Většina lidí se dnes honí za penězi a požitky a neustálým podvědomým hledáním něčeho, co nemohou nikdy najít: smyslu jejich života. Namísto věčného spěchání a honění se za falešným cílem měli bychom zpomalit tempo našich životů a snažit se více o porozumění a poznání světa kolem nás a smyslu našeho života v něm. Říká se, že se máme naučit čekat a bude nám pak požehnáno častěji a dožijeme se spokojeného stáří a štěstí. Většina věcí, po kterých jsme toužili, přijde až tehdy, když po nich přestaneme toužit. Čekání a »netlačení na pilu« je někdy lepší cesta k vyšším a rozsáhlejším cílů než spěch a úsilí.
   Kdo příliš násilně usiluje, ten se velmi často nedočká opravdových výsledků. Spíše ten, kdo umí trpělivě čekat a je pln důvěry v to, co mu život přinese. Správné čekání nic nečeká! Život dává tomu, kdo nic nepožaduje a na ničem netrvá. Naše opravdová síla spočívá - aniž bychom to tušili - v příkrém protikladu k tomu, v co v tomto moderním a »podnikavém« věku věříme: v lhostejnosti, v tom, že nemáme žádné přehnané ambice. Neštěstí je chtít, ale nemoci. Základem opravdového štěstí je chtít co nejméně. Kdo chce mnoho, má mnoho nesplněných přání a tužeb a je nešťasten. Nejvíce štěstí a životní spokojenosti najdeme většinou u prostých lidí. Opravdu chudý je ten, kdo stále touží po něčem, a ne ten, kdo má málo. Mírou bohatství je mít tolik, co postačí k prostému životu. Bohatství a mocné postavení by na nás nemělo dělat žádný dojem. Naším jediným zájmem by měla být lidská osobnost, charakter.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]