VOSKOVEC + WERICH + HOFFMEISTER + JEŽEK
Vítězné V
Na vrata, na zdi, na věže, na komíny
napište V, veliké V!
Na čela zrádcům, na paměť jejich viny
napište V, veliké V!
Veliké V je ve vítězství víra,
veliké V je víra v nový svět!
Vítr se točí, hakenkrajc už zmírá
Věřte ve V, vítězné V,
věřte ve svobodný svět!
Veliké V svobodě život vrací.
Veliké V volá, že vyhrajem.
Veliké V znamená mír a práci.
Věřte ve V, vítězné V!
Věřte ve V a zatřesou se zrádci!
Věřte ve V a zatřese se zem!
Veliké V vymýtí všechny naci,
veliké V volá, že vyhrajem!
1941
JAN WERICH - 100 let
První setkání s Janem Werichem, a samozřejmě s Jiřím Voskovcem a hudbou Jaroslava Ježka, jsem prožíval v letech druhé světové války. Za zatemněnými okny v tichém soustředění u rozhlasového přijímače, kdy rodiče a prarodiče každý večer sledovali několik relací zahraničního vysílání. Mne jako malého kluka i v té válečné slotě zajímala nějaká ta legrace, a tu přinášely čtvrthodinky V+W+J ve vysílání Hlasu Ameriky. Jejich satirické pořady pro mě byly zároveň i nenásilným politickým školením.
Širokou usměvavou tvář čtyřicetiletého, tehdy bezvousého Jana Wericha jsem poznal z fotografií v slavném roce pětačtyřicátém. Byl to opět rozhlas, který naplno a bez zatemnění přinášel podvečerní půlhodinky orchestru Karla Vlacha, jejichž častým hostem Werich byl. To už jsem mu fandil a nevynechal jsem snad jediný pořad. Začal jsem se vážněji zajímat o tohoto komika a z dostupných zdrojů získával informace o Osvobozeném divadle a jeho předválečném působení. Sháněl jsem malé čtyřstránkové notové a textové záznamy písniček Osvobozených s charakteristickými titulními kresbami známých výtvarníků (eště je mám schovaný) a spolu se spolužáky se pokoušel skladby interpretovat.
Když mi po těžké operaci rodiče pořídili elektrický gramofon, usiloval jsem o to, abych získal celý tehdy dostupný repertoár nahrávek V+W+J na černých šelakových deskách Ultraphonu a Supraphonu. Úspěšně se to dařilo a po několika měsících jsme zpaměti ovládali jak písně, tak i mluvené scénky.
Jako gymnazista jsem ve školním estrádním souboru napsal, zrežíroval a interpretačně se podílel na pásmu o Osvobozeném divadle, s kterým jsme vystupovali v našem městě a okolí. To už jsem o tomto divadle dost věděl, a především o Janu Werichovi, který v té nelehké době přelomu čtyřicátých a padesátých let jako jediný z té slavné trojice v republice působil. Holzknechtovy dvě knížky o Ježkovi a Osvobozeném divadle a vzpomínky několika osob, které byly v bezprostředním kontaktu s jeho protagonisty nám přinášely cenné informace a inspiraci. Nezapomenutelným zážitkem pro nás bylo představení Divotvorného hrnce s Werichem coby Čochtanem v Karlínském divadle. Podobně jsme se obdivovali jeho znamenité úpravě Nebe na zemi, v režii Jiřího Frejky a s výpravou Trnkovou, kde dostal příležitost tehdy neprávem opomíjený Vlasta Burian.
V té době jsem zhlédl všechny předválečné filmy slavné trojice, které nejen bavily, ale byly i dokladem avantgardní role jejich tvůrců v české kinematografii. Znamenitý film Císařův pekař a Pekařův císař s Werichovou dvojrolí z r. 1951, za niž obdržel Státní cenu, jen podtrhl kvality většiny osvědčených umělců v nových podmínkách. Film neztrácí ani po pěti desítkách let svůj jedinečný půvab a je dokladem nesmyslnosti tvrzení o údajném tehdejším bezčasí v naší kultuře.
V druhé polovině padesátých let, v době ideologického tání, souborně vycházely hry V+W, které se mi s podpisem Werichovým, na nějž jsem vystál při autogramiádě frontu, staly vzácným klenotem. Jako absolvent bohemistiky jsem tehdy již dovedl detailně posoudit umělecké hodnoty obou autorů.
Werichovu jedinečnost jsem s nadšením obdivoval z bidýlka divadla ABC v inscenacích Caesara a Balady z hadrů, které v aktuálních předscénách s Miroslavem Horníčkem byly příkladem, jak inteligentně trestat režimní dobové hříchy. Jejich předscény byly jiskřivým a moudrým dokladem jazykového žonglérství, které co do intenzity tehdy ani dnes nemá obdoby.
Svůj dluh velkému vzoru jsem nepatrně splatil jako kantor hereckou účastí v jeho roli Pavla Popela z Lomnice nad Popelkou v aktualizované scéně z Golema, která byla vyvrcholením estrádního pásma našeho gymnaziálního souboru. Odměnou a jistým zadostiučiněním bylo vítězství s tímto pořadem v ostravském ústředním kole Soutěže tvořivosti mládeže v roce 1957.
Další splátkou byla úspěšně obhájená závěrečná práce v postgraduálním studiu estetiky Poetika písňových textů V+W a Jiřího Suchého, v níž jsem teoreticky dokazoval, jak tvorba obou protagonistů byla vzorem pro jejich učelivého žáka.
Další etapou v poznání Werichova umění bylo jeho herectví, které se v nových valérech rozvinulo v divadelních, zejména však v televizních a filmových kreacích v šedesátých letech, např. v Medvědovi, Kočáru nejsvětější svátosti, v Uspořené libře, v Jasného filmu Až přijde kocour a v epizodách Pana Taua, v nichž odkrýval neopakovatelné stránky svého zralého mistrovství daného do služeb jiných autorů.
Na gramofonových deskách z té doby mě okouzlovala jeho vyprávění a kongeniální tlumočení Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka.
A co teprve Werichovy literární artefakty - Italské prázdniny, Fimfárum, jubilejní dopis Shakespearovi, adaptace obou dílů Jindřicha IV. pod názvem Falstaffovo babí léto, Úsměv klaunův, ale i četné vzpomínky, úvahy, vlastní písňové texty, ba i korespondence, to jsou lahůdky, které lze vychutnávat znovu a znovu, objevovat v nich často netušené ingredience a jejich mistrnou obsahovou i formální vyváženost.
Ani těžká choroba a společenská atmosféra po roce 1968 nepříznivá umělcově prostořekosti a svobodomyslnosti nezlomila Werichův nepoddajný a pragmatický charakter. Vzpomínám na onen dubnový večer 1977 v pražské Lucerně, věnovaný 50. výročí uvedení Vest pocket revue, kdy se Werich po dlouhém odmlčení objevil na veřejnosti. Opět jsem stál na postranním balkóně, naštěstí však tři čtyři metry od jeho lóže nad jevištěm. Víc než holdovací pořad jsem sledoval Werichovu pohublou tvář a nachýlené tělo, svědčící o přestálých zkouškách. V průběhu večera jeho oči nabývaly lesku a nachýlená postava se napřimovala a doslova rostla. Když pak sešel na jeviště a jeho hlas se v takřka půlhodinovém monologu postupně pročišťoval, byl to opět Jan Werich - tvůrce a vzor - jedna z nejznamenitějších osobností moderní československé kultury.
I to poslední rozloučení v olšanském krematoriu bylo adekvátní jeho bytosti. Beze slov, která v takovém okamžiku bývají zbytečná, s preludovanou Ježkovou hudbou a tou jedinou větou Miloše Nedbala: "Děkujeme Ti, Jeníčku, za všechno!" Přemítal jsem tehdy a mnohokrát potom, v čem jsme s Werichem rostli a co mu ještě dlužíme. Početná literatura o něm, leckdy kvalitní, občas i pošetilá, v úhrnu ještě nedorostla umělcova významu. K dovršení jeho, ale i Voskovcova portrétu např. chybí celkové hodnocení obrovského množství materiálu válečných rozhlasových relací a ucelený portrét této mnohotvárné renesanční osobnosti. To je úkol zřejmě pro další generaci, která bez jakékoli předpojatosti posoudí Werichovu hodnotu v dobovém i nadčasovém významu.
Potřebujeme (nikoliv Spoutané, ale) Osvobozené divadlo předně proto, že by nám chyběly milé herecké osobnosti i ten úsek divadelní kultury, jímž pro nás vaše divadlo bylo, a za druhé proto, že demokracie potřebuje trochu toho humoru, úsměvu a satiry: zasmušilá a kožená demokracie by přestala být demokracií.
KAREL ČAPEK, 11. 11. 1935
Chcete bojovati také proti fašismu a za demokracii. Tady ovšem řekl bych vám rád jedno: nezapomeňte, prosím, že fašismus není časová zábava hlupáků a darebáků, nýbrž poslední, křečovitý pokus panské třídy zdeptati nadobro pracující lid. A že demokracie přestává tam, kde žraloci nutí hladověti davy svých pracovitých spoluobčanů.
S. K. NEUMANN, 4. 11. 1935
Dnes již jen stěží se nám podaří odloučiti od sebe jména, jež utvořila nerozlučnou dvojici, jména dvou lidí, kteří vytvořili jedinou, dvojdomou chimérickou osobnost, jež nás okouzluje svou nekonečnou stálostí a nekonečnou proměnlivostí.
VÍTĚZSLAV NEZVAL
Autor: Vlastislav Hnízdo
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)