Téměř v poklusu jsme se nedávno potkali v pražské Štěpánské ulici. Zastavili jsme se uprostřed chodníku na kus řeči. Publicista a spisovatel Karel Hvížďala se mne optal jak žiji, co dělám a já mu odpověděl popravdě a neamericky: nestojí to za moc!
Jsem také publicista a možná občas i to druhé. Před lety jsme si byli s Karlem Hvížďalou docela blízcí. Pracovali jsme v jednom redakčním domě. Každý z nás nějakou dobu také pobýval v moskevské posluchárně. Ani jednomu to myslím dodneška nebylo na škodu. Naučili jsme se krásnému jazyku, poznali kulturu velkého ruského národa a jeho neobyčejné lidi. Pak šel život trochu jinak a zatímco jeden sjezdil horem dolem Dálný východ, sibiřskou tajgu, koleje a stanice BAMu (Bajkalsko-amurské magistrály) , pobýval mezi Evenky, Čukči a Burjaty, druhý odešel za kopečky mezi Němce, Turky, Američany a Brity i mezi jiné národy do sousední Spolkové republiky Německo.
Naučili jsme se ve světě dalším jazykům a každý z nás poznal i jiné obyvatele.
Když čas oponou trhnul, sledoval jsem vývoj svého někdejšího kolegy a četl jsem jeho poučná slova o demokracii. Dokonce na čas stanul v mé mateřské redakci Mladé frontě a aktivně řídil, za účasti vzbouřených a ještě nedávno uskřípnutých kamarádů, transformační proces vstříc osidlům zahraničního kapitálu.
Teď jsem mu na jeho otázku, jak se mám, odpověděl zcela pravdivě, že většina českých periodik mi bohužel, a zdaleka nejenom mně, zabouchla své dveře. Když se přes noc zase normalizovala do nového obleku. A ta jedna redakce si připojila ke své hlavičce "mladá fronta" z 9. května 1945 ještě slovo DNES. Pověděl jsem mu, že jsem poznal, jak režim úzkostlivě dbá, stejně jako ten minulý, abychom moc nemluvili a také moc nepsali. Z jednoho kdysi slavného deníku, jakým byly za Stránského dob Lidové noviny, mi dokonce před nějakým časem vzkázali, že jsem pro ně novinář a zřejmě i člověk nežádoucí. Jednalo se přitom jenom o "nezávadné" cestopisné články o mé rodné Moravě.
A to už jsem Karlu Hvížďalovi nestačil povědět, jak se mnou nedávno točila televize vzpomínku na setkání s Jásirem Arafatem a zajímalo je, zda ten či onen, kdo se s ním ještě potkal, nebyl agentem StB?
Probůh, snad se historie neopakuje?
Také jsem Karlu Hvížďalovi vyprávěl, jak jsem vloni u Benešovy a Fierlingerovy vily v Sezimově Ústí našel spolu se ženou tři dny po pietním aktu k 55. výročí smrti Edvarda Beneše na hnoji ještě čerstvé květy věnců se stuhami prezidenta Václava Klause a předsedy vlády Vladimíra Špidly a jiných, a odnesl si je jako skalp. Bavili jsme se o tom, zda se mají trikolórové stuhy ukládat či pálit. Karel soudil, že se mají pálit, já, že se mají archivovat. Ale shodli jsme se, že i tak je to velký bordel, jak se naložilo se stuhami hlavy státu.
Karel Hvížďala zavzpomínal a svěřil se mi zcela polopaticky, že kurvy v téhle zemi nevyhynuly, že tu byly jak po roce 1968, tak jsou tady i po roce 1989, jako konečně po každém převratu.
Na sto procent jeho slova potvrzuji!
Namítl jsem, že jsem v jisté době - ať již v Mladé frontě či ve Světě v obrazech - snad nikomu neubližoval, že naopak umožňoval "nespolehlivým", aby s redakcí spolupracovali a vydělávali si na život. Bylo jich dostatek. Jeden se pak po převratu stal dokonce pražským primátorem. Často nějakou dobu psali a fotografovali pod jinými jmény a značkami. Ale psali a vydělávali si. Tím nezakrývám, že mnoha jednotlivcům byla novinářská práce minulým režimem zcela zakázána a v redakcích existovaly hluboko zasuté, avšak přehledné seznamy. Nejen novinářů, ale i dalších osob. Teď, jak zcela určitě vím, existují bohužel navlas podobné seznamy.
Ale to, aby někdo mohl zase psát pod jiným jménem, už dávno neexistuje.
O to početnější jsou však dnes stále rostoucí řady nově vzniklé armády bezprizorných novinářů, nemající kam a do čeho píchnout. Mnozí našli útočiště v neslavné Holubí letce. Jako se to stalo třeba onehdá při zájezdu novinářů do vinařské oblasti, kdy se mezi opravdovými novináři objevil diplomovaný inženýr s asistentkou. V rukách držel velkou staromódní filmovací kameru a štědře rozdával vizitky, hemžící se funkcemi: odpovědný redaktor, publicista - kamera, foto a výroba videopořadů pod značkou Georgio. Ten vykutálený ptáček točil celodenní pořad - celý naprázdno, bez filmového materiálu! Samozřejmě s výsledkem nula. O to více a rychleji pak ten "kameraman" sbíral ze stolů při večeři lahve s nedopitým vínem.
Nad stavem národa a české žurnalistiky se nermoutím jenom já, podobné pocity sdílí stále větší vrstva lidí a novinářů, kteří v této době ztratili výraznější a často i jakoukoli možnost vyjadřovat své názory na stránkách českých novin. Patří k nim i filmový historik Karel Čáslavský. V novinách, v nichž se zatím ještě píše pravda, v listu Národní osvobození, se nechal v těchto dnech slyšet: "Je nezbytné znát aspoň nejbližší minulost. Nejen první republiku, ale i to, co bylo před i po ní. To se týká jak událostí, na které můžeme být hrdí, tak činů, které nám ke cti zrovna neslouží. Ale národ takovou potřebu, abych pravdu řekl, z 90 procent nemá. To jsou lidé, kteří nechodí do divadel, do kin, na výstavy, nečtou knihy. Z těch zbylých asi deseti procent se rekrutují i diváci našeho cyklu Hledání ztraceného času. Je to hodně, půl milionu, někdy i víc. Kdyby ČT ty pořady alespoň trochu propagovala, bylo jich víc. Jenže nepropaguje."
Karel Hvížďala, jak jsem vycítil, na mne zíral. Pak se docela přátelsky pousmál a svěřil se mi, že je vlastně rád, že jsme se po delší době náhodně potkali. Dodal, že si teprve teď uvědomuje, jak vlastně dokonale zná jenom jednu stranu, a o té druhé neví zhola nic. Ani se mi to nechtělo věřit!
Dálkový výslech s Václavem Havlem napsal už před lety, já jsem za poslední léta zase napsal bezpočet článků a úvah, v nichž jsem tuto osobnost, všemi vyzvedávanou a hlasitě obdivovanou, za její chování v čele státu odmítal. A obviňoval jsem ji z oklamání národa, kterému sliboval hory doly a přitom pod rouškou skromnosti pracoval o sto šest hlavně na své osobní slávě.
Nemohl bych tedy říci, že bych o té druhé straně nic nevěděl.
Jenom jedno o ní vím na sto procent, že to, v čem jako novinář pracuji i v roce 2004 a v čem se nalézám, zase není vůbec žádnou socialistickou ani kapitalistickou demokracií, ani s přívlastkem nebo bez něho, že to, v čem se nacházím, nemá s právním státem či s proklamovaným zákazem diskriminace vůbec nic společného.
A už se mohu jenom hlasitě smát a nesouhlasit s tak často frekventovaným komentátorem Jiřím Ješem, který nám do omrzení omílá, že u nás jde o mladou a nezralou demokracii.
Kdyby byla mladá a nezralá, nebyla by tak zarputile nenávistná a zakazující. V každém případě jde však dnes oproti minulosti o chytřejší a mazanější pokračování panoptikálních poměrů. Ti minulí četníci nad médii byli oproti dnešním ubohoučcí neprofesionální čučkaři.
Ty absurdní poměry jsme kdysi v mládí toužili, a nejen my dva, změnit a vykořenit. Bylo to v časech, kdy k nám ještě od katedry za tichých podmoskevských jiter a večerů promlouval Kuzma Dmitrijevič Šalagin či nás novým slovíčkům učila Elsa Aleksejevna Bryzgalová.
Jak se zdá, ani jednomu se přihlouplé poměry nepodařilo změnit.
Oba jsme se také shodli, že kromě psaní vlastně nic jiného ani neumíme.
Jenom jednomu se možná zdá, že tu sluníčko hřejivě svítí nade všemi, zatímco ten druhý má pocit, že je nad námi pořádně černé a husté mračno.
Spíše bych však řekl, že si možná oba myslíme to stejné.
Jenom stávající poměry nás možná determinují k pronášení jiných slov.
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |