Ordinuje nám je ve své sbírce veršů KOHO DNES LÉČIT LÁSKOU lékař Alois Tybrych (vydalo nakladatelství Svoboda Servis r. 2004, 48 str., s působivými ilustracemi Pavla Poličanského, s obálkou Evžena Holkoviče a s doslovem básníka Karla Sýse). Alois Tybrych je člen Unie českých spisovatelů a autor, s nímž se tak často setkáváme na stránkách Obrysu-Kmene. Když opustil chudé podhůří Krkonoš, kde se narodil, a hornické povolání, zavřely se za ním dveře posluchárny lékařské fakulty v Brně a působí od té doby, dnes již přes 40 let, jako lékař.
Tybrychovy verše jsou poznamenány úporným hledáním člověčenství, piety k životu. Je to vyzrálá, kultivovaná a náročná poezie. Ale co je nad texty slov, v nich a co za nimi? Tybrychovy verše nás, jako verše každého básníka, nutí k naší vlastní osobité interpretaci tím, že je konfrontujeme s poznáním našeho ego. Sledujeme tak tedy i svoji vlastní podobu myšlenky, kterou předestřel básník. Tybrychova observace světa, jeho niterně složitá celoživotní odysea nás pak přímo nutí k evokaci našich vlastních životních a citových peripetií. Jeho vroucnosti, trýzně, touhy, úporná a bolestná hledání jistot a nejistot, kořenů dobra i zla - to vše se prolíná s našimi životními zkušenostmi. A tak spolu s autorem vnímáme svět kolem sebe a evokujeme si vše dobré i zlé, co vstoupilo nejen do nás, ale i co nás obklopuje a determinuje naše vztahy ke světu.
Tybrychovy verše nejsou vyumělkované, vyznačují se všestrannou přesností a jeho fonendoskop, jímž autor naslouchá tepu své doby, zaznamenává současně i tep lékaře básníka: jeho srdce bije pro právo a spravedlnost. Tybrych vystupuje proti osudným chybám minulosti i přítomnosti. V básni Za Karlem Krylem čteme: »Ti kdo nás dříve týrali nás týrají znova / ti kdo bezectně kradli nám / dneska nedaj práci«. Kyvadlo Tybrychovy poezie osciluje mezi jistotou a pochybností. A samozřejmě schopností organismu přizpůsobit se různým životním, např. módním podmínkám. Svědčí o tom jeho verše v básni Nová bohyně: Němá tvář / Zakrývá ji změť barevných šňůrek / piercingů z boltců skrání / obočí Vlasy v tenkých copáncích / končí kuličkami obojetného kovu«. Podobný portrét z dnešní »nové doby« najdeme i v básni Automatí: »navlékl rifle a koženou bundu / kravatou uškrtil uzenáře Vyskočila / placeno dávno předem / automat rozkročmo čeká / a se zpocenou hrstí pětikorun / nahá dívka na divanu žvýká«.
A jsou zde žaloby na krutosti doby: »Tož Čížku zazpívej / jakpak tě okradli / Kolik zmizlo lesa kolik polí / kolik domů ulic pozměnilo pána / Zpívej Čížku zpívej / jak je dneska země zaprodána«. A v básni Český senát o současné ubohosti současných elit a politických struktur čteme plamennou výzvu: »Ale nezoufej - nová generace / vstane zas v purpurovém hávu / slávy slavných Slávů / svou jen nevěš hlavu.«
Slova hloubavé pravdy, naléhavá, neuzavřená, ale někdy i přirozené životní únavy, rezignace: »S útěchou tu zůstávám / nic lepšího není / včasná smrt ale i jistota / že si ji můžeš přivodit sám«.
Básník František Halas v jednom eseji napsal, že »nevíry, pochybnosti, jsou znamením čistoty a velikosti básníka«. Patří k nim jistě i nostalgie - po domově, po lidech, po době, v níž nám bylo dáno žít a která byla spojena s naším dětstvím, mládím. I toto je vyznání básníka Tybrycha: »Tonka pusa mastná / usmívá se tajně / čekám na setmění / dá mi dá mi - / voňavý peříčko / něhy zapomnění«.
Ano, i soucitný, jemný, lkavý smutek. U Tybrycha jsou to např. verše o tom, jak se z tohoto světa ztratila jeho teta: »Odvážně ztepilé nohy mé tety / v odpoledním stínu nízké slepé ulice / teď nehybně křivé - Marta visí na klice«.
Alois Tybrych není heroldem vyvolených, korumpovaných elit dnešní společnosti. Je naopak seismografem dnešní hluboké krize demokracie. Sleduje její nebezpečnou korozi. A proto jeho poezie není ani hypnotikum či sedativum a on sám není žádným donkichotem, směšným bláhovcem, honícím se za přeludem. Jeho domicil není tedy jen v podkrkonošské oblasti, ale všude v této zemi, kde žijí lidé. Alois Tybrych si věří a zůstává svůj. Na jeho verše se právem vztahují slova předního českého spisovatele Jana Drdy: »Namísto veršování přichází poezie, nesesaditelná vladařka české řeči.«
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |