Růženka byla fenomén...
"Hele," říkala mi, "já seděla za všech režimů. Ale teď se mi to nějak nedaří. Zkus to ty, třeba budeš mít větší štěstí."
Jak je zřejmé, dětství prožila Růženka za císaře pána. Tvrdila o sobě, že je šlechtična a nadto zakládající členka Komunistické strany hned v roce 1921.
"To vy jste ještě nebyli na světě," obviňovala nás, "a já už seděla".
Za co seděla, nám Růženka ani nepokládala za nutné vysvětlit, samozřejmě za politiku. Za to, že zklamala své přísné rodiče, bohaté pražské měšťany, a stala se nemanželskou matkou, přece nemohla sedět ani za císaře pána.
Její otec byl mravně neoblomný a dceru za ilegální mateřství z rodiny vyobcoval, a pro jistotu nádavkem i její sestru Marii, která žádnou podobnou vzpouru na svědomí neměla. Dívky pak bydlely celý život spolu. Růženka byla o něco starší, a taky dřív umírala. Navštívili jsme ji a přinesli bonboniéru. Sestra Marie dárek ihned otevřela a nabídla nám s omluvou, že jiné pohoštění po ruce nemá. Ale Růženka se vztyčila na loktech a rozhořčeně ji zarazila:
"Nic jim nedávej, oni by mi to snědli."
A pustila se do výčitek, že nám se to žije, a ji bolejí nohy a nemůže jít na schůzi provokovat.
Růženka bydlela v době, kdy jsme s ní byli v přátelských stycích, v Černé růži.Tedy nikoli přímo v pasáži, ačkoli jí bylo všechno zvláštní podobné, ale v patře toho domu. Asi ji do zdejšího příbytku zlákal název Černá růže, tak symbolický, když pomyslíme na její křestní jméno, protože jinak nadávala na výši nájemného a drahotu vůbec.
Tehdy.
Utěšovali jsme ji, že peníze jsou v inflaci už od dob Marie Terezie, aby si vzpomněla, jak babička Boženy Němcové dostala od císaře Josefa jediný peníz celého svého života a taky byla živa, kdežto my jsme nuceni vyhazovat za tovar malé trvanlivosti spoustu bankocetlí, ale když se to tak vezme, taky jsme pořád nějak na živu. Tehdy jsme to ještě říci mohli. Růženka už tenkrát nesouhlasila. Ona prý živa není, prý živoří, a kdyby prý potají sestra Marie činži nezaplatila, ona by prý nedala ani vindru.
Růženka ráda vyprávěla.
Visela u ní na stěně fotografie Jana Zrzavého, a Růženka hned dala k lepšímu:
"Zrzavý přines do konkursu na kantora v akademii tři svý nejkrásnější obrazy, takový ty melancholie. Asi chtěl z lakomosti dělat akademika."
"Na akademii neučí akademici, ale normálně profesoři," špitli jsme.
"To máš jedno, stejně ho nevzali. Prej neumí učit. Ale v Olomouci ho učit nechali. V Olomouci najednou učit uměl... Tak dojížděl. Kdyby nebyl tak lakomej, moh se jim na to vykašlat. Ale on radši mrznul ve vlaku, jen aby měl do strožoku. Potkal ho tam známej a povídá:
'Tak co, Jene, kdy už budeš tím národním umělcem?'
Zrzavý dopáleně odsekl:
'Já národním umělcem už dávno jsem.'
Známý zčervenal a koktal:
'Promiň, to víš, venkov, já se o tom ani nedozvěděl... A kdy tě jaksi - jmenovali?'
Zrzavý se nadul ještě víc:
'Mě nemuseli jmenovat, mě jmenoval českej národ!'"
Jiná její historka byla o Jozefce.
"Jozefka byla švadlena. Tedy ne obyčejná dělnice bez vyučení. Ty právě dělaly v krejčovských dílnách konkurenci, pracovaly za kus chleba. Jozefka měla výuční list, podle něj taky nárok na plat - a jak to chodilo, právě proto zůstala bez práce. Ale byla vtipná. Tak jí ty vtipy brali v Trnu. Otiskli vtip a dali jí pětikorunu. Jozefka se mohla přetrhnout, psala, jako když hřmí. Začali jí přezdívat spisovatelka. A tak se jim v Trnu ta její píle líbila, že jí spojenými silami našli práci.
'To se ti bude teďka dařit, Jozefko,' řekli jí při tom. 'Budeš brát gáži a k tomu ty honoráře za vtipy...'
'No dovol,' odpověděla Jozefka - 'proč bych dělala spisovatelku, když mám práci?'"
Růženka uznávala básně, pomlouvala komtesu XY, že nemá smysl pro poezii a nedělá tedy čest svému rodu. Na otázku, jestli rodu šlechtickému, nebo ženskému, přišla do rozpaků, ale pak prohlásila:
"Obojímu přeci."
Nejradši vyprávěla, jaké to bylo hned po květnové revoluci. Pozvali ji na slavnostní představení do Národního divadla...
"Do lóže. Když jsem se rozhlídla, koukám, že o kousek dál, taky v lóži, sedí Tonda Zápotocký. Tak jsem na něj zavolala:
'Tady se nám to sedí, viď, Tondo.'
Dělal, že neslyší. Tak jsem přidala na hlase:
'No řekni, Tondo, nesedí se nám tu líp než na pryčně?'
Zase nic.
'Hele, nedělej, že neslyšíš, Tondo - jak se ti t a d y sedí?'
Dveře mojí lóže otevřel nějaký mladík, sed si za mě a šeptal:
'Paní Růženko, je nějaká porucha, chvíli to bude trvat, než začnou hrát, nechtěla byste jít napřed se mou do bufetu?'
Já ho sjela očima, vidím, že není v uniformě, je v gala. Černý mohérový smoking, bílá košile, světle šedá kravata, elegán. Jenže to mě nepopletlo. Povídám:
'To jako musím?'
'Nemusíte,' šeptal a svůdně se usmíval, 'ale mají tam kremrole a šunkový chlebíčky.'
Sakra, pomyslela jsem si, ta ochranka je rychlá, už vědí, že mám ráda obložený chlebíčky a kremrole. To on mě naláká a pak zavře... Tak povídám:
'Za co mě chcete sebrat?'
'Co vás nemá,' uculoval se, 'vás a sebrat. Proč mi nevěříte? Ty kremrole jsou se šlehačkou a chlebíčky mají taky s očkama - a ne že já jsem nějaký očko. Poslal mě Tonda Zápotocký, že prý jste ještě tu svobodu spolu neoslavili, že tam taky přijde, tak se přece nechte pozvat.'
'No dobře,' povídám, 'tak jdem.'
A šli jsme do bufetu. Tonda tam nebyl, ale ten mladej švihák řekl - Však on se dostaví - a objednal - prej zatím - i víno. Chvíli jsme debužírovali a přiťukávali si. Samozřejmě jsem si omočila, co všechno dělá strana špatně. Konečně..." odbočila Růženka do naší tehdejší pospolitosti, "vy jste přece proto do strany ani nevlezli, tak vidíte, děti.
Na představení jsem si nevzpomněla, ale on - když dal přinést druhou láhev - povídá:
'Paní Růženko, tak se mi zdá, že toho Tondu zas něco zdrželo. A nejspíš už hrajou a paní uvaděčka nás teď do hlediště nepustí. Co byste tomu říkala, kdybychom se spolu radši projeli taxíkem.'
Aha, už je to tady, pomyslela jsem si a povídám:
'To jako na čtyřku? Já jsem říkala něco nedovolenýho, že jo.'
'Ale kdepak, paní Růženko,' vytáčel se, 'ale tady už jsme ty nejlepší chlebíčky snědli, a ve Slávii ještě mají. Můžem se tam zastavit, co říkáte. A tu láhev si vezmem s sebou...'
Tak jsme šli.
Zaplatil všechno sám, to musím říct, a ve Slávii taky. A pak mě odvez domů taxíkem. A když jsme se loučili, tak mi políbil ruku!
Ale na žádný slavnostní představení do Národního divadla a vůbec na žádnou slávu už mě nikdy nepozvali..." zakončila Růženka.
A my končíme taky. Neboť všechny režimy dbají na své důstojenství, kdežto Růženka byla fenomén.
Autor: Zdenka Bergrová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |