Čekal jsem na Edu před jeho dřevěnou chalupou. Trávník byl zasviněný chuchvalci ovčí vlny a spečenými černými bobky. Berani si mě z kopečka bez hnutí zvědavě prohlíželi. Za roubenou zdí občas zamečely kozy; znělo to jako ženský smích. Zdálo se mi, že slyším klokotavou řeč kuny, ale na kraji lesa dováděly jen sojky. Přede mnou byly pohraniční hory.
Když Eda přijel, převlékl se a nejdřív šel podojit kozy. Červenou motorku nechal před ohradou. Mléko bylo bílé jako sníh, s hustou vysokou pěnou. Že mi z něho udělá kapučíno a kakao. Snad někdy příště, myslel jsem si. Když pěna splaskla, mléko scedil a na plynovém sporáku uvařil. V porcelánovém hrnku postavil přede mne litr hnědého nápoje. Na lžičku nabral med a vložil ji do hrnku. Bylo to ono: kakao, kapučíno a špetka zrnkové kávy v kozím mlíku. Sladké a dobré.
V hrnci si ohřál polévku a po lžících ji vysrkal. Pak mi z pekáče nabídl pečeného králíka. Ne, už si nedám, děkuju. Měl jsem už perník s ovčím sýrem a chutné - kakao. Kuchyňským nožem krájel bílé maso a s požitkem si ho vkládal do úst.
Při jídle mi vyprávěl o tom, co zažil s jednou osmnáctiletou holkou. Chtěl by to napsat. Jak ji vyhodili z bytu, protože brala drogy, a nejlepší kamarád mu ji sem přivedl na čtrnáct dní, že se chce z toho dostat sama. Zůstala sedm měsíců, celou zimu. Pak ho okradla. Tak už to dál nešlo.
Neměla nic. Když s ní zajel do městečka, aby si koupila něco na sebe, vybrala si ty nejdražší věci, džíny za patnáct set, boty na takhle vysokém podpatku. Zaplatil všechno. Co s penězi... Vařila mu, ale jinak neděla nic. Ležela v posteli a kouřila. Pak ji našli její kamarádi a všichni hulili marijánku. Když jí domlouval, jenom mu nadávala: Ty pičo! - Co na to?... Co by, chtěl jí pomoct.
Jednou ji něco popadlo, a tak jak seděla za stolem, smetla všechny věci ze stolu na zem. Začala se válet po podlaze a křičela, že chce svého psychiatra. Nevěděl, co se jí stalo. Vzal ji do náruče, tehdy ještě byla lehounká, a když se s ní posadil na postel, začala se svlékat. No co asi chtěla?... Natáhl si gumu a bylo. Pak se uklidnila.
Nakonec mu ukradla všechny doklady. Musel to nahlásit na policii. Taky se bál, že ho zabijí. Rozešel se s ní v dobrém, ale ona mu vyhrožovala, že to tu vypálí a ať se bojí o svoje kozy.
Kozy na Edu čekaly už venku. Tři malí strakatí cápci s krátkými růžky a tři staré rohaté kozy. Pokud jsme seděli v kuchyni, od chalupy se nehnuly. Okusovaly šindelovou krytinu a kůzlata se pošťuchovala. Eda řekl, že půjdeme na kozí louku; už kvůli nim. Šli jsme napříč lesem do kopce a kozy nás doprovázely. Eda mi ukazoval nenápadné hraniční kameny mezi parcelami a kudy vedla stará cesta. Stále to byla dobře patrná terénní nerovnost.
Pak jsme došli na louku. Byla veliká. Stoupala až k lesu u samého nebe. Pod ním se pásly cizí ovce. Kozy od nás odešly. Ze starých jabloní strhávaly lišejníky a uždibovaly mladou travičku. Sedli jsme si do trávy a Eda si zul gumové holínky. S požitkem protáhl prsty u nohou a patou udělal v trávě důlek.
Na jabloni seděly křivky, a tak mi vyprávěl o křivkách, které vybírají písek z kamenných základů a ze spár na komínech, pak přiletěli kosi, řekl, že to nejspíš budou horští kosi s bílou náprsenkou. Před několika dny na louku dosedli čápi, bílí čápi, zdůraznil.
A mluvil a mluvil. Ale chápu ho, když je tu tak sám. Pak že mi ukáže starobylou studnu, jakou jsem ještě neviděl. Pod stříškou je bazén vytesaný do skály, s průzračnou a ledovou vodou. Pamatuje si, jak v něm chovali pstruha a krmili ho žížalami. "Zato teď? - Nový majitel usedlosti začal tím, že zboural špýchar. Ve skanzenu je takový. Vždyť to je už dneska vzácnost! - Všechno dělá z opačného konce... Má smečku bojových psů a koně. A ten tam nahoře pod lesem," mávl rukou, "milionář, mu ukradl kameny na stavbu. Naložil je na náklaďák a bylo to. Slyšel jsem, jak duní na železné korbě. - Tady ten ho jel na koni zabít! Řval, že ho zabije a psi se zakusovali do trámů chalupy. No hrůza!
Pasu kozy a slyším to. Policajtům jsem řek jen to, co jsem slyšel. Teď tu není nikdo." Polekaně jsem se otočil, ale byly to jen strakaté kozy, které prošly kolem nás. "A moje ovečky sem nejdou..." Klesnul hlasem a já toho hned využil, abych se rozloučil, touhle dobou jsem už měl být úplně někde jinde.
Když jsem odcházel a ohlédl se, Eda stál naboso rozkročený v trávě a močil proti kopci. Díval se za mnou a něco mi ještě vykládal.
V lese jsem hledal starou zarostlou cestu a hranečník. Ale kámen jsem musel minout. - Takový tu byl život! Pak si přijde nějaký zbohatlík z města a je po všem. To se nemělo stát. Jednou tu nenajdu ani ty kozí bobky.
Autor: Jaromír Šlosar
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |