Není snadné říct staršímu pánovi, jakým je Radovan Lukavský, herec a profesor Akademie múzických umění, že je vedle jak ta jedle, když si myslí, že lidi uvěří jeho tvrzení o Králi Šumavy v rozhovoru z Pátku Lidových novin 48/2004: "Tenkrát to nebral nikdo jako politický film." Ptal jsem se na to pamětníků, kteří na tom filmu byli, když byl nový. Moc se smáli: "Král Šumavy se tehdy říkalo jemu, když pilně jezdil po besedách, kde ho jako krále Šumavy vítali a holdovali mu; evidentně se mu to velice líbilo. Konečně výsostně ideový film, ze kterého netrčí ideje jako dráty, konečně je tu film, který nepůsobí jako otravné školení a snůška frází, libovali si chytřejší politruci, politické poselství je vetkáno do příběhu a do přesvědčivých hereckých výkonů jako ve slavném Křižníku Potěmkin a vyzařuje z nepochybně niterného ztotožnění se herců s tím poselstvím. A nejlepší v tom byl (lidi si ho zamilovali až tak, že si ho něžně přejmenovali) Lukavčík!"
   Jako naschvál brzo po otištění rozhovoru si televizní diváci mohli srovnat film s tím, co se o něm v tom rozhovoru říká; ale zlomyslnost v tom nebyla; když redakce Primy film zařazovala do vysílání, nemohla tušit, o jaký zvláštní výklad se starý pán pokusí. Petr Bezruč prý říkával, že staříky je třeba těšit, a tak věru není příjemné panu Lukavskému kazit náladu, bourat mu fasádu, totiž imidž hlubokého myslitele a příkladného charakteru mezi herci, výdobytek to mnohaletého úsilí, a málo taktně ho upozornit, jak jeho dnešní slova o filmu, jímž se proslavil, ani trochu neladí s jeho sugestivními slovy a gesty v něm.
   Naštěstí jsou tu pánové Just a Rejžek, kteří nemají žádné skrupule a žádnými ohledy netrpí, takže pravdu o Lukavského podílu na onom filmu, pravdu pro něho dnes jistě krutě nemilou, rádi a s gustem barvitě vylíčili. Ve svém rozhlasovém pořadu Člověk a kultura mu ocitovali věty, které v tom filmu s mistrovským nasazením říká jako To mám tady vyvěsit transparent VÍTEJTE AGENTI ZE ZÁPADU nebo To mám každou bábu nechat převádět kopečkáře? Navíc mu vyjmenovali další filmy, v nichž si také zahrál, například (podle pana Rejžka mimořádně ošklivý film) Páté oddělení, kde pan Lukavský ztělesnil postavu inženýra, o kterého se zajímá americký agent, toho hrál taky dobře Jiří Vršťala, a kde, jak vece pan Rejžek, všecko dopadne dobře, inženýr Lukavský udá toho amerického agenta, takže ho seberou a on dostane doživotí. I tyhle role má za sebou Radovan Lukavský, poznamenává pan Rejžek roztomile. A pan Just ironizuje onu pasáž v rozhovoru, kde Radovan Lukavský podává jako hrdinský čin, že Krále Šumavy odmítli natočit v kulisách a že to natočili v té vybydlené, vystřílené šumavské pohraniční krajině; film je v očích pana Justa oslava vrahů, k níž se nyní herec, obdivem pro něhož se zároveň zaklíná, postavil nechutným způsobem, když řekl, že to natočil a dodnes si za tím stojí, jako film pro kluky, a když se pokusil alibisticky zbavit odpovědnosti prohlášením, že jako velitel vojenské jednotky nemá s tím hlavním příběhem (prý mezi Valou a Švorcovou) nic společného.
   Také pan Just se podíval na poslední uvedení filmu. A jako šumavský patriot se na film díval z jediného povzbuzujícího úhlu, tedy ze dvou: za prvé Jiřina Švorcová v bahně, ale za druhé (to byl pro něho hlavní úhel pohledu) se díval, jak vypadala ta Šumava v roce natáčení. Ponechme stranou, že pro pana Justa je povzbuzující, jestliže herečka, která si od sametového listopadu na prknech znamenajících svět nebo ve filmu ani neškrtla, ještě navíc aspoň ve své dávné roli zahyne úděsným způsobem v močále (ani lidskost nelze zřejmě přehánět); každého prostě potěší něco jiného, proč by si neohrožený přítel kůrovce a přírody vůbec nedopřál aspoň takové skromné radosti? A ponechme stranou i to, jak se v mocném tahu na branku strašně diví, že p. Lukavskému dodnes nedošlo, na jak hrozném (byť filmařsky profesionálně dokonale natočeném) díle se to vlastně podílel, když strážil hranici před vlastním obyvatelstvem, tu hranici, kde se v Králi Šumavy několikrát střílí do lidí (kteří podle pana Justa jen naplňují svoje základní právo bydlet tam, žít tam, kde chtějí), a sám si neuvědomí, že se na té hranici - ve filmu stejně jako ve skutečnosti - ostře střílelo z obou stran, nejen na to vlastní obyvatelstvo, ale že cestou za naplněním svého základního práva pálilo do lidí (pohraničníci byli snad také lidi) také to vlastní obyvatelstvo, které asi na to mělo ono mimořádné právo, jaké se ve filmech (jenom ve filmech?) přiznává agentům zvlášť významným, totiž právo zabíjet. Hlavně že si pan Just o panu Lukavském sice i nadále myslí, že ta etická stránka je u něho vždycky ta hlavní, ale přitom průkazně ukazuje, jak toto zosobnění etiky nyní dělá z diváků vopravdu, když to řeknu hodně natvrdo, blbečky, jakým se dá namluvit, že v Králi Šumavy hlavně jde o ty kluky, který tam trpěli...
   V tom rozhovoru, který zarmoutil pány Rejžka a Justa, vyznal se pan Lukavský, jak je pro něho ta etická stránka hereckého života strašně důležitá - a doložil to poněkud dadaisticky historkou o tom, jak vrátil roli, kde měl hrát pedagoga:
   Celé to bylo celkem dobré, ale byla tam scéna, kdy ten kantor vejde do třídy, dává sako na věšák a na klopě má odznak komunistické strany. Tenkrát měli komunisti povinnost nosit odznak. V tomhle jsem byl zásadový.
   Tady pánové Rejžek a Just propásli příležitost zamyslet se nad velice zvláštní zásadovostí pana Lukavského, která mu zabránila vzít roli, ve které by nosil na saku stranický odznak, ale nezabránila mu excelovat v roli velitele pohraniční stráže, která střílela do lidí. Ostatně pan Just neodsuzuje Radovana Lukavského, že vzal tu roli (velitele strážní jednotky), odsuzuje jenom jeho dnešní postoj k celému filmu a k jeho ideologii; úplně by mu postačilo, kdyby pan Lukavský řekl: Byl jsem mladej, byl sem blbej a chtěl jsem hrát hlavní role. Tečka. To by byl podle pana Justa solidní přístup, to by byl způsob, jak se s tím vyrovnat normálně lidsky a eticky.
   Poněkud zvláštní etika a moc zvláštní pojetí solidnosti: náročného kritika by uspokojilo, kdyby se herec prostě vymluvil na mládí a na touhu hrát hlavní role! Má to logiku: umožňuje to být vůči každému včetně herců morálně přísný, ale hercům dávat snadné rozhřešení, jen když se jim povede své chameleonství svést na pitomost nezralého věku a naznačit, že o nic moc ani nešlo, když jim šlo o hlavní roli.
   Ale nechtějme po pánech Justovi a Rejžkovi, aby rozbor etiky pana Lukavského a případně jiných hereckých hvězd, které se tak zasloužily o skvělý dnešek, dovedli až k poznání, že morální fasáda vznešeného chrámu pravé svobody, pravdy a lásky rychle opadává a jeho sloupy jsou vnitřně dávno shnilé. Sláva jim, že pilně snášejí doklady toho; závěr si udělá čtenář už sám.
   Dnes jim náleží dík za to, jak zevrubně pojednali o (tak pravil pan Rejžek) nepříliš potěšitelné etapě v kariéře muže, jímž se dnešek chlubí a pyšní.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]