PRAVDA S POSMRTNOU MASKOU

   "Nic mi nemůže zabránit, abych z Čech a Moravy vysídlil několik miliónů Čechů. Buď se český národ změní pod vedením svého prezidenta a své vlády, nebo z Evropy zmizí. Jestliže pachatelé atentátu nebudou dopadeni, potom to musím chápat jako skutečnost, že v českém národě je stále uhnízděn silný odpor proti Říši."
   "Čech je ze všech Slovanů nejnebezpečnější, protože je pilný. Má disciplínu, má pořádek, je spíš mongoloidní než slovanský. Své skutečné plány dokáže skrývat za jakousi loyalitu. Teď bude dobře pracovat, neboť ví, že jsme nelítostní a brutální... Neopovrhuji jimi, je to osudový boj. Jsou rasová střepina, která vnikla do našeho národního těla, a jeden z nás musí uhnout, buď oni, nebo my."
   "Čechům bude směnka prezentována po válce."
   "Budeme vždycky vycházet lépe se zbabělci než se statečnými muži. Čechy nejlépe vyřídíme tak, že na ně budeme působit nepřetržitě a v dlouhém časovém období."
   HITLER

   "Nechci se pokoušet starými metodami poněmčit tento český ksindl."
   "Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech v něm koneckonců nemá co pohledávat."
   "Řešení všech problémů je možné, jen pokud k nim přistupujeme jako nekompromisní nacionální socialisté."
   HEYDRICH

   "Rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou Vůdce německého národa. Za tento projev důvěry dostalo se mi slibu, že našemu národu bude zabezpečena svébytnost a svéprávný vývoj národního života."
   "V této hodině trpkého bolu byl vyburcován cit pro spravedlnost i nejposlednějšího poctivého příslušníka českého národa a z našeho upřímného srdce prýští jediná touha, abychom nyní s ještě větším vypětím svých sil přispěli k tomu, aby definitivní pád Anglie a jí placených uprchnuvších zrádců národa se stal odplatou také za tuto potupu, způsobenou naší domovině."
   HÁCHA

   "Naší rodnou zemí je Protektorát, našim státem je Německá říše, ale naší vlastí je sjednocená a svobodná Evropa."
   MORAVEC



   V záplavě braku a v nadité kupě povrchních konjunkturálních publikací, v naprosté převaze knižních historických titulů, zkreslujících paměť doby, kterými je zavalen současný český trh, září v posledních letech hvězda Jaroslava Čvančary.
   Autor nemá zapotřebí převlékat si kabát svého badatelského úsilí, nemusí jako jiní spisovatelé, sdružení v Klubu autorů literatury faktu, psát v úvodu svých nových knih omluvné tirády, co chtěli, když nemohli. Nemusí se jako jiní rdít nad tím, proč psal včera to a dnes zase píše ono. Je zcela jiným tvůrcem (podobně jako třeba ještě i Jiří Sequens se svým filmem Atentát), než byl v pohledu na moderní dějiny 2. světové války a protifašistického odboje Miroslav Ivanov a než jsou současní vyznamenávaní a sebou většinou sami každoročně oceňovaní Karel Richter, Jiří Pernes s řadou dalších, přiživujících se a oživujících staré fámy o těchto událostech. A pak tu jsou i takoví, jakým je někdejší aparátník KSČ Karel Kaplan (který za kopečky vyvezl v pravou chvíli dokumenty o politických procesech padesátých let) nebo i nedávno zesnulý Karel Bartošek (vzal si na mušku téměř všechny komunistické představitele), z jehož knihy Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945 nám učitelé předčítali, když jsme rozum brali.
   Proti těmto chameleónům se nyní bouří už i hrstka ještě žijících posledních hrdinů, kteří dramatickou dobu prožili na vlastní kůži (účastníci bojů u Sokolova, Kyjeva, Dukly nebo lidé, kteří byli nablízku komunistickým prezidentům v poválečné době). Škoda, že autoři zcela "nových prací" o jejich válečné anabázi mezi ně do budovy Legie už ani nepřicházejí, aby si je aspoň na poslední chvíli poslechli.
   Badatel a publicista Jaroslav Čvančara vykročil jinou cestou. Nyní obdarovává své čtenáře rozsáhlým dílem HEYDRICH, vydávaným ve skvělé grafické úpravě nakladatelstvím Gallery. K této práci sbíral autor materiály téměř čtvrtstoletí s poctivostí jemu vlastní. Čtenáři se poprvé dostává do rukou zcela původní a originální fotoalbum v podobě studie o česko-německých vztazích, které nikdy nebyly tak zmrazené, jako právě v době Heydrichova "panování" (od podzimu 1941 do jara 1942). Můžeme se v nich seznámit se stovkami dosud nepublikovaných, skutečně unikátních fotografií a dokumentů, ale i s řadou nových, překvapivých informací a souvislostí, které nepochybně ocení i odborníci. Orientující je i zasvěcený úvod PhDr. Jana B. Uhlíře.
   Toto komplexní pojetí posunuje celou Čvančarovu práci do zcela jiné kvalitativní kategorie než všechny dosavadní publikace věnované Heydrichovi.
   Šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti a později zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě měl nastolit nad českým národem radikální změnu politického kurzu. Vůdce Adolf Hitler mu před odjezdem do Prahy řekl: "Mějte na paměti, že vždy tam, kde vidím, že je ohrožena jednota Říše, vyberu jednoho velitele SS a vyšlu ho z pověření Říše, aby zachoval jednotu Říše." Svou politiku sám Heydrich charakterizoval jako politiku "cukru a biče" a stihl z ní tolik jako nikdo předtím. Nemusel se již starat o likvidaci odbojových komunistů a studentů (jimž jsou nyní jejich skutky odpírány), které na popraviště a do koncentračních táborů zahnali Heydrichovi předchůdci. Protektor okamžitě zahájil obrovskou propagandistickou kampaň. Inscenoval proces, v němž byl odsouzen k smrti ministerský předseda generál Alois Eliáš. Rozpustil tělovýchovnou organizaci Sokol a jeho představitele poslal do Osvětimi. V rámci prvního stanného práva nechal popravit významné představitele domácího odboje, před hlavněmi pušek popravčích čet stanulo téměř 500 osob. Rekonstruoval protektorátní vládu, dosadil do ní rodilého Němce a nechal v ní zazářit nejnenáviděnějšího Čecha té doby - Emanuela Moravce. Díky Heydrichovým zásahům v oblasti sociálního zabezpečení i drakonickým trestům se zvýšil hospodářský růst, podařilo se mu dokonce vrazit klín a zásadně poškodit celou národní společnost a český národ. Proto neudivuje, že londýnský exil začal uvažovat o jeho likvidaci, což se nakonec stalo skutkem. To, co následovalo po atentátu, zcela odpovídalo Goebbelsovu hodnocení: "Ztráta Heydricha je nenahraditelná. V boji proti nepřátelům státu byl neradikálnější a nejúspěšnější." Do historie vstoupila jména do té doby zcela neznámých obcí Lidic a Ležáků. Teprve poté se představitelé Velké Británie a Francie rozhodli anulovat Mnichovskou dohodu. Zatímco zahraniční odboj slavil triumf, domácí odboj byl téměř rozdrcen.
   V knize jsou rovněž dokumentovány všechny fáze Heydrichova pohřbu - jak v Praze, tak i v Berlíně a následné budování jeho kultu v protektorátním prostředí i v celoříšském měřítku. Heydrichovo jméno okamžitě nesla 6. pěší standarta SS, vznikla Heydrichova nadace. Došlo k vydání zvláštní emise poštovních známek, v téměř dvaceti českých a moravských městech došlo k přejmenování ulic a náměstí, v Praze bylo Vltavské nábřeží pojmenováno jménem Heydrichovým. Čvančara se nevyhýbá ani mimořádně choulostivému tématu - hromadným shromážděním českého obyvatelstva po atentátu i proslulé národní přísaze věrnosti Říši 3. července 1942, jež jsou nám dodneška předhazovány zahraničními historiky. Ti je interpretují jako vrchol možného souznění okupovaných a okupujících, jako nejvyšší možný bod kolaborace. (Jenom vzpomeňme, co se po desetiletích odehrávalo s účastníky shromáždění tzv. Anticharty v Národním divadle - viz Jan Werich. Zatímco jedni byli poznamenáni Kainovým znamením doby, jiným bylo velkoryse odpuštěno.)
   Čvančarovo svědectví může v jedné části působit šokem, když zveřejňuje fotodokumenty hajlujícího hlediště Národního divadla s hajlujícím Karlem Högrem, Zdeňkou Baldovou, Lídou Baarovou, odhaluje hajlující zaměstnance nakladatelství Orbis, přináší projevy věrnosti a oddanosti Říši filmového Barrandova, Bohemiafilmu, Bromfilmu, Lucernafilmu. Ke shromážděnému personálu promluvil v Lucerně šéf barrandovského filmu Miloš Havel (strýc pozdějšího prezidenta ČSFR a ČR), který odsoudil atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a přijal od zástupců personálu slavnostní slib jejich neochvějné věrnosti Říši a vládě protektorátu. Zatímco "nerozvážní, lehkomyslní spoluobčané" denně krváceli ve vyšetřovnách Gestapa a na popravištích, básník Jaroslav Seifert (později nositel Nobelovy ceny za literaturu) publikuje v pondělí 29. 6. 1942 v Národní práci prapodivný článek Srdce radí rozumu. V něm vybízí k věrnosti Říši: "Pro nás jako součást Říše platí v této době válečné především zásada, že nad všemi právy je naše povinnost." Čvančara klade v popiscích k těmto panoptikálním fotografickým dokumentům hajlujících, pozdějších národních umělců otázku: "Vzpomenou si snad na své bývalé herecké kolegy Karla Hašlera a Felixe Kühneho - Zdeňka Baldová, Karel Höger, Lída Baarová, Eduard Kohout? A mnozí a mnozí další? A to ještě nevědí, co se v příštích dnech stane rovněž přítomné Anně Čalounové-Letenské!"
   Bylo by mylné se domnívat, že na těchto zhřešeních se Jaroslav Čvančara vyžívá stejně, jako se na zhřešeních nedávno minulé doby vyžívají pygmejové dneška. Třeba když donekonečna omílají jména jednotlivých účastníků již zmíněného shromáždění v Národním divadle, nazvaného Antichartou.
   Nebo když do omrzení přemílají řádky Cibulkových seznamů agentů StB a vytýkají některým, že se přátelili s včerejšími politiky. Některým to prochází, jiní jsou však od facek krvavé uličky milosrdně osvobozeni.
   Přitom málokdy se bere v úvahu skutečnost, že změna role v profesi komedianta není často tak velkým proviněním, jaké se mu s odstupem času přisuzuje. Touha nezmizet z prken je přece pro herce, zpěváka, malíře, houslistu často důležitější než cokoliv jiného.
   Závažnější však je, když se politický a společenský převrat, jako se to stalo u nás, ocitne v jejich rukách a v rukách nejvyššího světového dramatika. To pak již může jít na dlouhou, předlouhou dobu o opravdovou komedii.
   Čvančara je z rodu autorů, který dokonale zná, jak se s historickými dokumenty a pravdou doby manipulovalo včera i dnes, zejména v časech velkých společenských převratů. Zná perfektně i zákulisí služeb, které jsou k takovým činům přímo předurčeny. Jeho práce je tedy velkým poselstvím včerejška k dnešku a hlasitou výzvou k mladému pokolení.


Autor: Zdeněk Hrabica


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)