Československá a česká historiografie byla zasažena velkou ztrátou. Odešel velký český historik Antonín Klimek (narozen 18. 1. 1937 v Praze - zemřel 9. 1. 2005 v Praze). Potichu a nenápadně opustil své rozsáhlé a nedokončené dílo. Jenom kdysi předpokládaná práce o Edvardu Benešovi čítala v rukopisu přes 800 stran. Od vydání nakonec upustil. Klimek neměl v životě pro svůj původ (kádrově nevhodné příbuzenstvo) na růžích ustláno. Otec nemohl po roce 1948 vykonávat práci úředníka u exekučního soudu, stal se nočním vrátným. Jeho strýc Adolf Klimek byl poslancem a generálním tajemníkem Československé strany lidové, posléze emigrant, působící v Radě svobodného Československa. Nicméně se Antonínu Klimkovi podařilo dostat se na studie historie na pražské filozofické fakultě UK. Po studiích v roce 1960 nemohl získat žádné zaměstnání, náruč mu nakonec otevřel škodovácký archiv, kde setrval třicet let až do roku 1989.
S Antonínem Klimkem jsem se seznámil koncem šedesátých let ve sklepě archivu Škody Plzeň v Jungmannově ulici v Praze mezi regály v prostorách bez slunečního svitu. První můj dojem ze setkání byl úchvatný, spatřil jsem před sebou renesančního člověka s tváří profesora z dvacátých let. S laskavou duší a s ochotou pomoci a naslouchat každému, kdo se na něho obrátil s jakýmkoliv dotazem kolem československé historie. Tak přijímal pokaždé i mne. Když jsem se o své známosti zmiňoval jiným, varovali mě, abych se tím příliš nechlubil. Přitom Klimkovi nesahali ani po kotníky.
Po 17. listopadu 1989 mnozí tito rádci převlékli kabáty, začali nestydatě tunelovat a ukradli velké české noviny, které jim dodneška patří.
Vysokoškolský student Antonín Klimek, sdílející posluchárny Univerzity Karlovy s pozdějším kardinálem Miloslavem Vlkem, s historičkou a spisovatelkou Sylvou Ostrovskou, s redaktorem Rudého práva Jaroslavem Kojzarem, jehož osobně považoval za dobrého člověka, byl pro mne démonem.
Antonín Klimek se hluboce zajímal o osobnost Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše a já k němu často přicházel o radu. Byl jejich největším znalcem a své nejhlubší poznání si odnesl nyní do hrobu. Dokonale zobrazil designovaného legionářského generála Radolu Gajdu. Byl rád, když jsem mu na své jméno vypůjčoval od počátku sedmdesátých let požadované knihy z Masarykovy knihovny, uložené v knihovně Vysoké školy politické ÚV KSČ. Nebyl jsem jediný, kdo mu přinášel dokumenty a literaturu.
Zrazoval mne od iluzí v pohledu na státnické osobnosti. Zhruba o tři desetiletí později jsem jej ve stejném směru zrazoval od iluzí já. Nepřel se, uměl naslouchat mým názorům a nepřijímal ani popřevratovou dobu se stoickým klidem. Přeli jsme se zejména o Václava Havla. Hlavně tenkrát, když se Klimek nechal v roce 2003 veřejně slyšet (Hospodářské noviny, víkend, 3/200) , že "jako my dnes stavíme Masaryka na vyšší piedestal než někteří jeho současníci, tak za padesát let nebo sedmdesát let budou naši potomci výš hodnotit Havla. My teď pro jeho slabosti nevidíme Havlovu základní zásluhu. Že dokázal obnovit a udržet autoritu prezidentství a státu, a to za situace, kdy se Československo rozpadlo a vznikl samostatný český stát, kterému hrozily otřesy. Že se dokázal stát symbolem nové České republiky."
Nešetřil jsem velkého historika, na slovo vzatého profesionála, za tyto jeho pohledy. On nešetřil mne. Ale přesto jsem postupně zjišťoval, že si stále více uvědomoval, jak kluzké jsou každé výroky o historii, o jejich souvislostech i o jejich osobnostech. Měli jsme společného kamaráda, historika, předčasně zesnulého Zdeňka Jelínka, dokonale zvládajícího antifašistický odboj.
Společně jsme nenáviděli nacistickou krutost 2. světové války, anglo-americké bombardování průmyslových podniků ČSR a Drážďan počátkem roku 1945. Oba, téměř vrstevníci, jsme vzhlíželi ke dnům a vzpomínkám na osvobození v květnu 1945. Bouřili jsme se proti zmalování a zbourání tanku na pražském Smíchově. Naprosto jsme se shodovali v jednom, že Havlova ostudná omluva za odsun Němců (dílo protifašistické koalice) byla jeho největším politickým prohřeškem a občanským selháním, které mu česká veřejnost nikdy nevymaže z jeho pošramoceného, zvláště domácího profilu. Tenkrát, když tak soudil, byl již v postavení zcela neobvyklém, stál totiž od roku 1990 v čele Vojenského historického ústavu. Začal vydávat jednu knihu za druhou, největším výsledkem byl dvojdílný Boj o Hrad. Na rozdíl od jiných, kdož dnes tvrdí, že psali do šuplíku, Klimek své četné rukopisy vydal, protože je skutečně napsal.
V Klimkově pojetí bylo Československo demokracií omezenou a celý stát byl možná postaven na mylných filozofických základech. Avšak, jak správně uvádí Dagmar Hájková v hodnocení Antonína Klimka v LN (15. 1. 2005): "Klimek věděl, že i omezená demokracie v situaci střední Evropy ve 20. a 30. letech byla celkem nevídaným jevem."
Mysleli jsme si, že společně přivítáme knihu, k níž vlastními doporučeními Antonín Klimek nesmírně přispěl - Pavel a Zdeněk Hrabicovi: Vila pana prezidenta, kterou letos chystá k vydání nakladatelství Erika. Když jsem se na Antonína Klimka obrátil, aby nám pomohl najít vilu Hany a Edvarda Benešových v Praze 6 na Zátorce, nevěděl. Odkázal mě na jiné, kteří také nevěděli, kde stojí. Když jsme ji konečně v Praze 6 našli, volal mi radostně, že si ji též prohlédl, dovnitř ho však nepustili.
Život však o knize, která vzdáleně vznikala z mnoha debat kolem osobnosti Dr. Edvarda Beneše s Antonínem Klimkem, rozhodl jinak.
Díky Vám, Antoníne Klimku, pane vzácný historiku a člověče, jakých je nemnoho!
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |