JACQUES PRÉVERT
Narodil se 4. února 1900 v Neuilly-sur-Seine,
zemřel 11. dubna 1977 v de la Manche
Pěkná příhoda
- Až budu velká, říká holčička.
- Zůstaneš malá, říká kočka.
- To budu trpaslice?, zneklidní holčička.
- Ale ne, odpovídá kočka, budeš královnou,
královnou svých snů a taky ženou, i když zůstaneš
dítětem.
- Budu krásná, říká holčička.
- Jistěže, potvrzuje kočka.
- To říkáte abyste mě potěšila, říká holčička.
- Kdepak, říká kočka, ale bude ti to k užitku.
- Děkuji ti, kočko, za rok se vrátím, říká holčička.
- Za rok! No tak vidíš, jak je to prosté, už i ty
umíš předpovídat budoucnost, říká kočka.
+++
Nemám život ani za sebou
ani před sebou
ani ho nežiju právě teď
Je ve mně - to je správná odpověď
Slavnost
Obklopen matečnými vodami
Přišel jsem na svět v létě
Zatímco jedné noci v únoru
Celé měsíce předtím
Uprostřed vzplanuvšího jara
Moji rodiče
Spolu vypálili ohňostroj
Slunce mého života vyšlo nad obzor
A já už byl pěkně uvnitř
Vlili mi do žil krev
Víno od pramene
Nikoli ze studeného sklepa
I já na konci svých dnů
Jak oni odejdu
Nadosmrti dítětem
V nejpyšnější z běd
můj otec s maminkou
mi ukázali svět
a jak v něm žít a snít až do chvíle kdy smrt
nám udělá přes život velký škrt
To dítě málo plakalo a raději se smálo
slyším jako by mi pořád povídalo
hlasem skomírajícím a přece veselým
nevinným a přece ochraptělým
Nechtěl jsem ho věznit ani odehnat
toho rozmilého raráška
Mám ho snad vykrákat za vlasy
toho kouzelného přítelíčka
který na mne ze zrcadla dělá grimasy
jen abych se smál
za břicho popadal
sakramentský vtipálek co rád
mě učil druhé lidi milovat
nešikovně
ale šíleně
Dítě až do konce života
žvatlá ve mně o dešti a o krásných časech
zpívá si hned o slunci hned o měsíci
píseň lechtivou zavrženou i záviděnou
píseň pozemskou
hvězdami obsypanou
Kdepak
jejich nikdy nebudu
neboť jejich člověk to je třtina klátivá
Kdepak nikdy nestanu se masožravou rostlinou
která zabije svého boha rozláme ho na kousky
a zve vás k obědu
a když odřeknete obviní vás že vám smrdí kněz
Ba ne
směju se a poslouchám své dítě
šťastné milované
dívám se jak tančí
s mou dcerou
jak se se životem bratří
než odejde jak se sluší a patří
Rozbité zrcadlo
Mužíček který zpíval bez ustání
mužíček který mi tančil v hlavě
mužíček mého mládí
si přetrhnul tkaničku
a všechny pouťové stánky
naráz strhly své plátěné zdi
Slavnost ztichla
a já jako na poušti
uslyšel jsem tvůj hlas
hlas zastřený a křehký
hlas nešťastného dítěte
Přicházel zdaleka a volal mne
Přitisknul jsem si ruku na srdce
tam kde se přesýpá
sedmicípá hvězda
tvého puklého smíchu
Rudý kůň
V prolhané manéži
tančit začíná
rudý kůň tvého úsměvu
Stojím do země vrostlý
s bičem všednosti v ruce
a nemám co bych řekl
Tvůj úsměv je pravdivý Pravdivější
než pravda vyslovená mezi čtyřma očima
Poselství
Dveře které kdosi otevřel
Dveře které kdosi opět přibouchl
Židle na kterou se kdosi posadil
Kočka kterou kdosi pohladil
Ovoce do něhož se kdosi zakousl
Dopis který kdosi rozlepil
Židle kterou kdosi převrhnul
Dveře které kdosi otevřel
Cesta po které se ještě někdo rozběhl
Lesík po kterém se kdosi prochází
Řeka do které se kdosi vrhá po hlavě
Nemocnice v které kdosi mrtev je
Zvířata mají starosti
Chudák krokodýl nemá C s ocáskem
ubohá žába si namočila Ž
piloun
podezírá
mořského jazíra
a to ho rmoutí
Ale všichni ptáci mají křídla
i starý modrý pták
a zelená žába
má Á a Bé před Á
Nechte ptáky u matek
nechte potůčky v jejich korýtkách
nechte mořské hvězdice
ať si plavou v noci když se jim to líbí
nechte dětičky rozbíjet kasičky
pusťte krávu od provázku na procházku když ji to potěší
Stará normandská skříň
a kráva z Bretagne
se spolu pasou na louce a chechtají se
jak dvě bláznivá a opuštěná telátka
a hned zas bečí jak telátka když jsou dlouho sama
Protože telátka nejsou okřídlená
jako starý modrý pták
mají dohromady jen pár tlapek
a dva ocásky
Nechte ptáky u matek
nechte potůčky plynout v jejich korýtkách
nechte mořské hvězdice
ať si plavou v noci když se jim to líbí
nenuťte slony do učení
a nebraňte vlaštovkám vracet se zpátky
Oklamaní milenci
Já měl lampu
ty zas světlo
Ale kdo zašantročil knot?
+++
Tvá ruka
je tvá tvář
Tvůj náramek
ti krouží nad hrdlem
Párek prstenů svítí
jako tvé oči
A ze sametu šatů srší
plavý výboj tvých vlasů
+++
Muž a žena
nikdy neviděli jeden druhého
žijí daleko od sebe
každý v jiném městě
Až jednoho dne
začtou se do téže stránky téže knihy
v tentýž čas
v druhé vteřině
první minuty
jejich poslední hodiny
přesně
navlas
+++
Déšť
nepadá z nebe
Ani pták
Naopak!
Oba dva - jako my -
žijí na zemi
Přeložil KAREL SÝS
Z knihy Nadosmrti dítětem, kterou si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 135 Kč
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |