Básník, prozaik i dramatik Josef Jelen (nar. 1921 ve Strakonicích) vydal k loňským Vánocům a Novému roku 2005 soukromý tisk poezie s názvem ZEĎ NÁŘKU (Praha 2004, 58 str.). Útlá knížka má čtyři oddíly - první je věnován družce Marii, druhý »sobě«, třetí »památce mé matky«, čtvrtý Praze.
Jelenova poezie tlumočí životní nejasnosti, bloudění, hledání: »Listopad ztrácí listí / já bohužel i jistoty / ničím si nejsem jistý / Kam vlastně jdu« (s. 8).
Život v Jelenově pojetí nabízí spíše trápení než bezstarostné štěstí: »Zeď nářku / je nejen v Jeruzalémě / ale i v každém z nás / kteří se ostýcháme sténat / když rdousí nás / urputný čas / anebo svůdná Dalila« (s. 21).
Vrací se k zážitkům pražské potopy na Vltavě (»Ale co zmohu proti vodě / která je stoletá a ničí bez milosti« (s. 53). Vzpomíná na matku, která viděla život optimisticky (»Má matka mluvívala o životě / jako o zahradě zalité sluncem / jako o lese s tajemnou hudbou v korunách« (s. 37). Básník nezdědil po matce růžový pohled na svět a život vidí jako bludiště, »ve kterém zakopáváme o všechno, co kdysi bylo« (s. 44).
Ale přece jen matčin pohled na svět jej »nakazil«, věří ve smysl života i v budoucnost - a především v milostný vztah: »Já láskou drcen / přisedám jako nezvaný host / k prostřenému stolu / jakým je právě budoucnost« (s. 57).
Sbírka navazuje na básnickou knížku, vydanou v zahraničí (Daniel Strož, PmD Mnichov) v roce 1993 s názvem Na ostří nože. Zeď nářku ilustracemi doplnil Jaroslav Sůra. Nevelký brožovaný svazek rozhodně stojí za přečtení.
Autor: Štěpán Vlašín
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |