Dne 2. března by se estetik Doc. PhDr. Jan Cigánek, CSc. dožil 75 let. Toto suché konstatování vzbuzuje u těch, kteří jej znali, lítost, a u těch ostatních, kdo znali jeho jméno ze stránek tohoto listu, jistě zvědavost. Charakterizovat Honzu, odborně vědecky i prostě lidsky je dost komplikované. Vím, že se tato fráze užívá při různých příležitostech velmi často, u Jana Cigánka však sedí na sto procent. Kdybychom se snažili odhalit, co bylo tím nejcharakterističtějším, co jej provázelo celý život a někdy působilo jako přednost, někdy bohužel jako handicap, pak by to byla jeho spontánnost. Tak jako se spontánně vrhal ve svém civilním životě do vztahů, stejně tak spontánně řešil i otázky odborné. Šíře jeho zájmu byla doslova bezbřehá, o čemž se mohli v poslední etapě jeho života přesvědčit i naši čtenáři. S vehemencí sobě vlastní miloval dvě lokality. Rodnou Ostravu a pražské Košíře. Kvalitu těchto míst dokumentoval kvalitou točeného piva. Toto jeho vyznání, i když se zdá na první pohled povrchní, bylo hluboké a vzpomínané pivo zde fungovalo jako prostředek k podstatným, až filozofickým sdělením.
   Cigánkův jedinečný esprit se především projevoval v přednáškách a diskusích. Studenty byl doslova milován pro neformálnost výkladu. Pamětníci jeho přednáškových vystoupení z 60.-70. let vzpomínají nejen na sugestivní přednes, ale i na nesmírnou šíři problémů, které se na Cigánkových přednáškách a seminářích řešily. Jeho znalosti dějin a teorie různých druhů umění byly doslova bezbřehé, a tak i jeho komparační úvahy byly podloženy řadou příkladů a vyústily do objevných závěrů. Jeho netradiční paralely, které vedl například mezi literaturou a výtvarným uměním, byly pověstné. Již v 60. letech patřil mezi těch několik lidí z řad estetické obce, které zajímal svět mimouměleckého estetična, ale také negativní poloha umění. Tedy umění jako společenský fenomén, který není axiologicky - hodnotově omezen. Tato jeho orientace přirozeně vyústila v obsáhlém textu, který vydal v nakladatelství Obelisk pod názvem Úvod do sociologie umění (Praha 1972). Již počet stran - 300 - hovoří o tom, že zde deklarovaný název - úvod - je brán velmi seriózně. V naší literatuře zatím neexistuje podobná práce, která by tak široce a mnohovrstevnatě řešila problémy vědní disciplíny - sociologie umění. Cigánek se zde opírá i o dnes stále aktuální literaturu (Adorno, Goldman, Chvatík, Ingarden...), stejně jako o klasiky (Vitruvius, Taine, Platón, Marx, Masaryk, Hostinský...). Je si plně vědom především metodologické problematičnosti této vědní disciplíny, a snad právě proto jej přitahovalo vyrovnání se s tímto úkolem. Sám v úvodu knihy píše: Sociologie umění je ve svých určujících konturách nejasná a sporná. Spor je však dominantou našeho věku. Stal se vládnoucím, převažujícím způsobem uvažování naší epochy a definuje i nejvýznamnější duchovní tendence kultury mnohonásobně rozděleného světa dvacátého století.
   Cigánkova Sociologie umění se řadí k té literatuře, která se vyrovnává s postavením umění v moderním světě a která je právě v naší současnosti tak frekventovaná. Jako souputníky či následovníky můžeme jmenovat například takové autory jako Arendtová, Cassirer, Gabliková, z domácích pak Kosík, Mokrejš a další. Jeho texty jsou dnes roztroušeny po mnoha periodikách a je na nás, aby se neztratily. Měly by dostat svoji soubornou podobu, aby se mohly stát zdrojem a inspirací pro ty, kteří neměli tu možnost bouřlivě debatovat s Honzou.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]