V umění vyřizovat si účty, dokonce i účty jen domnělé, málokdo se u nás vyrovná Drahomíru Šajtarovi. V posledním dvojčísle Alternativy plus (3-4/2004), v memoárovém článku František Halas a Karel Teige aneb Jak jsem se nestal pracovníkem Úprčeli líčí, jak se ucházel o místo v pražském Ústavu pro českou literaturu ČSAV; jak se, bláhovec, vypravil ve čtvrtek 21. ledna 1971 do Prahy, vybízen přáteli, aby se konečně vybabral z ostravského srabu; jak těžký vnitřní boj prožíval, když se dověděl, že předsedou komise je Ladislav Štoll: nezradí Halase, když podá ruku Štollovi? A jak do pracovny, kde zasedala komise, doklopýtal plný vnitřního neklidu a napětí a stanul tváří v tvář nejen Štollovi, ale po jeho levici také Štěpánu Vlašínovi (1923) a Milanu Blahynkovi (1933). Za sebou toho mnoho neměli, Vlašín dosud knižně nic nevydal, Blahynkovi vyšla v roce 1961 malá monografie o Marii Pujmanové. Přitom Vlašín byl faktograf, opožděný pozitivista, po stránce věcné spolehlivý, skutečný, zato Blahynka byl improvizátor, věcně nespolehlivý dodnes. Šajtar také vzpomíná, že ti (lotři) po levici do "jednání" komise nezasahovali, slovo měl Štoll.
Přinejmenším jeden zasahovat ani nemohl, neboť tam nebyl. Nevím, zda v konkursní komisi seděl Vlašín, ale zcela určitě vím, že já nikoli. Po prověrkách jsem musel být rád, že mě z ÚČL nevyprovodili; že bych mohl být členem nějaké konkursní komise, bylo zcela absurdní. Protože na paměť pošetile nespoléhám, sáhl jsem po svém diáři z roku 1971 a vidím, že 21. leden byl skutečně čtvrtek, ale že já jsem vůbec nebyl v Praze, že jsem pracoval po celý den doma v Olomouci (mé brněnské pracoviště mělo tehdy víc lidí než stolů, a tak se práce dávala domů), že jsem studoval také v knihovně a večer byl na přednášce Dr. E. Petrů o periodizaci olomouckého humanismu, pořádané na fakultě Literárněvědnou společností. Šajtar si mě do konkursní komise v Praze prostě (anebo spíš sprostě?) přibájil: vidíte ho, přísedícího tribunálu! Dokázal si namluvit, že mě tam skutečně viděl. Není to nic až tak překvapujícího, i on jistě zná Šaldův výrok, že rozpomínat se jest vždycky - chtěj nechtěj - obrazotvorniti.
Pikantní na tom je jen to, že se ve fantazijním rozehrání své vrtošivé paměti odvažuje bez sebemenšího dokladu cejchovat spolehlivost nebo nespolehlivost jiných.
Jak je sám věcně spolehlivý, v témže dvojčísle Alternativy plus předvádí i pod šifrou dš v poznámce na okraj otisku básnické skladby Jiřího Veselského Rimbaud. Nejenže tam "zapomněl" uvést, že roku 1958, kdy báseň vznikla, byla už také poprvé publikována tiskem, v programu k večeru Moderní poezie světová II, který pořádala Krajská lidová knihovna v Ostravě 11/2 1958 v Domě umění (on, Drahomír Šajtar, měl tam dokonce úvodní slovo!), ale i označuje Veselského básnické skladby (Asi tak a Únor) za sbírky a mezi sbírky řadí i knihu Luna je za vlakem poslední nárazník, ačkoli je to výbor tak jako Všechny tvé dívčí nanicovatosti, jmenovaný zvlášť. Co by asi tak Šajtar řekl o komkoli, kdy by nazval Máchův Máj sbírkou? Pro dnešní televizní popkulturu je ovšem (aspoň podle vědomostní soutěže vysílané 5/1 2005) básnickou sbírkou i Bezručova Stužkonoska modrá. Tu také časem označí za sbírku i Drahomír Šajtar?
Na paměť Drahomíra Šajtara ani na jeho odbornou přesnost se nedá sice vsadit ani zlámaná grešle, ale jinak je na něho spolehnutí: v době, kdy umění osočovat a ostouzet u nás dospělo už téměř k dokonalosti, až úpěnlivě usiluje vyniknout v něm nad všechny. A dost se mu to daří.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |