Listopadový převrat prohloubil propast mezi literaturou tzv. oficiální a tzv. neoficiální, publikovanou svépomocným způsobem nebo v exilu. Rozpor mezi "dříve" tzv. neoficiální a dnes oficiální (dotovanou, honorovanou, v zahraničí prezentovanou, věnčenou literárními cenami) produkcí na straně jedné, a na straně druhé "dříve" tzv. oficiální a dnes alternativní literaturou, k níž vesměs přistupuje literatura nová a nejnovější, které je minulost jen možnou uměleckou látkou, je znatelný v míře, v níž jej nejsou jeho popírači či apologeti s to kamuflovat. Ve světě alternativní kultury, vědy a umění se ovšem uplatňují represe ekonomické povahy spíše než policejní, byť i ty nevylučujme. V současnosti je značný problém sledovat soudobou necenzurovanou literární kulturu v relativní ucelenosti, zvážíme-li, že v knihkupectvích se nabízí jen zlomek publikované knižní slovesné kultury, trochu pohrdavě pojmenované jako "oficiální", což je pojem, který užíváme jen z nedostatku invence. Současná česká a slovenská literatura samizdatová, svépomocná, internetová, od xerokopií až po malonákladové tisky a knihy stojící "na okraji" a jen trpěná, je nepřehledná co do počtu titulů, a kvalitativně velmi rozrůzněná. V Obrysu-Kmenu se snažíme informovat alespoň o vybraných dílech této produkce: někdy o titulech mimořádně cenných, tu "jen" zajímavých a atraktivních, jindy o knihách výrazně problematických či zcela špatných. I takové existují, a jakkoli by neměly překrývat hodnoty pozitivní, měli bychom je kriticky komentovat.
K oné posledně jmenované skupině jednoznačně patří kniha slovenského ateisty, svérázného lidového "filozofa" a aktivisty "zdravého rozumu" Michala Holováče (Mgr., 1956) nazvaná TRADIČNÉ KRESŤANSKÉ HODNOTY alebo ASERTIVITA NARUBY (262 str., bez vročení a místa vydání, s uvedením autorovy privátní košické adresy i e-mailu). Velmi dlouho jsem uvažoval nad tím, zda o knize napsat, což zde činím jen jako varování před slepou uličkou, do níž nás může zahnat jednostranné, ad absurdum dohnané přesvědčení. (Zdůrazňuji, že omyly je třeba potírat věcně, nikoli jakoukoli ideopolicejní nebo represivní formou). Holováč se stylizuje do role "demokraciou splodeného disidenta" (s, 228) a jeho kniha se snaží dokázat, a to poměrně emotivním způsobem, s osobní angažovaností, vyhraněnou jednostranností a za použití četných invektiv, že ideje, ideály a hodnoty "židokřesťanství", tedy církevní organizace, věrouka i privátní víra, jsou zvrhlé, nepřirozené, blízké genocidní strategii. Sám jde příkladem a žádá o vlastní "neodkladnú exkomunikáciu z církvi", ve jménu "zdravého rozumu" paroduje slovenskou politickou stranu KDH jako na K-lan D-ementných H-ulvátov, náboženství chápe jako "návod na ovládanie vedomia más strachom, krvou, agresiou, trestom manipuláciou" (s. 131). Náboženství je mu "najstrašnejší zločin proti ľudskosti" (s. 122)
Holováč má samozřejmě pravdu tam, kde připomíná, kolika omylů, polopravd a lží se "církev svatá" dopustila, když upozorňuje na praxi dvojího myšlení a morálky, na účelové zaměňování pojmů socialismus a komunismus, avšak činí tak způsobem natolik chaotickým a konfúzním, že se reálné jádro jeho argumentů kamsi vytrácí a badatel se mění v propagandistu, z šiřitele humanity v korteše osobní nenávisti, jenž střílí od boku a značně - přestřeluje.
Jak autor přiznává, "chvíľami sa mi žiadalo dať tejto práci nový názov Európa v službách tmy, viery, judaizmu a sionizmu" (249), což signalizuje jeden z modů primitivního, zdaleka ne vědeckého a humanistického ateistického myšlení, tedy cestu od militantního antikřesťanství k militantnímu antijudaismu. Příčin tohoto jevu je jistě mnoho, včetně zbytnělého národního vědomí Evropanů, slovanskou xenofobií, ideologie msty reprezentované sharonismem, antisemitského arabského aktivismu typu "Jew watch", nebo mytologií a pověrami o genetické superioritě židovského kmene. Atd., atd., atd. Protože judaismus je v běžném slova smyslu světové náboženství a křesťanství je možné chápat jako novožidovství sui generis, je ateistické Holováčovo prizma nesmiřitelně odmítavé, bojovně naladěné. Holováčova kniha se dokonce, což šokuje dvojnásob, ocitá nejen v těsné blízkosti klasického antisemitismu, ale antisemitismu paranoidně tupého a blbého (za tyto invektivy se omlouvám, ale jiné výrazivo pokládám za nedostatečné), že se s ním můžeme setkat už jen v diskusních kroužcích "Bílé moci" nebo v archivu Institutu pro výzkum tabuizovaných témat P. Bakaláře. Bible je tu chápána jako "rituálny židovský paškvil" (248). Ruská země se "stala obyčajných a prirodzených obranných prostriedkov zbaveným hostiteľom pre migrujúcich - kočovných parazitov - Židov, ktorí nad žiadnym hostiteľom nemajú zľutovanie /./ Nazývať židovstvo - jeho parazitickú zvrhlosť, fenoménom, sa mi vidí velmi nerozumné" (tamt.). Dokonce i muslimové jsou podle Holováče šiřiteli judaismu a sionismu (!) ve slepé víře ve "zvrhlé biblické proroctvá a klamstvá Židov". Pojetí židů (Židů) jako zločinců ("Čest výnimkám!" píše na str. 229) prostupuje celou knihu, takže se můžeme dočíst, že skutky židů "sú ohavnými stále a rovnako aj dnes", že "Židia `liéčia` ľudí na celom svete šokmi svojej rituálnosti, zvrhlosti a ohavnosti", že jsou "zo všetkých národov sveta k filozofii perzekúcií, holokaustu a pogromov najbližšie" atp. V autorově pojetí se židé vetřeli do římskokatolické církve a jsou baštou antikomunismu a antislovanství. Sugestivně se táže, kolikpak židů bylo mezi nacistickými válečnými zločinci (s. 221). Sugeruje představu, podle níž tragické "rituálne vyvražďovanie ľudí" má oporu i v Izraeli (s. 133) a s odvoláním na zdravý rozum formuluje vpravdě pikantní názor, podle něhož jsou palestinští teroristé vlastně židé, kteří "boli najatí, vycvičení, vyzbrojení a zaplatení izraelskou tajnou službou", protože prý "rituálny význam sebaobetovania a obetovania blízkych nie je nikde inde (v žiadnom náboženstve) tak silne vyzdvihovaný, ako práve v judaizme" (s. 130). Myslím, že na tomto místě můžeme s citacemi skončit.
Text neprošel jakoukoliv jazykovou korekcí, proto je kompozičně roztříštěný, mnohé se opakuje, je plný gramatických a jiných chyb a opomenutí. Knize fatálně chybí větší míra asertivity, elementární úcty k protivníkům: útočit na hněv hněvem je špatné. Autora stránky Bible urážejí (a některé kapitoly Starého a Nového zákona jsou opravdu plny násilí, hrozeb, krve, hněvu a zloby, zaznamenané právní normy poplatné době vzniku a dnes nefunkční; Hospodin vyhlíží jako literární postava vpravdě děsivá, nikomu neodpovídající a totalitně vládnoucí, z jiného pohledu však paradoxně - Spravedlivá), proto však Holováč ještě nemusí urážet ty, kteří v Bibli a Proroky věří, a sami jsou tolerantní k nevěřícím či k jinověrcům. Náboženství se stává čím dál tím více (přes různé peripetie, i velmi tragické důsledky fundamentalismu) jevem povýtce slovesně kulturním a jako takové hodné pozornosti i literární vědy, i semiotiky. Skutečným viníkem planetárního terorismu a exploatace je někdo jiný, ne "židovské spiknutí", "spiknutí farářů", návody Starého zákona nebo Talmudu, evangelia, Kristovo utrpení či křesťanská martyrologie a legendistika. Holováč svojí knihou především diskredituje samotný ateismus (ztotožňovaný s humanismem), jejž vyznává, a to jako alternativu k náboženskému odcizení. Opakuje nesmysly antisemitské propagandy, ba dokonce vytváří nové s činorodostí málo vítanou. A diskredituje sám sebe.
Pišme i o neúspěšných knihách alternativní kultury, aby se z jejich jednostrannosti nestala legitimní forma "diskursu", jak to známe z nedávné minulosti z "diskursu" disidentského.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |