V současném běhu světa a jeho obyvatel za štěstím (anebo za penězi?) není samozřejmě problémem elektronické spojení domorodce z Patagonie s Pepíkem Vyskočem z Putimi na jihu Čech. Podstatně horší to již bývá s vyslovením pozdravu spolubydlícím na schodech či ve výtahu paneláku, natož pár metrů od domu. Maminka mi kdysi říkávala - »Zdrav stejného člověka nejen napoprvé při jeho spatření, ale třeba pětkrát za den. Ať si třeba i myslí, že jsi na hlavu...« Podobně nám tohle říkávali i učitelé, kteří ještě nehrozili stávkami a znali toho strašně moc. Ve žhavé současnosti se z úst mnohých pozdravených odpověď neozývá vůbec, což se netýká jen mé snadno zapomenutelné osoby. V toku let jsem se dokonce zabýval myšlenkou vyvěsit ceduli hned za vstupními dveřmi domu s oznámením: Kdo nechce, abych ho zdravil, nechť připojí svůj podpis...
   Přibylo nám také přespříliš mladých invalidů, kteří v autobuse po usazení se na místo pro postižené odloží na vedlejší invalidní sedadlo učivo a mačkají knoflíčky mobilního telefonu. Některým pocukává pysk, neboť si notují s muzikou poslouchanou pomocí jiných čudlíků zastrčených do uší...
   Mezi lidmi tedy frčí spojení elektronické, dodávající mnohým jistou dávku falešného sebevědomí a světovosti. Nenapadá mě však žádný důvod, proč snižovat jeho úžasný význam. Před závěrem roku příznivci písniček sledovali v televizi přenos vyhlášení ankety Zlatý slavík. Televizní kamera nabídla divákům záběry půvabného interiéru Státní opery, ve kterém slavnostní večer probíhal. V koncertních sálech a divadlech však nikdy nevysedávali diváci v kulichu. Černá barva kulichu nasazeného na hlavě zpěvácké hvězdy tak vlastně dopředu inzerovala smutek nad úpadkem základní lidské slušnosti. Před desítkami let, v časech tzv. masové kultury, u našich divadelních scén parkovaly autobusy, které do Prahy svezly různé lidi s kulichy na hlavách. Ti, pokud se do divadla vůbec dostavili a nepodlehli tedy shánění nedostatkového zboží, kulichy u šaten vepchali do kapes kabátů. Pravda, tenkrát u nás nebylo moc známé anglické slůvko image, vyslovuj imidž. Obraz o sobě, tedy imidž, člověk dosud vytvářel také tím, že používal slovíčka - prosím, děkuji ... Pravda, používá se někdy slovo jediné - S dovolením! To však často zní jako výstřel z kulometu a téměř nikdy po něm nenásleduje vymírající slovo - díky! Zřejmě se tahle česká slova stala anachronismy. Důležitější je elektronické propojení s Patagonií, kam už před lety chystal rozšíření obuvnického průmyslu jeden český podnikatel.
   Černý kulich na hlavě uprostřed okravatovaných lidí zajisté upoutá a zřejmě způsobí i krůpěje potu na čele. Jiná zpěvácká diva v čase vyhlášení ankety Zlatý slavík si zase nepovšimla, že vyrostla další generace a ona se zřejmě nepodívala do občanky na datum svého narození. Vždyť i slavné české herečky později hrávaly matky a babičky ... A moc dobře. Nějak to vypadá na rozbití džbánku ze zámku v Krumlově. Škoda, protože kus hezké práce a zpěvácké dřiny zůstalo zapsáno v paměti mnohých posluchačů. Stařičký a otlučený kameninový džbánek, se kterým mě otec ze čtvrtého patra činžáku pravidelně vysílal pro pivo do hospody k panu Jedličkovi, mi pořád připomíná kus neopakovatelného dětství. Ke skutečnému kumštu patřívala totiž vždy pokora a nikoliv lidské výměšky v galeriích, byť v nich bývá vystaveno leccos k ničemu. I světový malíř, za jehož obraz dnes mnozí platí milióny, v čase svého žití neprodal obraz ani jeden. Akorát si uřízl ucho, ale nechodil si ulevovat do výstavních síní pod díla jiných...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]