Mezinárodní hnutí Na obranu humanity (Movimiento internacional En defensa de la humanidad) bylo založeno v Mexiku v říjnu roku 2003. Zakladatelé a sympatizanti tohoto hnutí, jejichž počet je opravdu nemalý, spisovatelé, umělci, vědci nebo sociální aktivisté, se v dubnu 2004 sešli ve španělském Oviedu a v prosinci loňského roku ve venezuelském Caracasu. Při posledním setkání sepsali Provolání z Caracasu (Llamamiento de Caracas), kterým odmítají barbarství panující ve světě a jednotně vyzývají k hledání nového světového řádu. "Jiný svět není pouze možný, je nezbytný."
Samozřejmě, že v rosolovitém duchovním (a mravním) klimatu časů po studené válce, období postkomunismu, posthistorie se může cosi tak výstředního jako "hnutí intelektuálů" zdát vyšlé z módy, nevýslovně zastaralé, vyčpělé, téměř nevkusné. V našem "velkém projektu" však nic zastaralého není. Je samozřejmé, že současný systém, který užívá všechny své nástroje, aby udržel a rozhojnil ničemnost, aby ovlivňoval kulturu, legitimizoval, vylučoval, oceňoval nebo trestal, nazývá naše entuziastické sjednocení sjednocením cynickým. Ten, kdo chce přemýšlet vlastním rozumem, kdo chce vytvářet a šířit myšlenky řekněme "disidentské" nebo "alternativní", musí začít s úklidem duchovní želatinózní pahmoty, musí se vydat na pochod po množství nových spletitých cest, musí na každé z těchto cest hledat a vybírat si jen to nejlepší, co uvidí. Úsilí změnit aktuální řád věcí bude nevyhnutelně sílit. Minulosti náleží jednou provždy každý, kdo si vybírá pěšinu jedinou. Ten ztroskotá a dospěje k osamění, uzavře se do ghetta.
Caracas nám ukázal, že my v ghettu nejsme, že nereprezentujeme věci staré a překonané. Právě naopak. Je zřejmé, že stejnou měrou, jakou na jedné straně kypí hrůza a mediální manévry k jejímu ospravedlnění, vyrůstají a vítězí na straně druhé myšlenky jejího odmítnutí, které zatím ještě nestačí k pokoření hrůz, ale jsou dobrým předsevzetím. Náš lidský druh má stále určitou naději na záchranu. Budoucnost pozná, kdo se připojil k obráncům humanity. Caracas nám dále připomněl, že rozhýbání našeho hnutí, této sítě sítí, je a bude úkol dosažitelný jedině náročnou prací. Nelze bagatelizovat, že jsme na levici oslabováni mnoha vzájemnými nesváry, bolestivými ragádami na levém ňadru, mnoha nezhojenými ranami, přízraky, které nás stále provázejí, sektářstvím, dogmaty a neochotou spolupracovat. Nicméně je tady i stimulující potřeba pracovat a spolupracovat. Díky Caracasu víme, že je mnoho idejí, které naše sjednocení umožňují, které dovolují koordinovat náš boj proti hrozivé mašinérii vykořisťování, destrukce, genocid a lží o lidské historii i současnosti. Buďme spravedliví: K našemu sjednocení přispěli neocenitelně i Bush a jeho klika.
Jednou jsem četl, že Marguerite Yourcenarová považovala svého otce za nejlepšího řečníka, protože měl vzácnou schopnost nechávat ve svých projevech stranou témata, která rozdělovala, protože zdůrazňoval vždy to, v čem byla shoda. K polemice se vracíval až tehdy, když mezi ním a jeho oponentem zřetelně krystalizovalo souznění. Nevím, zda to, co popsala Yourcenarová, nazvat metodou, ale je jasné, že právě tohle nám při práci na naší jemné tkanině, jemné síti chybí. Stejně jako otec Yourcenarové přitom postupoval, domnívám se, i Martí, když připravoval dobrovolníky na revoluční boj proti španělskému kolonialismu a tehdy ještě mladičkému americkému imperialismu.
Jak zamezit, aby všechna naše setkání, která se konala (v Mexiku, Oviedu a Caracasu) a která se ještě konat budou, nebyly jen osamocené záblesky? Jak zažehnout další řadu konkrétních činů? Jak skloubit iniciativy, které se rodí a jistě i dále v mnoha nejrůznějších zemích rodit budou? Jak posílit počaté hnutí, tuto epochální síť sítí? Podle mého soudu toto jsou otázky především pro skupinu, která se sešla v Caracasu, pro tento "organizační výbor" či "sjednocující sdružení".
Ohromné imperialistické síle, síle bez protiváhy, moci absolutně bezuzdné a zuřivé, reakci jednotné ve své nesmiřitelnosti, můžeme vzdorovat pouze spojeni v pevnou síť, jejíž kontinuitu a růst musíme garantovat. Jen tak lze šířit naše myšlenky a pravdu, jen tak lze stvořit společnou funkční platformu odporu. Je třeba pracovat v souladu s metodou, kterou popsala Yourcenarová (a znal ji už Martí), je třeba identifikovat, co máme společné, a přitom se nezbavovat plurality a nezbytných polemik.
Pablo González Casanova (mexický historik a bývalý rektor Národní mexické autonomní univerzity, UNAM; poznámka překladatele) během zahájení venezuelského mítinku naléhal, aby příspěvky účastníků nebyly planou rétorikou, ale byly "efektivními" proslovy. "Ujišťují vás," řekl González Casanova, "že zde, v Bolívarově Americe, můžeme položit základy sítě sítí spojující množství organizací a skupin, sítě pokrývající všechny kontinenty a civilizace, sítě bránící život. (.) Ujišťuji vás, že z naše setkání sehraje veledůležitou úlohu při novém definování organizované, svobodné, spravedlivé a vítězné humanity. Přesvědčíme a zvítězíme."
Autor - Abel Prieto - je spisovatel a ministr kultury Kubánské republiky
Převzato z mexického listu La Jornada a internetového Rebelión. Další informace o hnutí Na obranu humanity je možné najít například na stránkách (Rebelión), (Red Voltaire), (Agencia Latinoamericana de Información) nebo (Granma).
Přeložil MICHAEL DOUBEK
Autor: Abel Prieto
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)