějin na periferii. Z této periferie byl celý projekt zatažen do nesmyslné soutěže s kapitalismem, do velmocenského zápolení včetně hry tajných služeb, o jejichž "efektivní" roli není třeba mít žádné pochybnosti. Kdyby se probudil Marx a my mu pověděli, jak všechno dopadlo, nepochybně by řekl: Ani se nedivím, takový postup jsem vám určitě neradil.
Vrátit myšlenku pokroku ve smyslu vzestupu společenských řádů do hlavního tahu dějin může být problém. Éra industriální modernity s její sociální strukturou, do které byl celý socialistický projekt situován, je dávno pryč a podobný projekt pro novou fázi modernity na svůj vznik teprve čeká, zatímco moc mají v rukách vyznavači konce dějin. Jenže jak napsal Karel Kosík v eseji Pražské jaro, konec dějin a šaušpíler, u konce nejsou dějiny, "v koncích jsou dějiny moderního paradigmatu. Tyto dějiny jsou vyčerpány a ztratily tvořivost ... jsou u konce se svým rozumem, ... jejich rozum ... poklesl na služebnou součást fungujícího systému".
Past dějin byla nenasytná. Jestliže v první fázi měla podobu snadného dobytí moci v Rusku, ve druhé fázi pak v podobě velmocenské záštity v rozděleném světě pohltila země střední a východní Evropy se všemi důsledky, které umožnily označit celé čtyřicetiletí jako dobu totality. Rok šedesátý osmý byl m.j. také neúspěšným pokusem o únik z této pasti.
Z marxismu, který byl produktem západní kultury, se stala tuhá stranická ideologie a politika nepřipouštějící oponenturu, demokracii ani překročení rámce industriální éry. Z marxistů se stali straničtí ideologové, kterým později Sartre oprávněně vytýkal, že se jim oproti Marxovi ztratil člověk. Nevznikl nový společenský řád v pravém smyslu slova, ale především režim, což byl hlavní důvod, proč se mohl zhroutit jako domek z karet. Kdyby tehdejší systém byl méně režimem a více skutečným společenským řádem schopným reagovat na výzvy postupující modernity a vytvářet veřejné prostředí jako svobodný prostor pro iniciativu a odpovědnost, nestalo by se to. Nelze ale popřít, že do té míry, do jaké předjímal některé rysy nového společenského řádu, poskytoval sociální bezpečí a vedl k vzestupu kvality života. Mnozí na to rádi vzpomínají, jiní to neradi slyší.
Past dějin otevřela svoji náruč potřetí. Stalo se tak v okamžiku, kdy lidé zvonící před patnácti lety klíči si nevšimli, a všimnout ani nemohli, že euforie na náměstích byla jen vnějším projevem daleko podstatnějšího dění lhostejného k revolučním emocím: byl to postindustriální svět informačních technologií a individualizující postmoderní svět nových technologií moci, který prolomil hranice a vydal se na východ, aby silou nové flexibility definitivně potopil již nehybnou a přežívající pevninu industriální modernity a s ni pohřbil v hlubinách vše, co bylo na jejím povrchu, včetně pokusu o socialismus i s jeho jistotami.
Na otázky týkající se nové fáze modernity dává odpovědi dokonale zbavené laciných iluzí Zygmund Bauman v Tekuté modernitě. Jde o užitečný pohled tvrdým pravdám do očí. Kdyby dílo existovalo o desítku let dříve a předčítalo se z listopadových tribun, lidé demonstrující na náměstích by se možná leknutím rozutekli, ale invazi postmoderna by už asi nezabránili. "Máme před sebou individualizovanou, privatizovanou verzi modernosti zatíženou břemenem odpovědnosti, která v případě jejího selhání dopadá především na záda jednotlivců," konstatuje Bauman.
Přerůstání klasické modernity v postmoderno charakterizuje autor Tekuté modernity pomocí metafory jako tavení pevných těles: "Tento typ tavení pevných těles uvolnil celou složitou síť společenských vztahů a zanechal ji bez ochrany - obnaženou, neozbrojenou a nekrytou, neschopnou odolávat podnikáním inspirovaným pravidlům činnosti a podnikáním vytvářeným kritériím racionality, natož aby jim dokázala efektivně konkurovat." Nezdráhá se uznat, že "rozpad sociální sítě a zhroucení efektivních organizací kolektivní akce jsou často poznamenány mnoha úzkostmi a oplakávány jako nepředpokládaný vedlejší produkt nové lehkosti a tekutosti moci, která je čím dál mobilnější, kluzká, úskočnější, vyhýbavější a prchavější". Dodává, že "sociální desintegrace není jen výsledkem, ale i předpokladem nové techniky moci". Jistě nic lákavého.
Pokud je možno ztotožnit osvobozování s individualizací, pak bychom se za patnáct let individualizačního úsilí měli cítit plně svobodni. Kdyby to bylo tak jednoduché, nemusel by Bauman položit otázku: "Je osvobození požehnáním, nebo prokletím?Je to prokletí, které se vydává za požehnání, nebo požehnání, jehož se bojíme jako prokletí?"
Odpověď řeší ve prospěch individualizace jako svobody a svobody jako individualizace, avšak, na rozdíl od pokrytecké politiky a propagandy, neskrývá nemilosrdnou pravdu o existenci bolestného odporu se strany přirozeného vnímání lidské situace. Upozorňuje, že je "individualizace osudem, nikoli volbou. V zemi osobní svobody volby rozhodně není možnost uniknout individualizaci, ani odmítnutí účasti v individualizační hře na pořadu dne ... mezi situací jedinců de jure a jejich nadějemi, že se stanou jedinci de facto - že ovládnou svůj osud a rozhodnou se pro takovou volbu, jakou si přejí - zeje široká a dále se zvětšující propast". Cestu z dilematu spatřuje v odlišení neovlivnitelného osudu od údělu, který si může jedinec ovlivnit tím, že pozná, jak tento svět funguje. Je věcí diskuse, zda Baumanovo východisko představuje konsolidaci lidské situace.
Pod tíhou reálné pravdy byl proslulý listopadový výrok o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí všeobecně kvalifikován jako žvást na jedno použití. Jenže pravda skutečně zvítězila. Potvrdila se ve smyslu Heideggerovy vrženosti do skutečnosti, do bytí ve světě formou starostí doprovázené úzkosti. Člověk je vržen do pravdy. Také navzdory planým frázím o svobodě se potvrdilo Sartrovo odsouzení ke svobodě. Člověk byl odsouzen ke svobodě spojené s vyvázáním ze všech ochranných vazeb a s individuální odpovědností v míře, která ho drtí. Po osvobození od kolektivní záštity k individuální vyvázanosti se totalita byrokratické moci, nepřipouštějící odvolání, změnila na totalitu moci neosobních sil, proti kterým se není ke komu odvolat.
Pokus o socialismus, tak jak byl nastartován a praktikován, měl v sobě osudově zakódovanou sedmdesátiletou, ve střední Evropě čtyřicetiletou záruční lhůtu a skončil by i bez sametové revoluce, buď zcela zásadní reformou v případě zachycení nové modernity, nebo prostým ústupem z pozic. To je špatná zpráva jak pro politické nostalgiky, kteří si nepřipustí tak chatrnou konstelaci svého bývalého systému, tak pro profesionální bojovníky proti komunismu, bez nichž by se dějiny zcela jistě obešly. Jenže politika bytostně potřebuje vítěze a poražené, hrdiny a viníky. Případný "bezlistopadový" přechod ke kapitalismu by možná vedl k větší prosperitě, ale ztratil by kouzlo revoluce jako ideologické svátosti.
Celý "příběh", jehož výsledkem je postmoderní kapitalistická situace, je zajisté také měřitelný mravními hledisky. Záleží však na tom, jsou-li nastavena pod zorným úhlem nového vládnoucího paradigmatu, nebo naopak pod zorným úhlem nadčasového sepětí rozumu a svědomí. Mravní rozměr příběhu naplňovali jak ti, kteří byli přes mnohá úskalí vedeni vírou v sociálně spravedlivou společnost, pokud tuto víru neposkvrnili odsouzeníhodnými činy proti lidskosti, tak ti, kteří v odporu proti totalitnímu znehodnocování smyslu ušlechtilé vize neváhali přijmout riziko uvržení do klatby, a po změně poměrů si udrželi nadhled, nestali se novými kádrovými referenty, nepodlehli svodům odvety a nové apologetiky. Z pozice nadhledu konstatoval Karel Kosík že "kritici dřívějších poměrů se mění v apologety přítomnosti, kterou považují za svůj výtvor a obhajují ji jako přirozený řád lidstva a nejlepší ze všech možných světů". Schopnost nadhledu je však vzácná a politika není jejím nositelem.
Cestou ke společnému pochopení společně prožitého "příběhu" není podřizování vědomí nové jednotící ideologii, ale pěstování nadhledu otevírajícího prostor pro svobodné fungování rozumu a svědomí bez ideologického dohledu. Je nejvyšší čas začít.
Autor: František Stoklasa
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |