Lakonicky, jako ČTYŘVERŠÍ, nazval svou novou samizdatovou sbírku Svatopluk Kopeček, pozoruhodný moravský básník a člen Unie českých spisovatelů ("kresby, návrh obálky a grafická úprava Vlastimil Toman", b.r.m., připomínající rozmnoženiny samizdatů ze 70. a 80. let). Poezie by za normálních (!) okolností měla být publikována v normálním (!) nakladatelství a za normálních (!) edičních podmínek (honorářových, distribučních, literárněkritických etc.), a že se tak neděje, že dokonce mnozí ani nevědí, cože jsou to normální podmínky, patří k husarským kouskům restaurace, která byla na přelomu let 1989/90 tzv. revolučně forsírována jako "obnovení normálního fungování literatury": jen hlupák se utěšuje tím, že autorovi samizdatu nehrozí (možná) trestní postih jako kdysi.
   Ale proto o sbírečce nepíši. Jde o reflexivní, úvahovou, esejistickou lyriku, v níž nechybí prostor pro dotváření a symbolickou mnohoznačnost, o lyriku, melancholickou a tichou, místy až mélickou, takže upomene - byť spíše výjimečně - na lidovou píseň (aniž by písňový text vydávala za poezii, což je předsudečný omyl sdílený nejen některými básníky). O lyriku dobře pointovanou, snad smutnou a tklivou, ne však plačtivou. Každé čtyřverší je jakýmsi fragmentem emotivního a intelektuálního světa drobných pozitivních jistot i velkých negativních nejistot, tu spíše povzdechnutím, elegickým ironickým komentářem, jinde apelem, otázkou či shrnujícím zobecněním: "Pohádka už je pryč / i víla není tu / ztratila zlatý klíč / a klíče od bytu" (Báchorka, s. 17). V nich více než o jazykové eskamotérství jde o přesně a reliéfně konturovaný motiv, symbolický emblém nebo obraz-podobenství. I Kopečkova poezie - "nešťastně šťastná" (Utopie, s. 24) - je ovlivněna Janem Skácelem a Františkem Halasem, v něčem má blízko i k apelativní lyrice Michala Černíka, k poezii-myšlence, k poezii-postoji ke světu. Není to poezie bojovná, byť je zřejmé, proti čemu se básník kriticky vymezuje a co je nutné hájit. Don Quijote se nevydává jako mátožná či pitoreskní postava do světa, aby si natloukl žebra a zlomil údy. Nemrká na nás věčně živý klaun či Švejk. Spíše máme dojem jisté vědoucí rezignace, neznamenající rezignaci na poezii a slovo vůbec. Básníkův dojem ze skutečnosti: "Všechno je vlastně tristní / i tohle divadlo" (Poslanecký tyátr), proto je "lépe být bezvěrec a pokud možno němý" (Pochyby, s. 18). Jeho verše můžeme chápat i jako zápas s nicotou a s daností, v níž začíná klíčit zrno nenávisti, jíž jsou trnem v oku i zbytky demokracie v naší zemi. Rzi, popela, studu, strachu, zlověstného tu-bytí je více než životního jasu, přesto nemáme z jeho veršů tíživý, tragický dojem, hodný spíše dekadentního básníka naší dekadentní doby. Zůstává totiž sen společné cesty "v bezvětří budoucího dne" (Tam, s. 19).
   Kopečkova knížečka básní je sice skromná, nechce být "velká" ani avantgardní, přesto stojí za přečtení.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]