Navíc by se chtělo dodat, že si s ní člověk stejně neví rady, a proto i přes znalost faktů o ní mluví všelijak. Všehoznalý uspěchaný lidský tvor v rozpuku 21. století rovněž až příliš často zapomíná, přestože již objevil úspěšné působení listů stromu gingko - jinanu dvojlaločného - na lidskou paměť. Jistá část generace, převážně ta mladší, zřejmě neví nic o zákazu šíření nacistické ideologie.
V 19. století rakouskou monarchii výrazně narušoval český živel představovaný sokolstvem a hasičstvem. Loni, jen pár dní před svátkem narození Spasitele, jsem byl pozván na malou hasičskou sešlost do hospůdky Pod Hradištěm v obci Lštění ležící na levém břehu Sázavy nedaleko Čerčan. Již na stěně železničního vagonu jsem se dočetl, kdo z našich občanů má jít do plynu... V Říčanech na železniční stanici jsem z okna osobního vlaku zíral zase na bílé sloupky zábradlí a počítal na nich načmárané hákové kříže. Naštěstí expresní vlaky na hlavní trati na Tábor zvané Vindobona v Říčanech nezastavují. Na světlé zdi nedaleké budovy zas nešlo přehlédnout metrové šípové označení smutně proslulých nacistických jednotek...
Byla to poněkud tristní pouť v posledních dnech končícího adventu. Minulosti zřejmě člověk nikdy neuteče. No a co ti mladší, kteří nepamatují válečné hrůzy? Omyly se vždy opakují. A vůbec, zničil někdo nějaké Lidice? Vždyť tam pořád nějaká vesnice stojí... Jak alespoň trochu umenšit tuhle osobní bolest? Vím, v partě dvacítky lštěnských hasičů, kteří slaví 80. výročí svého založení, dojde i na sklínky s něčím ostřejším a o legraci také nebude nouze, ale starým příběhům z doby mého válečného dětství nelze utéci
U zvoničky obce Lštění dosud stojí starý pranýř. V dnešní době by zřejmě nepomohl a právníci by zajisté spustili slovní lavinu o porušování lidských práv. Svoji bolest rozdrobuji postáním u domku, ve kterém mladočeský politik a redaktor Eduard Grégr po dlouhá léta prožíval letní pobyty. Kousek odtud nad tratí v zahradě honosné vily stojí zase zahradní domek, v němž trávil prázdniny spisovatel Vladimír Neff, než si postavil dům v nedalekých Čerčanech. Opuštěnou a posmutnělou krajinou stoupám na ostroh nad údolím Sázavy ke kostelíku sv. Klimenta, u jehož zdi je Grégr pochován (1827-1907). Na náhrobku je i jeho portrét a nápis, který je dnes už zastaralý a zřejmě neplatí: Žil a zemřel ve službách národa.
Pevné Hradiště připomíná již kronikář Kosmas a vzniklo zde už v 9. století. Stopy po mohutném opevnění evokují české rody Zličanů a po nich Slavníkovců. Při výhledech do kraje zapomínám na fašistické symboly načmárané blbečky i na toaletách. Mé prořídlé znalosti dějepisu mi přesto ještě říkají, že na Hradišti v 11. století za času Přemyslovců sídlila hradní správa.
Během posezení v hospůdce Pod Hradištěm listuji v paměti, a tak mohu sdělit, že když v roce 1945 dopadly na Prahu bomby, byli to právě i dva hasiči ze Lštění, kteří posloužili národu - několik dní v hlavním městě protektorátu odklízeli trosky... Kdepak, minulosti člověk neuteče, i když si surfuje po internetu a podařilo se mu dokonce odstranit viry z počítače.
Dva dny před svatvečerem prchám od neskutečného městského běsnění do zamlženého a ojínělého Středohoří. Kopců nevidět, lidí jakbysmet, jen neotrhaná jablka na siluetách jabloní bez listí. V mlze a po několika šťastných pádech na zmrzlé zemi vystupuji unavený, ale šťastný na záhadami kdysi opředený vrch Boreč. V čase mrazů přírodní úkazy v chráněné oblasti poskytují nejúžasnější zážitky. Z děr na vrcholu kopce i za největších mrazů vystupuje vzduch přes deset stupňů teplý, aby zde způsobil růst rostlinek, s kterými se člověk sice běžně setká kdesi v Iráku, ale u nás rostou jen v Českém středohoří... Uprostřed neskutečného bílého jeviště se stoupajícími párami z děr, u kterých je zeleno, sotva popadám dech, ale bolest ustupuje. A nejen ta po nechtěných pádech...
Při návratu do metropole usedám v Lovosicích do vlaku, v jehož útrobách cestují poslední vojáci základní služby, jedoucí do civilu odkudsi od Děčína. Branná povinnost vyhlášená císařem Františkem Josefem v roce 1868 tak definitivně končí. Koukač po mizejících krásách rodné země by se měl sice více věnovat studentce v kupé, ale části vojenské ústroje hochů vracejících se do civilního působení způsobí, že najednou ztuhnu. Na procházejícím čerstvém civilistovi zahlédnu zelený opasek, na němž je namalován esesácký znak šípových křížů!!! Dva dny před Vánoci se rozdrobená bolest opět vrací. Minulosti člověk neuteče. Za vše v životě platí. Nejvíc za blbost, která pořád vítězí. Člověk nad ní dokáže dosáhnout jen malých dílčích vítězství. Jo, a ty Lidice, ty nikdo nevypálil a lidi nepostřílel, vždyť dodnes stojí!
Autor: František Dostál
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)