Španělský spisovatel Juan Marsé:
Straší terorismem jako Franco strašil komunismem
Vaše romány se zřídka věnují tématice přísně politické a navzdory tomu hodně vypovídají o historii Španělska 20. století. Proč jste však nikdy nenapsal román o občanské válce - největší španělské tragédii minulého století?
Protože jsem občanskou válku vědomě neprožíval. Narodil jsem se v roce 1933 a když propukla, měl jsem tři roky. Moc si z té doby nepamatuji. Vybavuje se mi jen bombardování Barcelony v roce 1938 italským letectvem. Otec zařval "K zemi a otevři ústa!" Museli jsme to dělat kvůli tlakové vlně. Vzpomínám také na nocování v metru, ale válka mě nezajímala. Spíše všechno to, co se odehrávalo po ní.
Vezměme to popořádku. Vyrůstal jste bez otce...
Když jsem měl třináct let, otce vsadili do vězení. Jako rudého a navíc katalánského separatistu.
Katalánského?
Ano. Byl republikánem, rudým a separatistou. Splňoval všechny podmínky, aby ho Franco poslal za mříže. Vězněn byl několikrát. Matka pracovala po nocích jako zdravotní sestra. Musila uživit mě a dva mladší bratry. Chodil jsem do hrozné školy, vedli ji kněží, jako všechny školy v té době.
Proč ta škola byla tak hrozná?
Jmenovala se Božského Mistra, což samo o sobě stačí. Vládla tam surovost. Učitel nás bil, každý den nám přikazoval přeříkat celý růženec. Odměňoval jenom ty, kdo chodili ke zpovědi a k přijímání. Školní léta ve mně vypěstovala odpor ke kléru a církevnímu školství. Nezbavím se ho do smrti.
Frankovi cenzoři ve vašich knihách bílili, i když jste psal z pohledu dítěte?
Ano, měl jsem hodně problémů s cenzurou. Román Když ti řeknou, že jsem padl, jsem v roce 1973 vydal v Mexiku. Ani jsem si netroufl ukázat ho španělské cenzuře, nemělo to žádný smysl. Ve Španělsku vyšel až po Frankově smrti.
A předchozí knihy?
Největší problémy jsem měl s románem Poslední večery s Terezou. Státní dohled obyčejně poslal dopis, že tisk nepovoluje. Zda z důvodu politického, nebo mravního, cenzoři nikdy neuvedli. Mohlo se něco uhádat v Madridu.
Jel jsem tam. Přijal mě sám šéf cenzury Carlos Robles Piquer. Řekl mi, že pokud budu souhlasit s úpravou textu, román může vyjít. Trnul jsem, že má politické námitky, protože v jedné kapitole jsem popisoval protesty na univerzitě v Barceloně v letech 1957-58 a to byla první studentská revolta po občanské válce. Ulevilo se mi, když mi řekl, že za závadné považuje erotické scény. Mimo jiné mi navrhl, ať slovo prs nahradím slovem ňadro, protože - jak se domníval - zní to jemněji. Musel jsem v sobě potlačit smích, ale souhlasil jsem.
Vy jste ovšem politické angažovanosti neunikl...
Na počátku 60. let jsem se v Paříži přihlásil do komunistické strany. Na stranických schůzích vládla euforie - věřilo se v blízkou generální stávku, brzké vystoupení dělníků proti diktatuře kapitálu. Ale já jsem přijel rovnou ze Španělska, od svých třinácti do šestadvaceti let jsem pracoval mezi dělníky a věděl jsem, že komunisté mluví pouze o revolučním snu. Dělníci v té době toužili po nových hodinkách, obleku, začínali snít o autech, byť na splátky. Straničtí ideologové měli klapky na očích. Vedl jsem s nimi nekonečné diskuse. Po dvou letech jsem se vrátil do Španělska, měl jsem toho dost.
Zapamatoval jsem si větu, kterou jste kdysi stručně charakterizoval svůj román Když ti řeknou, že jsem padl: "Je to román o světě, v němž každé ráno říkají něco jiného". To je vaše memento na téma podstaty frankismu?
V jistém smyslu ano. Román zobrazuje skutečnou událost, zapsanou v kronice Barcelony jako "zločin na ulici Legalitat". Byla tam zavražděna známá prostitutka Carmen Broto. Stalo se to blízko mého domu, pamatuji si automobil, ve kterém byla zabita, později jsem dokonce poznal vraha. O zločinu se vyprávěly nekonečné verze a legendy, neboť oběť vedla dvojí život - na jedné straně chodila do postele s kdekým z ulice a na druhé straně měla milence ve vysokých kruzích. To byl vynikající materiál k drbům - ve vyprávěnkách se objevoval biskup i gubernátor Katalánska.
V dobách Franka, kdy šílely politické represe, měl drb ohromný význam, protože každá úřední verze byla naprosto nevěrohodná. Noviny psaly samé lži. V tom podvodnickém světě všechno, co tvrdila ulice, narůstalo do rozměrů pravdy. Stačilo dobře vylíčit nejabsurdnější lež a lidé v ní uvěřili tím rychleji, čím propastněji se lišila od oficiální verze.
A přece se vaše pokolení, které jste popsal s takovým pesimismem, dočkalo lepšího Španělska. Frankistický stát byl demontován a nahrazen demokratickým pořádkem...
Naše transformace se mi nikdy nelíbila. Nevěřím, že jedinou cestou návratu k demokracii a právnímu státu je ztráta paměti. Domnívám se, že bylo možné předložit účet třídě, která ve Španělsku vládla a v jistém slova smyslu vládne stále. Ano, získali jsme svobodu, nemáme cenzuru a není represe. Ale děje se hodně věcí, které mi připomínají neštěstí z minulosti.
Styl vlády Lidové strany, která byla u moci posledních osm let, byl fatální. Způsob, jímž tito lidé mluvili k národu, přímo navazoval na frankismus. Jejich koncepce morálky se přímo váže na epochu Franka.
A zahraniční politika naší pravice, to je úplná prohra. Nechali se vtáhnout do války s Irákem, protože premiér José Aznar zaujal postavení věrného poddaného Bushe, jako nějaký sluha. Obrátil se zády k Evropě a k arabskému světu, s nímž Španělsko bylo - díky sedmi stoletím arabské dominace - historicky a kulturně svázáno a měli jsme s ním dobré vztahy.
Souhlasíte však s tím, že Aznar dosáhl hospodářských úspěchů?
Ano, hospodářství se rozvinulo právě díky Aznarovi, ale stalo se tak za cenu podvodů a ztráty paměti. V poslední době mě zvláště silně irituje to, že pravice na celém světě - od Bushe po Aznara - perfidně zneužívá strach. Šíří strach před terorismem stejně jako Franco šířil strach před komunismem. Oni potřebují vystrašit lidi. Po útoku na World Trade Center vyvolávají psychózu, z níž čerpají politickou kořist.
Chtěl bych rozumět tomu, co se vám nelíbí na španělské transformaci, která byla vzorem pro postkomunistické země. To i socialistická strana má podle vás podíl na podvodech, o kterých mluvíte?
Samozřejmě! To byla cena, kterou museli zaplatit. Aspoň to tvrdí. Myslím, že se však příliš snadno poddali, měli mít víc politické obratnosti.
Na příklad?
Vzdělání. Máme laický stát, ale část škol se nachází v rukou biskupů, kněží, jeptišek. Ve školách se stále vyučuje náboženství. Učitele jmenuje a odvolává Biskupská konference, ačkoli je platí ministerstvo školství. Stalo se, že učitele náboženství vyhodili jen proto, že se rozvedli, a ministerstvo, které je platí, k tomu nemělo co říci.
Veřejně jsem na to upozornil, když jsem přebíral státní cenu za literaturu z rukou ministryně školství a kultury Pilar de Castillo. Kdysi byla maoistkou, dnes stojí na krajní pravici! Odpověděla mi, že to je ústupek, s nímž socialisté souhlasili při podpisu konkordátu s Vatikánem. Takže část odpovědnosti na různé věci padá na vrub socialistů, kteří se bojí reakce pravice. Jistě je to proto, že dědici frankismu v různých státních institucích zaujímají klíčové pozice.
Což má církev tak velký vliv? Vždyť společnost není tak religiózní, zejména mladé pokolení.
To je konkubinát církve a moci, který trvá od věků. Lídři Lidové strany jsou velmi klerikální, Aznarova manželka je významnou členkou organizace Querreros de Cristo (Bojovníci Kristovi), jedné z větví Opus Dei.
I když kostely zejí prázdnotou a počet kněží klesl nevídaně, církev má stále značný vliv v osvětě, pořád řídí některé školy a instituce. Ale její zápas o vědomí člověka je odsouzen k porážce. Lidé jsou k víře v boha lhostejní. A uvědomte si, jak silný je ve Španělsku antiklerikalismus, každá revolta u nás začínala bořením kostelů.
Z polského deníku Gazeta Wyborcza přeložil IVO HAVLÍK
Autor: Juan Marsé
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |