Zpocený slabostí, únavou, bolestí, strachem i zoufalstvím jsem usedl na úzké lavici vedle malé řádky nemocných - právě vyvolávali moje jméno. Pomalu a těžce jsem se zvedl, závaží nehybnosti i křečí mne tlačilo zpět. Vše jsem překonal a přistál před rentgenovou deskou, vyplížil se s námahou jako raněné zvíře na nemocniční stůl. Zhasla světla, dvě laborantky a lékař v brýlích a s gumovou zástěrou si mne upravil jako na porážku. Když mu moje poloha vyhovovala, strčil do mne kus gumové roury a jako mrtvý, prázdný, necitelný sud či škopek mě napouštěl divnou kaší a cvakal nade mnou deskami: »Dýchejte, nedýchejte - nadýchněte se, vydýchněte.« Převracel si mě na bok a na záda a pak se rozsvítila světla, jako vždy svítí, když skončí nějaká produkce.
   Bylo po představení, ale měl jsem za sebou pouze poločas toho podivného zápasu. Jedna kráska v bílém na mě ukázala prstem a řekla: »Jděte na konec chodby, tam je WC, co nejvíce si ulevte a zase se vraťte!« A tak jsem přikryl své Adamovo tělo jen županem, našel to místo, kam jsem byl poslán, pověsil župan na věšáček a posadil se v paragrafu křečí. Nade mnou bublal škvířivě pramínek u splávku nádrže, pootevřeným oknem vál čerstvě příjemný vzduch, a já spokojeně relaxoval. A najednou ke mně jako z nekonečna, z nějaké imaginární dálky zaznělo plačtivé, přerývané, smutné, úzkostné, vzlykavé volání: »Maminko... maminko...« Průduchem ventilace nade mnou se ke mně snášel z operačního sálu vedle za stěnou hlas dítěte volajícího o pomoc. Ten hlas tam v nekonečné úzkosti volal maminku, třásl se strachem a zřejmě i bolestí, ale mně zněl jako plačící křídlovka života a ten kdo na ni hrál - co to bylo za podivnou, sugestivní, úděsnou melodii?
   A v té chvíli mé bolesti zprůzračněly, má bída života se proslunila a zbohatla, má nahota se oděla starou antickou řízou, mé vetché oči se projasnily a vstoupily do nich slzy. Ve zlomku vteřiny jsem si vzpomněl na svoji matku. Nějaká neznámá síla, zoufalé volání snad na hranici života a smrti za mnou poslaly ten dětský hlas, vzývající uprostřed zoufalství o pomoc matku život.
   Kolik hlubokých prožitků jsem si odnášel z různých špitálů, když jsem jimi vandroval na podivné cestě světem. Ale nikdy, nikdy již nezapomenu na volání, které ke mně spěchalo odněkud z útrob nemocnice jako symbol nedílného poselství života i smrti... A kolikrát jsem také i já celým svým mladým životem volával svoji matku, kolikrát jsem na ni myslil v jejích i ve svých bolestech, kolik dopisů vyťukaných na psacích strojích jsem nadepisoval zcela prostě »Moje maminko«, nebo »Moje drahá maminko!«
   A byla maminka mého tatínka, Antonie, právala v bohatších rodinách, aby můj otec mohl studovat na reálce, a byly maminky mých dvou matek - mé babičky a jejich matky a matky jejich matek a zase... Kde by skončila taková daleká, předaleká cesta do minulosti, kdyby se šerá, pradávná historie, černá minulost tolika smrtí a nesčetných rodů otevřela hlubinou času, který uplynul i se stopami citu a dávné lásky. Kolik matek na té předlouhé cestě let muselo porodit dcery - aby mne až jedna z nich za syrové, bílé horské zimní noci mohla uvést do života v Novém Světě - Harrachově, uprostřed hlubokých lesů Krkonoš, jimiž se brouzdával můj otec lesák.
   Jaké nevyzpytatelné drobnosti ovlivňují nás emocionální svět. Stačí jednoslovné zavolání neznámého dítěte a vyvolá v nás celou řadu složitých asociací. Již nikdy se nedozvím, co se tehdy před mnoha lety na tom operačním sále odehrávalo. Komu a proč patřil ten tklivý dětský výkřik, spojený se vzlykavým pláčem? Jsou výkřiky a pláče, jejichž hlasy a slzy zůstávají již neodbytně s námi. Zraňují nás již věčně jako všudypřítomná, bezpříčinná fantómová bolest...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]