Německá spisovatelka Gudrun Pausewangová (1928) se narodila ve Wichstadtlu, dnešním Mladkově u Králík. Značná část její literární tvorby je věnována českoněmecké tématice. Po českém překladu knih Cesta do Tongave (1977), Karneval a velký pátek (1981) a Vzpomínám na rozinkovou louku (Aurora 2001) vyšel na sklonku roku 2004 její román SÁGA RODU ROTWENGELŮ v regionálním vydavatelství OFTIS v Ústí nad Orlicí (již jeho 109. publikace!) za finanční podpory Česko-německého fondu budoucnosti. Knihu přeložil, upravil a úvodním slovem opatřil Vojtěch Terber.
Sága líčí osudy čtyř generací německé rodiny z Orlických hor od poloviny 19. do poloviny 20. století. Jde o velice poutavé vyprávění o osudech obyčejných lidí, které je na mnoha místech odlehčeno ironií a vtipem, tragicky laděné obrazy střídají ponory do říše lidových bájí a pověstí. Podle autorky jde o skutečné osudy její rodiny a jejích krajanů - něco zažila sama, zbytek načerpala z vyprávění rodičů a prarodičů. Vztahy mezi sudetskými Němci a Čechy sice nejsou ústředním motivem knihy, přesto však je jejich vývoj zřetelně zachycen.
Spolu s Vilémem Rotwengelem, vyučeným mydlářem, kterého osud zavál na tři roky do rakouské armády (zúčastnil se tažení v severní Itálii a vyznamenal se v bitvě u Navary) a ve Frankfurtu nad Mohanem je zbaven hodnosti a propuštěn, protože se vzepře svému kapitánovi, se v roce 1851 vracíme do Městečka (Mladkov). Spolu s pocitem bezpráví si odnáší i noční můru v podobě mladého Lombarďana s vyhřezlými střevy, kterého zabil v boji; ta ho vlastně nepouští až do smrti. Ožení se, má děti, vnuky... Příběh Viléma a jeho potomků je hluboce lidský a je z něho patrno, jak naši němečtí spoluobčané žili za rakousko-uherského mocnářství i po jeho rozpadu, kdy vzniká Československo. Ledacos, co ta doba přináší, jim připadá jako příkoří. Lidem v Orlických horách se daří stále hůř. Většina jich je bez práce, sedláci nemají na placení mzdy nádeníkům. Lze se tedy divit, že se jejich pohledy stále více upírají k Říši, kde vůdce skoncoval s nezaměstnaností? A pak nás vyprávění zákonitě zavádí do časů, kdy se Městečkem táhne protitankový zátaras a staví se betonové bunkry s kulometnými střílnami. Mnohé to vyděsí a utíkají do Říše. Ale všeobecně očekávaná válka se nekoná. Zatím ne. Podle autorky díky několika rozumným hlavám v Praze, které považují život za nejvyšší lidský statek... Skutečně? Nebylo to tak, že někde jinde rozhodli o nás, bez nás? Nepochybuji o snaze autorky o věrohodnost, ale je jednou z těch, které jsme vysídlili... Ani náhodou si nemyslím, že »Sudeťáci« byli vesměs sebrankou krvelačných zaprodanců hitlerismu, ale až na zanedbatelné procento se všichni radovali z »osvobození« nacistickými vojsky a oceňovali, že se mohlo beztrestně zpívat Německo, Německo nadevšecko. A jak povznášející pocit to byl - být příslušníkem národa, který neustále vítězí! Byli podvedeni a zaplatili za svůj omyl. Ale co když jsme si opravdu navykli dívat se na tyto - pro náš národ tragické - události pouze z hlediska našeho pohledu?
Sága rodu Rotwengelů i přes značný rozsah (256 str.) netrpí rozvláčností, bezesporu je poutavým čtením a přináší nám nové poznatky i z dosud žhavé minulosti, nutí nás k zamyšlení i nad naším současným životem.
Autor: Milan Dušek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |