Už pátou desítku let je výsostným tvůrčím prostorem akademického malíře a grafika, čerstvého pětasedmdesátníka Vlastimila Tomana (nar. 19. února 1930) malá oblast na severozápadním okraji jeho rodné vysočinské Třebíče. V Týně, tak se to tam jmenuje, má velmi skromný příbytek a ateliér v domku po rodičích. Říká se o něm, že žije odříkavě, skoro asketicky. Ale pravda to není. Má jen jiná měřítka hodnot. Je obklopen bezpočtem svých obrazů a knih, které miluje, a nezměrným množstvím časopisů a rozličných jiných hodně starých věcí, bez nichž by si teprve připadal chudý.
   S příbuznou radostí, jakou cítí při kreslení, malování a rytí, se vyjadřuje psaným slovem. Už začátkem 60. let napsal krátké pohádkové příběhy, pak začal psát verše, nejčastěji přírodní lyriku. Literárně umělecký klub v Třebíči vydal v době své nedlouhé existence prostřednictvím Okresní knihovny dva sešitky Tomanových veršů pod tituly Zachvění (1975) a Dech země (1976). Vlastním nákladem pak Toman vydal řadu drobných bibliofilských tisků, všechny s vlastními ilustracemi. Připomeňme alespoň některé: Jiskření v tichu (1976), Krajina domova (1978), Jablko poznání (1978), Rašení světla (1978), Křídla z prachu (1980), Bílé ticho (1982), Samé návraty (1982), Věčné proměny (1984), Tikot srdeční krajiny (1987), Cesty naděje (2000). K rozměrným citům Toman vždy přiřazuje rozum. Proto snad v každé bibliofilii vyslovuje též přímou obavu, že vše, co v krajině obdivuje, jednou zmizí, a žal nad již zmizelým, zničeným činností netečného člověka.
   Tomanova privátní vydavatelská aktivita v oblasti vlastní poezie pevně stála na prožitku rozměrné radosti. Je zcela nezištná. V souvislosti s vydáním bibliofilie Samé návraty Toman napsal v únoru 1982 autorovi tohoto příspěvku:
   Lidi většinou uvažují rozumně a mohou si říct, že je bláznovství, nesmysl platit za vytištění a pak to rozdávat, ale v tom vidím a hledám úplně něco jiného. Já nevidím ztracené, nebo vyhozené peníze, ale radost z toho, že člověk chce udělat něco hezkýho. Kolikrát se prachy prolijí hrdlem anebo jinak se využijí, ale všechno zmizí. Nic nezůstane. A tady, v tomto případě, když nic jiného, tak alespoň radost z něčeho, co člověka může potěšit, a to je někdy víc, než pijatika nebo žvanec. Nutný dodatek: Toman je odjakživa abstinentem.
   Dosud poslední Tomanovou knížkou je autobiografie Cestou domova (Akcent, Třebíč 2004, 226 stran, 250 barevných a černobílých ilustrací), vydaná za finanční podpory Fondu Vysočiny.
   Historik Rudolf Fišer píše v poslední větě doslovu s titulkem Malíř a génius loci o Tomanovi toto: ...je nejen výtvarný umělec s velkým smyslem pro jazyk a vyprávění, ale především hodný a citlivý člověk. Je to hodnocení modelované porozuměním. Skrze ně lze se nejlépe vnořit do Tomanova vyprávění, do fotografií a reprodukcí obrazů a dobrat se smyslu toho všeho, nalézt v tom ne pouze faktografickou a estetickou informaci, ale rovněž čtenářské potěšení.
   Dvacet osm kapitol je spjato s místem, obdobím, situací, či se specifickými okolnostmi, jež autor považoval za významné pro přiblížení svého života. Nostalgie vracející Tomana do dětství a jinošství vyvolala vzpomínky a fakta z rodinných alb pro tři kapitoly. Pak je pověděno, jak se pozdější akademický malíř a grafik stal nejdříve tovaryšem řemesla malíř pokojů. Kapitoly s názvy Procházky do přírody, Krajina mého mládí, Starý rybník a Klukovská léta romantiky jsou z doby prvních vyznání krajině domova. Té, jež se stala Tomanovým tématem. O středoškolských a vysokoškolských uměleckých studiích Toman píše s velkým zaujetím. Na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně, na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a na pražské Akademii výtvarných umění strávil jedenáct let. Svět dříve ve venkovském prostředí Týna pouze pootevřený se v těch letech před mladým mužem doširoka rozkrýval. A tužba po tvůrčí práci postupně nabyla pevných kontur řemeslného a technického zázemí.
   Na str. 93 čteme Tomanovy myšlenky zhruba z poloviny 50. let. Ani po půlstoletí nemusí na nich nic měnit: ... já měl jinou představu o malbě obrazu, protože jsem věděl, že můj osud je týnská krajina, že je to hlavní smysl mé práce. Dekorativní tvorba mě nepřitahovala. Ale dokud jsem maloval krajinu, tak jsem byl doma... A domovská krajina kolem Týna, to je pro mě nevysychající zdroj námětů, protože každé roční období skýtá nespočet změn nálad a barevnosti. A v kapitole Domovské zázemí, na str. 164, píše: ... neodpustím si, abych nezdůraznil, jaký vliv měla krajina mého mládí na můj budoucí osud. Vstupoval jsem do tohoto světa s určitou dávkou záhad a nejistot, ale postupně vše krystalizovalo a jakoby samo dalo směr. Stalo se tak hlubokým mým zájmem o danou domovskou realitu, kterou jsem měl rád odmalička. A ta mi zůstala podnes.
   V 60. letech Toman namaloval četné obrazy s patrnými rysy kubismu, fauvismu, expresionismu i s uplatněním postupů lyrického realismu. Velmi hojné jsou jeho kresby příměstské přírody a zkratkovité třebíčské veduty provedené rudkou. Tuto náčrtovou kreslířskou techniku Toman pro sebe povýšil na výtvarný prostředek k dosažení definitivního závěsného obrazu. Koncem šedesátých let dospěl v malbě, kresbě i v grafice k výrazné tvarové zkratce a k řešení iluzívní plošné kompozice, obsahující odkazy kubistické geometrie, poetizované lyrickými koloristickými a kreslířskými finesami. Koncem 80. let přistupuje k novému přehodnocení své malířské formy, obraz se mu stává syntézou nejpodstatnějších rysů výtvarného myšlení, všech dosažených zkušeností z výtvarného řemesla, ale i zkušeností života a hloubky psychiky.
   Co zejména je předností Tomanovy nové, rozhodně nejvýznamnější knihy Cestou domova? Naprostá upřímnost, nestrojenost, žádné hledání vytříbené formy, často spíše uvelebení u lidovosti. Je tu cena výpovědi o tom, že výtvarný umělec u nás neměl v druhé půlce minulého století a nemá ani dnes snadnou obživu, ale není to okolnost, jež by zásadně určovala kvalitu jeho života. Vyniká též vícekrát opakované mínění, že láska k domovu a k přírodě, tyto devízy dnes mladým lidem málo známé, ba směšné, jsou pro umělce opěrnými body, kamennou tvrzí, jejímž rozvrácením byly by vniveč obráceny jeho život i jeho tvorba. Z Tomanova lpění na těchto veličinách vychází celé jeho dosavadní dílo výtvarné i literární.
   Jdeme-li s Tomanem jeho autobiografickou Cestou domova, čteme o prostém životě, jehož rozměr skutečného bohatství vězí ve sdělených poznáních a v rozsáhlé umělecké tvorbě. Kniha je bohatě ilustrována reprodukcemi autorových kreseb a obrazů. Řada z těch nejlepších nebyla dosud vystavena.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]