K mému prvnímu setkání s knihou Paula Coelha JEDENÁCT MINUT došlo na eskalátoru v metru, když jsem míjela upoutávku. Takhle jsme se setkávaly (já a kniha) delší dobu, aniž bychom k sobě našly cestu. Tu proklestila teprve moje sestra, která mi knihu půjčila s ujištěním, že se mi určitě bude líbit. Měla pravdu. Během doby, kdy jsem měla knihu rozečtenou, jsem zakoušela vzácný pocit, že ze mne spadly všechny slupky a že se dotýkám života přímo holýma rukama. Jakmile jsem dočetla poslední slovo, zázrak začal pomalu odeznívat. Začít ještě jednou od začátku? Byl by to moc pohodlný pokus, jak udržet kontakt s pravdou, a právě proto by nejspíš nevyšel. Některé věci si člověk musí pracně vydobýt, nebo je dostat darem od Náhody.
Ale abych se vrátila ke knize. Je to průhled do lidské přirozenosti a sexuality, která je jedním z jejích nejdůležitějších projevů. Autor nastartuje život hlavní hrdinky a pak ji nechává spontánně jednat. Každé její rozhodnutí je dané její přirozeností a je myslím pochopitelné i pro ty, kdo by se na různých místech Mariina příběhu zachovali jinak. Ať už proto, že jejich přirozenost je jiná (pokud neexistuje jenom jedna jediná absolutní přirozenost), ale hlavně asi proto, že člověk se ve svém rozhodování řídí jinými kritérii než svou přirozeností. Proč? To je otázka hozená čtenáři. Cituji: Mám v sobě dvě ženy: jedna si přeje poznat všechny radosti, vášně a dobrodružství, co život může nabídnout. Druhá chce otročit pravidelnému režimu rodinného života a úkolů, které lze naplánovat a plnit. V mém těle je paní domu i prostitutka a navzájem spolu soupeří. Je dvojakost lidskou přirozeností, nebo si ji člověk vypěstoval životem v civilizaci?
Další otázky, které čtenáře napadnou: Jaký je smysl bolesti v našem životě a proč ji tolik lidí dobrovolně vyhledává? Nejde jen o klasický bičík v sadomasochistickém aktu, který je v knize líčen, ale třeba sebeničící workholismus, adrenalinové aktivity, korida nebo - a to snad zasluhovalo uvést na prvním místě - křesťanský symbol Ježíše na kříži - obraz krutosti a utrpení. Ukázky z různých soudků, ale nemají náhodou společný podtext?
Hlavní otázku nenechává autor bez odpovědi. Hrdinka nachází harmonii neuspokojené tělesnosti i citů ve vztahu k mladému malíři. Jejich milostný akt na konci knihy měl asi být nejsilnějším místem. Bohužel chvílemi (stejně jako rozhovor s knihovnicí) připomíná spíš sexuologickou příručku. Nepřipadá mi šťastné používat odborné lékařské termíny, když spisovatel líčí akt vytržení, něco co se vymyká veškeré racionalitě. To snad raději zaběhané lidové pojmy, nějakou tu oplzlost z periferie nebo prostě jenom náznak. Také bych se víc soustředila na charakteristiku postavy malíře než na to, kam položil hrdince ruku a co udělal potom. Kromě toho, že měl dlouhé vlasy a v devětadvaceti letech ho nudil sex, se jeho osobnost nijak výrazně neprojevila. Mám za to, že v erotice hraje daleko podstatnější roli osobní kouzlo partnera než "technika milostného aktu" nebo jak se to odborně nazývá.
Kromě milostného příběhu klíčových postav se v knize odehrává okrajová zápletka - příhoda, na kterou vzpomíná knihovnice. Záležitost je jen letmo nastíněná v těch nejpodstatnějších rysech. Prošedivělý muž s batohem a opálenou tváří vypráví o dálkách, chce udělat dojem a ženě je jasné proč. Není nutné zevrubně líčit, co dělali v hotelovém pokoji. Čtenářce, nahlodané letmým popisem muže, začne nutně pracovat fantazie. A to je právě největší umění - šikovně popíchnout čtenáře, aby si detaily domýšlel sám podle vlastní představivosti.
Tolik ke knížce, která mi byla milým společníkem při cestách za denními povinnostmi a podsunula mi množství otázek, na něž jsem zatím nenašla odpověď.
Autor: Eliška Koppová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)