V očích široké veřejnosti se dnes pojem globalizace spojuje s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou. Což sice pravda je, ale velmi zúžená, protože globalizace se týká téměř všech oblastí života společnosti a také je výrazně ovlivňuje - od ekonomiky až po rodinný život i sex. I když se globalizace stala nejpoužívanějším slovem ve všech sdělovacích prostředcích až v devadesátých letech minulého století, není novým fenoménem, novým je však v naší republice a v dalších postkomunistických zemích. Se zánikem komunistického systému po roce 1990 k nám proces globalizace vtrhl s prudkostí smrště. Nebyli jsem na novou skutečnost připraveni ekonomicky, právně ani morálně, a teď se spíše jen bezmocně díváme, jaký poker se tu o nás hraje.
V interpretaci globalizace se střetávají dvě filozoficky protichůdné koncepce. Jedni globalizaci s nadšením vítají, protože v ní vidí vizi uspořádání budoucího světa, vyšší stupeň mezinárodní integrace založené na prosperitě. Avšak to je pravda viděná z pragmatického pohledu úzké skupiny lidí, kteří na procesu globalizace profitují. Druzí ji právě proto zatracují, protože v takto pojaté prosperitě spatřují bezhraničnou, bezohlednou chamtivost, s níž právě spojují MMF a Světovou banku a nadnárodní korporace.
Pokud se tedy dnes mluví o globalizaci, tak je to především globalizace ekonomická, finanční, kterou představují mezinárodní banky a kapitálově silné nadnárodní společnosti, které určují směr celého globalizačního procesu. Jde o nekontrolovatelný proces, především na finančních trzích, proces bez pravidel připomínající džungli.
Globalizace není ničím jiným než vytvářením nového světového impéria bohatých - bohatých společností, bohatých států, které prosperitu povýšily na jediný cíl a své záměry uskutečňují bez soucitu ke zbývající chudé dvoutřetině světa. Je to tedy proces přivlastňování si politické a hospodářské moci nad světem druhořadých, nastolení nového světového pořádku a nového rozdělení světa na vládnoucí a ovládané, v němž právě malé a chudé státy začínají pociťovat ohrožení své suverenity především likvidací svých národních ekonomik a následně i národních svébytností. Je to jen rafinovanější forma neokolonialismu. Krásné řeči světových oligarchů o pomoci chudým jsou jen součástí scénáře následného zisku. Stejně tak krásné řeči o demokracii a svobodě zůstávají jen klamem. Řekněme si rovnou - globalizace, v tomto případě její nositelé jako světové finanční instituce a nadnárodní společnosti nepotřebují demokracii, ta je jim na obtíž. Nepotřebují svobodu pro všechny, ale jen svobodu pro sebe, svobodu pro získávání dalšího bohatství.
Dnešní odpůrci globalizace - různá streetpartyovská, anarchistická a ekologická uskupení - připomínají svým přístupem anglické dělníky před dvěma sty lety, kteří v továrnách rozbíjeli stroje, protože je údajně připravovaly o práci. Ti dnešní vybíjejí svůj odpor proti globalizaci rozbíjením macdonaldovských výkladních skříní a černých limuzín.
Musíme vzít na vědomí, že proces globalizace je nezvratný, nedá se před ním uzavřít, apriorní odmítání by vedlo k izolaci a v konečném dopadu k zaostalosti. Bohužel, dnes tu však ani neexistuje společná vůle současné světové moci, aby prosadila kontrolu procesu globalizace, především finanční a ekonomické, aby vytyčila mezinárodní normy a pravidla, a tak by zamezila bezuzdnosti a celému procesu dala rozumný řád. Vytvoření mezinárodně platných kontrolních mechanismů především odmítají zástupci USA. Tak jak rychle nás všechny proces globalizace zaskočil, stejně tak rychle proti ní sílí protesty lidí bezmocných - velká bouře v Seattlu před pár lety byla prvním živelným projevem odpůrců nového světového pořádku. Vůbec se není co divit obavám politiků a veřejných činitelů, že se na konání každé konference MMF, Světové banky, případně jejich silové záštity NATO vždy chystají jako na občanskou válku.
Ukazuje se, že veškerá inteligence lidstva je nanic, pokud je ovládaná chamtivostí a pokud je ochuzená o lidský rozměr, o společnou odpovědnost a morálku. Ať se budeme jakkoli přít o klady a zápory globalizace, zůstává nám především procesem globalizace bohatství a moci. Jedinou reálnou silou, která se může postavit proti bezuzdnosti globalizace, je solidarita neprivilegovaných. V sousedním Německu nám už několik měsíců svou solidaritu předvádějí zaměstnanci ve statisícových demonstracích, protestují především proti vládě nadnárodních korporací a proti omezování sociálního státu. Pro naše sdělovací prostředky jsou informace o takových akcích většinou neprůchodné, naši zaměstnanci a především odboráři by se mohli inspirovat. A nedej bože, aby uplatnili sílu solidarity! Tento proces teprve začíná. Konečným součtem společného vědomí neprivilegovaných bude protest.
Autor: Michal Černík
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)