(5. března 1946)

   Umřel bohém,
   takže sbohem,
   nežli dělat kýče,
   chop se raděj rýče.
   To ti přeje navždycky,
   Joža Mrázek Hořický

   Uvolnění, které nastalo po skončení války, okupace a odsunu jejich původců »Heim ins Reich«, kam tolik chtěli, projevilo se rozmanitě ve všech oblastech života společnosti. Všude bylo cítit, že se začíná nová kapitola dějin s nadějí, že už se nic podobného nebude opakovat a že vše půjde k lepšímu. Že už nikdy žádná panská rasa či nadřazená společnost nesmí rozpoutat válku o světovládu. Zdálo se nám, že stojíme u zrodu nové velké slohové epochy životního stylu. Všechny revoluční změny tomu nasvědčovaly a v následujících čtyřiceti letech se zlepšilo velice mnoho. Byly odstraněny ty největší sociální rozdíly a stát poskytl celou řadu jistot, které dříve chyběly a také pro všechny slušnou životní úroveň a osobní bezpečnost občanů, pokud se proti státu nepostavili, což ovšem nestrpí žádné státní zřízení.
   Tehdy nastával dramatický boj o zásadní orientaci příštího politického a hospodářského vývoje republiky, který nezůstal bez odezvy na vysokých školách, ve Svazu vysokoškolských studentů (SVS). Vysoké školy humanitního směru a školy umělecké náležely k levici politického spektra, zatímco na jeho opačném konci byl spolek Právnické fakulty UK VŠEHRD. Ulice Prahy byly stále plné průvodů, manifestací a demonstrací, jichž se náš Fakultní spolek VŠ UMPRUM zúčastňoval výtvarnými a komediálními happeningy v duchu lidové maškarády. Tehdy mě napadlo, že bychom mohli uspořádat karneval s masopustním průvodem maškar Prahou, jímž bychom veřejnosti sdělili, že je tu nová Vysoká škola uměleckoprůmyslová a jaké je její poslání.
   Tím průvodem jsem chtěl vyjádřit, že výtvarný umělec očekává konkrétní společensky užitečné úkoly. Že již nechce stát na okraji společnosti a proti ní, jako provokatér a oponent, jako bohém, ale že se chce začlenit do normálního života, jako tomu bylo v minulosti ve velkých slohových epochách. Proto jsem onomu karnevalu určil ráz »Umřel bohém«. Byl to vděčný námět, nabízející inspiraci prastarými lidovými rituály slunovratu vynášení Morany, masopustními bakchickými průvody maškar. Jakmile jsem měl téma pohřbu bohéma, ihned jsem na dlouhý pruh papíru kreslil scénář pohřebního průvodu, kdo půjde za rakví, kdo budou nejbližší pozůstalí a sirotci či pohrobci: Nabobové, snobové, šmelináři, keťasi, kocourkovští konšelé, milenky a kurtizány, zkrátka všechny možné kreatury, symbolizující nešvary, přežitky a zpátečnictví.
   Jednotlivé sochařské, malířské či uměleckoprůmyslové ateliéry se zapojily s elánem i vlastními nápady. Tak například škola profesora Muziky sestavila četu zupáckých c.k. ostrostřelců, jimž velel vrchní zupák Jiří Kalousek. Do zpestření scénáře se ihned zapojil známý pozdější scénárista, tehdy žák školy profesora E. Filly, Vratislav Blažek. Ten se ihned telefonicky spojil s tehdy ještě soukromými firmami zábavné pyrotechniky, zjišťoval jejich možnosti a nabídku, zda by bylo u nich možno objednat světelný nápis na oblohu či na Vltavu UMPRUMÁCI MASTNÍ PTÁCI. Tento tehdy absurdní nápad by dnes bylo možno uskutečnit laserem. Vráťa se rozhodl, že pojede v pohřebním průvodu v automobilu »Prezident«, který si spolu s dobovým koženým oděvem vypůjčil z Technického muzea. Skutečně pak jel sotva kilometr, než mu u kavárny Slávie historický motor chcípl a vůz pak musel být odtlačen do postranní ulice.
   Snad plné dva měsíce se celá škola zabývala přípravami na karneval, zhotovováním velkých maškar z papírmaše a jiných rekvizit, ateliéry žily víc těmito přípravami než vlastním studiem. Někteří sochaři jako Jan Eisner a Ilja Wagstein si kašírovací plastické techniky natolik oblíbili, že to ovlivnilo jejich pozdější činnost po ukončení studia. Grafik a karikaturista Josef Žemlička vyryl do linolea plakát »UMŘEL BOHÉM«, rytec Jiří Švengsbír vyryl do oceli k této příležitosti slavnostní známku a Josef Lada, jehož dcera Alena v té době studovala ve škole profesora E. Filly, nakreslil pohlednici »UMŘEL KYČAŘ«. On, příslušník pražské bohémy z okruhu Haška a Longena, se nedokázal vyrovnat s přáním naší generace bohéma pohřbít. On to také byl, kdo za námi poslal redaktora Kovala z Melantrichu, který o tom napsal obsáhlou reportáž. Všechny hlavní noviny se okamžitě ozvaly a velmi souhlasně psaly o našem záměru, a Pavel Eisner v Lidových novinách pro autora tohoto happeningu navrhoval státní cenu.
   Aby iluze pohřbu byla co nejdokonalejší, objednali jsme největší a nejproslulejší funebrkapelu v Praze, dechovou Kapelu poštovních zaměstnanců v Praze 10, která měla hrát v čele průvodu. Průvod se měl ubírat od UMPRUM Křižovnickou ulicí přes Smetanovo nábřeží k Národnímu divadlu. odtud po Národní třídě přes Příkopy do Hybernské a odtud hned za roh do Opletalovy ulice, do domu SVS, kde se konal vlastní karneval. Z této trasy musela tedy být odkloněna nejen tramvajová, ale veškerá doprava na dobu dvou hodin. Vše bylo včas zajištěno, jen na jedno se zapomnělo: Když zasedal v protějším Rudolfinu parlament, nesmělo se v okruhu tří set metrů konat žádné shromáždění.
   Když konečně byly všechny přípravy hotovy a nastal den D a hodina H, začal se před UMPRUM řadit pohřební průvod. Byl mrazivý březnový den a drobně poprchávalo se sněhem. Nebohý bohém, jehož představoval architekt František Skřípek v černém širáku, byl uložen do rakve, obyčejných to necek a vyzdvižen na pohřební vůz, dvoukolovou káru, vyzdobenou siluetami andělů. V ruce třímal palmovou ratolest, zatímco v druhé láhev slivovice, kterou v neckách ukrýval, ale často si z ní přihýbal, neboť mu hrozilo nachlazení. Zatímco vše, co se po dva měsíce ve škole vyrábělo, se z ateliérů vynášelo, aby to mohlo být viděno a obdivováno, zažíval jsem zvláštní pocit defétismu. Měl jsem chuť vše zastavit a zrušit, jenomže ono už to nešlo, už vše žilo samo svým životem.
   Tehdy právě někdo připomněl, že je nutno poslat někoho do Rudolfina, kde právě zasedá parlament, a požádat o povolení ke srocení. Povolení jsme dostali a za drobného deště se pozůstalí řadili za pohřebním vozem za hlasitého kvílení osiřelých milenek z textilního ateliéru profesora Kybala. Jako hlavní režisér jsem nemusel zasahovat, takže jsem rozpačitě chodil kolem v masce majitele pohřebního ústavu, jež sestávala z černého kaizrroku, elegantního klaku, který mi k této příležitosti věnoval profesor František Tichý, a z věnce fialových papírových chryzantém, který jsme měl navlečen přes hruď. (Onen klak dosud chovám co vzácnou relikvii.)
   Hudba poštovních zaměstnanců spustila Chopinův trauermarš a funus se dal do pohybu. Bylo to monumentální, teď teprve bylo vidět, co všechno si posluchači různých ateliérů vymyslili za blbiny. Sochaři z Laudovy školy zhotovili ze dřeva a papíru tank téměř ve skutečné velikosti, který byl tlačen kupředu na válcích sochaři, skrytými uvnitř pancíře. Musela to být velká námaha tlačit takové monstrum několik kilometrů po vlhké dlažbě. Ono se to také cestou porouchalo, válce přestaly fungovat a bylo nutno to nést. Kolem průvodu jezdily americké džípy řízené černochy s bílými helmami MP (Military Police). Ti rozhazovali obecenstvu na chodnících americké cigarety LUCKY STRIKE a CAMEL. Byly to přirozeně jen atrapy a také černoši byli jen nakrémovaní laudovci v batldresech, a ty džípy byly z latěk a papíru a měli je zavěšeny na ramenou na popruzích. Rychle s nimi běhali kolem průvodu a iluze jedoucích džípů byla dokonalá. Byli to sochaři Pravoslav Rada, Jiří Novák, řečený pro rusý vlas »Rudé nebezpečí«, Franta Radvan a Vendelín Zdrůbecký.
   Když funus došel na Křižovnické náměstí, provedl Kalousek se svojí četou překvapující manévr. Po celou cestu zazníval do trauermarše řev jeho povelů, ale tady hochy nechal pochodovat ven z průvodu na Karlův most. Tam jim dal povel »links um!« a nechal je pochodovat až k zábradlí, takže vznikla obava, že ostrostřelce nechá vylézt na postranní zeď a naskákat do Vltavy. On však je nechal chvíli pochodovat na místě a dal jim rozchod, aby s nimi uspořádal hokejové utkání proti Švédům na Karlově mostě.
   Když průvod došel k Národnímu divadlu, musel na chvíli zastavit, neboť historický automobil »Prezident« odmítl jet dále. Zkřehlý bohém, který až dosud ležel bezmocně v rakvi a zahříval se doušky slivovice, se v neckách posadil a vztyčil, chystaje se pronést jakýsi projev k davům Pražanů na chodnících. Protože však dík slivovici ztratil balanc, vypadl i s lahví z necek na dlažbu. Rychle jsme jej s několika ostrostřelci vrátili zpět do rakve a místo něho přednesl svoji zdravici modelissimus Joža Mrázek Hořický (dříve též Černošický, nyní Sušický). Průvod potom zabočil na Národní třídu, odkud za živé účasti Pražanů došel už bez zastávek na místo určení, to jest do Opletalovy ulice. Protože však po celou cestu dosti vydatně pršelo, nemohl jsem se zbavit starostí o další osud tak pracně zhotovených papírových masek a rekvizit, které totiž byly už předem prodány. Poté co noviny udělaly našemu karnevalu velkou reklamu, požádali nás představitelé Sokola v Břevnově, abychom jim masky a rekvizity po použití prodali. To jsme uvítali a nyní jsem trnul, že vše rozmokne a změní se v amorfní kaši. Ihned po příchodu na místo konání jsem nechal vlhké artefakty nanosit do kotelny, aby vše rychle oschlo a mohlo být znovu použito na sokolských šibřinkách. Také provlhlý nebožtík bohém se v kotelně zahřál a usušil a ihned po příchodu do sálu jej spolu se mnou fotoreportér zachytil na snímku, z něhož je patrno, jak se vzájemně podpíráme, abychom neupadli. Tady už jsme se však cítili v bezpečí a vše už se dále odvíjelo samospádem. Nedošlo k vážným incidentům, jen k drobným příhodám, z nichž jednu se pokusím vylíčit.
   Došlo k ní na balkóně, kde u jednoho ze stolů seděl profesor Antonín Strnadel s V. Kováříkem, a vše už se dále ovíjelo samospádem. Nedošlo k vážným incidentům jen k drobným příhodám z nichž jednu se pokusím vylíčit.
   Došlo k ní na balkóně, kde u jednoho ze stolů seděl profesor Antonín Strnadel s V. Kováříkem, D. Kadrnožkou a ještě několika svými žáky, všichni v krojích valašských portášů s čákami, opasky, bambitkami a krpci na nohou. U vedlejšího stolu seděl profesor František Tichý, také se svými žáky, M. Vášou, J. Jelínkem, Z. Sekalem, S. Podhrázským a dalšími. Po schodech právě na balkón přicupital horlivý nezmar V. V. Paleček, který i pod svojí maskou byl právě podle zvuku kročejů poznán Tichým. Ten ihned vyskočil od stolu a vrhl se na něho se slovy: »Aha, už tě mám, ty bídáku! To jseš ty, co mi pořád cupeš kolem mýho ateliéru! Jseš synem smrti, já tě prásknu!«
   Antonín Strnadel, jakmile zpozoroval, že dochází k jakémusi střetnutí, povstal, vytáhl z opasku bambitku, kterou uchopil za hlaveň a žejbroval se k těm dvěma, aniž bylo zřejmo, komu jde na pomoc. Mezitím zasáhl jeho žák Karel Stehlík a pokusil se Tichého konejšit: »Pane profesore, nechte ho, von za to nemůže, že mu tak cvakaj kramfleky - von je takovej všetečka snaživej...« Tichý Palečka pustil a Strnadel se žejbroval zpátky ke stolu a strkal bambitku za opasek, ale Tichý za chvíli Palečka opět popadl řka, že ho stejně sere! A tu Strnadel opět bambitku vytáhl a šel na pomoc, což se opakovalo ještě několikrát, dokud Stehlík Palečka neodvedl do bezpečí. Jinak k vážným konfliktům nedošlo, tančilo se do rána a rekvizity i masky byly potom po drobných opravách zdárně dodány břevnovským sokolům.
   V následujících letech se ukázalo, že naše naděje nebyly marné a mnohé z toho, co jsme tehdy proklamovali, se podařilo uskutečnit. Vysoká škola UMPRUM od té doby vychovala celou řadu vynikajících výtvarníků pro všechny obory uměleckého průmyslu. Její absolventi se uplatnili jako textilní návrháři, sklářští výtvarníci, šperkaři, grafici, ilustrátoři, designéři a architekti, kteří svými realizacemi vysoko zvedli laťku obecného vkusu. Dostávalo se jim veřejných zakázek, úkolových akcí i ocenění na velkých světových výstavách. Nájemné z ateliérů a výstavních síní bylo velmi nízké, takže mohli tvořit a vystavovat bez ponižujícího žebrání. Svoje návrhy mohli realizovat za nevelký peníz v dílnách Českého fondu výtvarných umělců, jehož schvalovací komise, podobně jako někdejší cechy, střežily odbornost a kvalitu a bránily fušérství i produkci nevkusu. Dobrý, všem dostupný průměr užitého umění tvořil základ pro vznik vynikajících artefaktů. Jsou známy světové úspěchy našeho skla, dětské knihy, animovaného filmu, scénického výtvarnictví atd.
   Proto působí trapně ona účelová tvrzení, jimiž oplývají naše sdělovadla, že za předchozích padesát let tu nevznikalo žádné umění, což si například myslela i mecenáška paní Mládková, jak sama sdělila. A samozřejmě, že jestli vznikalo, tak prý jen ve střetu s režimem. Toto naduté a netolerantní tvrzení popírá tvorbu všech národních umělců a pokračovatelů národní výtvarné tradice, jakými byli Josef Lada, Karel Svolinský, Antonín Strnadel, Cyril Bouda, Vlastimil Rada, Václav Rabas, Pravoslav Kotík a mnozí další.
   Za socialismu prý tu nebyla žádná řezbářská škola, žádný dobrý design, žádná vkusná móda. Takovýmito bláboly se tu vymývají mozky. Je pravda, že se tehdy nekroutily po molech vyzáblé věšáky na zbytečný procovský textil, ale stačí zalistovat periodiky z oné doby, abychom viděli, jak propastný propad obecného vkusu od té doby nastal. Stačí projít prodejnami nádobí, porcelánu, skla, svítidel, textilu i plastů, abychom se zhnusili záplavou neúčelných designů a zbytečných kýčovitých dekorů. Vkusné a kvalitní věci jsou velmi drahé, tedy jen pro bohaté, pokud náhodou mají vkus. Pro ostatní je tu opět široká škála trpajzlíků.
   Pražské noviny všech politických stran psaly tehdy o našem karnevalu pochvalně, vřele souhlasily s koncem bohémy. Ta tu ale o pár let později byla znovu. V některých pražských hospodách bylo vidět v určitou denní i noční dobu stolní společnosti nových bohémů, kteří svůj pracovní plán dělili mezi ateliér a hospodu, která často převažovala. Znovu se rodila nespokojenost se Svazem a Fondem, do jehož komisí se musela díla nosit ke schvalování a tam v čekárně jako žáčci vysedávat. Nic není bez chyby a říká se, že je vždy něco za něco. To, že na trhu ubylo braku a nevkusu, stálo za to nedůstojné čekání, to vidíme dnes.
   Josef Lada měl tedy pravdu, když místo bohéma souhlasil s pohřbem kýčaře. To však bylo také jen na pár desítiletí, i ten se vrátil zpět v daleko mohutnější množině, stejně jako potomci téměř všech pozůstalých, co tehdy šli bohémovi za rakví, ba dokonce přibyli mnozí noví: mafiáni, tuneláři, bílí koňové, nájemní vrazi, korupčníci, prostituti, pornohvězdy, feministky, sado maso nekro pedo, transvestité, gembleři, skinheadi, bezdomovci a vůbec všechny ty celebrity, co tu dříve nebyly.
   Často teď slýcháme obhroublé hlasy, které výrazy chlévského žargonu sprostě spílají všemu, co je levicové. Je tu staronová Liga proti bolševismu sestávající z celebrit, mezi nimiž se pan Jiří Suchý zřejmě distancuje od »takové krásné společnosti«, kterou dříve opěval. Nyní se patrně cítí daleko lépe v lukrativní společnosti šoumenů a celebrit narychlo vyhnaných ze zlatých prášků. Slýcháme stokrát opakované lži, které by se díky vydatné každodenní masáži televize, rozhlasu i ostatních sdělovadel měly stát pravdou, že tady za uplynulých padesát let nebylo vlastně nic k životu. To je tu asi až teď, kdy stát byl rozbit, zbytek rozkraden a obrovsky zadlužen, takže nemá na nic peníze. Je tu opět obrovská nezaměstnanost a tisíce bezdomovců, žebráků, kapsářů a lupičů na ulicích.
   Tam jsem také zaslechl povzdech:
   »Chudáci kapitalisti, nemají na nic peňouze...«

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]