Rozhovor se spisovatelem a publicistou MICHALEM ČERNÍKEM

   Vycházejí ti zase knížky pro děti i dospělé, ale dlouho o tobě nebylo slyšet. Proč?
   Protože jsem byl v 90. letech minulého století jako většina mých spisovatelských kolegů embargován proto, že jsem za minulého režimu publikoval. A druhým důvodem bylo to, že píšu nekomerční žánry a tehdy v literatuře pro děti vládla jiná móda. Nakladatelé neměli zájem o mé texty. Celou dobu jsem však psal, říkal jsem si, že to dávám do šuplíku jako do kampeličky, protože jsem věřil, že se nakladatelé ke kvalitní literatuře pro děti vrátí. Vedle toho jsem však editorsky realizoval asi deset parádních výtvarných knížek, jakési výbory z tvorby nejlepších českých ilustrátorů pro děti dvacátého století.

   Mohl bys vyjmenovat některé své tituly z poslední doby?
   Například České Vánoce Josefa Lady, Paci, paci pacičky pro kluky a holčičky, Česká čítanka pro nejmenší a podobně. Ty knížky vyšly v mnoha vydáních. Ze svých vlastních věcí jsem sice něco vydal, ale to podstatné a nejlepší vyšlo až v posledních letech. Část čtenářů se vrátila k hodnotám a pár nakladatelství se snaží zachovat určitá hodnotová kritéria textová a výtvarná. Takže se mi postupně podařilo realizovat svou šuplíkovou kampeličku v Albatrosu a Euromedia Group, v BMMS Start a podobě, i když mnohé v šuplíku ještě zůstává. Po roce 2000 jsem vydal pohádky a verše k obrázkům s pohádkovými motivy Josefa Lady Pohádková knížka od Lady a od Ježíška, Pohádky o kohoutkovi a slepičce (již dvě vydání, na zvukových nosičích v Supraphonu a na Slovensku cyklus Večerníčků), soubor asi sto padesáti říkadel, pohádek a veršovaných pohádek Knížka pro děti od dvou do pěti, veršované pohádky Za pohádkou pohádka pro kluky a děvčátka. Pro dospělé mi vyšly fejetony Povím vám něco milého a črty o českém putování Běžte do Prčic anebo jinam a soubor milostných veršů Ke mně se přitiskni. Další projekty jsou v nakladatelstvích. Ale ani teď o mně není slyšet. Jsou však vidět mé knížky a prodávají se, navzdory současným inkvizitorům, kteří se mne snaží umlčovat, jak se dá. O tom by se dalo vyprávět! Chci jen dodat, že za minulého režimu jsem patřil k odpůrcům normalizačních praktik. Ale to je už jiná kapitola.

   Jak hodnotíš současnou úroveň knížek pro děti?
   Knížky se zkomercionalizovaly, jejich výtvarná, grafická a textová úroveň z velké části upadly. Převažuje zahraniční výtvarný kýč a domácí pahodnoty typu Dufka a spol. V přesile pokleslých hodnot má šanci obstát jen málokdo, z našich výtvarníků Zdeněk Miler, Helena Zmatlíková, Adolf Born, Gabriel Filcík a ještě pár skvělých ilustrátorů středního proudu. Nakladatelé často dokonce šetří tak, že dělají černobílé knížky i pro malé děti. Kdepak jsou ty nádherné knížky, kterými jsme se chlubili v Evropě i ve světě? Úroveň si dnes snaží udržet Albatros, Euromedia Group - Knižní klub, Brio - a tím to snad končí. Vydání kvalitní knížky pro děti po stránce výtvarné a textové se u nás stalo kulturní událostí, zatímco by to mělo být samozřejmostí.

   Můžeš být konkrétnější?
   Řeknu ti jeden příklad za všechny. Naše proslulá světová ilustrátorka pro děti Květa Pacovská u nás už patnáct let nevydala knížku. Knižní trhovci ji odepsali. Takže ji nevydá ani nakladatel. Jak je ale možné, že ji vydávají v cizině, že exkluzivitu na vydávání jejích knih nakonec koupil jeden německý nakladatel, že v Rakousku a Německu byla vyznamenána státní cenou a byla jí udělena Andersenova cena, o níž se říká Malá Nobelova cena? Považuji za ostudné, že náš knižní trh Květu Pacovskou zlikvidoval, a nejen ji, že jsme to připustili a dosud s tím nic neudělali. Nebo snad nemáme ministerstvo kultury?

   Máš také nevydané knížky pro děti?
   Už dlouhou dobu mám několik hotových cyklů scénářů pro večerníčky a tři výtvarné výbory. Marně také hledám nakladatele pro své dvě rukopisné sbírky pro dospělé a tři sbírky humorných, většinou epických veršů pro děti nižšího školního věku. I to je, jak to vypadá, z tržního pohledu odepsaný žánr. Není možné nechávat knížky pro děti a krásnou domácí literaturu pouze na primitivním vkusu trhu. Něco málo se na jejich podporu dělá, ale to je zcela nedostačující. Pár grantů dobrou knihu nezachrání, pomůže jen několika preferovaným autorům, mezi něž nepatřím.

   Proč se u nás podceňuje úloha dobrých knížek pro děti?
   Protože diktát trhu je nemilosrdný, jeho jedinou hodnotou jsou peníze.

   Koho z našich ilustrátorů pro děti si nejvíc vážíš?
   Josefa Ladu. Je zároveň pro děti i dospělé. A je geniálně prostý a český jako lidová píseň. Maloval a kreslil krásný sen o svém dětství.

   A koho ze spisovatelů pro děti?
   Musel bych tu vyjmenovat řadu skvělých autorů. Ze všeho nejvíc si však považuji veršované pohádky a říkadla Františka Hrubína. Jsou to malé literární skvosty.

   Dětští psychologové i pedagogové si houfně stěžují, že dnešní děti čtou málo, nebo vůbec. Máš také takovou zkušenost?
   Myslím, že u dětí předškolního věku se situace moc nezměnila. Knížka tam nadále zůstává zprostředkovatelem mezi dítětem, rodiči, prarodiči a učitelkami v mateřských školách. U starších dětí je to horší, už delší dobu se o tomto období mluví jako o druhé čtenářské negramotnosti. Svůj vliv tu sehrávají i sdělovací prostředky a všeobecné společenské klima, které kvalitní knížky pro děti vytěsnilo na okraj společenského zájmu. Stále hodně však čtou děvčata. Však je také na knižních pultech dost dívčích románů.

   O co vlastně dítě přichází, když mu dobrá knížka připadá zbytečná?
   O hodně. Ochuzuje se o svůj vnitřní život. O schopnost snít, o schopnost vnímat svět jinak, v jiných souvislostech, zakrňuje jeho fantazie, zakrňuje jeho slovní zásoba i jazyková bohatost. Kniha vedle toho nabízí nejen estetické, ale i etické hodnoty. Svým způsobem vychovává, nabádá, vybízí, aktivizuje, posiluje dobré vlastnosti v člověku. Dítě, které nečte, je uvnitř velmi chudé, i když může být doma zahlceno vnějším bohatstvím. Dobrá kniha je v podstatě jedním z nástrojů, který pomáhá formovat dětského čtenáře v kvalitního dospělého člověka.

   Malá sečtělost dětí se svádí na vliv televize, na počítače. Proč podle tebe nedokáží literaturu nahradit?
   Televize, počítače, další audiovizuální technika by měly být rovnocenným partnerem knihy, pokud všechny nabízejí skutečné hodnoty a ne pustou komerci či pahodnoty. Bohužel, televize, i pro ty nejmenší například na Nově, nabízí pahodnoty, které v dětech spíše pěstují agresivitu a lidskou pokřivenost. Počítač je skvělý, pokud dítě s ním skutečně pracuje, pak rozvíjí jeho racionalitu, technickou fantazii, smysl pro systém, koncepce a podobně. Ale pokud dítě na něm hraje jen hry, kde se postavičky navzájem střílejí, pak to zase jen zagresivňuje jeho chování. I v této oblasti se zisk povýšil na jedinou hodnotu za každou cenu. Dokonce to došlo tak daleko, že se zbrojařské podniky domlouvají s výrobci počítačových her, aby vymýšleli válečné a bojové hry. Místo abychom odzbrojovali myšlení dětí, tak ho vyzbrojujeme a zagresivňujeme. To vše kvůli prachům! Ale už se nám to vrací jako bumerang. Negace všeho a agresivita, které mají různé formy projevu, se lavinovitě šíří u dětí, mládeže i dospělých. Nepodařilo se nám vytvořit pevné, jasné právní prostředí a s ním i prostředí, kde se ctí mravní hodnoty. S tím pochopitelně souvisí i přezíravý a podceňovaný vztah ke knize. Nejhůře dopadá poezie pro dospělé a pro děti, stala se plevelem.

   Televize je v každé domácnosti, s knihovnami je to horší a i tvé knížky nejsou zrovna levné. Nezasahují sem i sociální problémy mnoha rodin, které už třeba i na tu nejžádanější knihu prostě nemají?
   Je pravdou, že kniha se stala luxusem, pouhým zbožím. Že kvalitní barevná knížka pro děti už dáno přesáhla cenu dvou set korun. A na to opravdu mnohé rodiny peníze nemají, kniha se pro ně stal nedostupnou, snad zůstává dárkem jedině na Vánoce. Uvědomte si, že dnes 65 procent domácností se pohybuje pod průměrným platem, balancují tedy někde na hranici chudoby. Cena knihy se od roku 1990 zvedla asi desetkrát. Kolikrát se zvedly platy? Třikrát, čtyřikrát? Náklady knížek stále klesají, takže úměrně k tomu stoupají jejich ceny. Náklad kolem čtyř tisíc výtisků je už vysoký. Sice se ministerstvo kultury chlubí tím, že v loňském roce vyšlo na sedmnáct tisíc titulů knih, zatímco dříve vycházelo kolem sedmi tisíců ročně. Jenomže z těch sedmnácti tisíců knih dvě třetiny by vůbec nemusely vyjít, to je ta pustá komerce. Kdyby dejme tomu naše televizní stanice v neděli dopoledne či v jiný vhodný čas pro děti měly pořady o knížkách pro děti nějak zábavně komponované, besedy se spisovateli a ilustrátory, předčítání, kratičké dramatizace, udělaly by ohromný kus práce pro šíření kvalitní dětské knížky. V obecnějším dopadu by udělaly ohromnou práci pro národ.

   Byl jsi kdysi i redaktorem oblíbeného dětského časopisu. Jak to vidíš teď s odstupem času?
   Jedenáct let jsem pracoval v časopisu pro starší děti Sedmička, později Sedmička pionýrů a potom zase Sedmička, který vydávala Mladá fronta. Psal jsem reportáže o zajímavých místech v naší republice, z nichž asi tak polovina byla o dobrých pionýrských oddílech. Dokonce jsem v jedné své publicistické knížce zařadil celou kapitolu o práci nejlepších oddílů. Až jsem těm dětem záviděl. Záleželo to vždycky na vedoucích. V Mladé frontě v té době vycházely časopisy pro děti a mládež, které měly pevnou strukturu a vymakanou koncepci. Připomeňme si je: Sluníčko, Mateřídouška, Ohníček, Pionýr (později myslím Větrník), ABC, Sedmička, Věda a technika mládeži, Pionýrská stezka, Pionýrská štafeta, Ty a já, Mladý svět. Každý časopis oslovoval určitou věkovou kategorii a děti s určitými zájmy. Vím, že tuhle časopiseckou strukturu ve světě obdivovali. Po roce 1990 to chtělo jen zbavit ideologického vlivu a strukturu zachovat a dál rozvíjet. Ale udělali jsme to, co ve všech oblastech našeho společenského života. Vše jsme apriorně odepsali. Jak snadné je likvidovat!

   Máš přehled o současných časopisech?
   Nemám, léta jsem pracoval v jiných oblastech. Většina z výše jmenovaných časopisů po roce 1990 zanikla, Sluníčko a Mateřídouška v posledním období hodně dávají prostor reklamě, ale ta snad ani do dětských časopisů nepatří.

   Co mohou pro větší zájem dětí a mládeže o literaturu udělat dětská sdružení? Už léta jsou téměř v módě u pionýrských skupin, ale i v dalších sdruženích tzv. etapové hry - celoroční i táborové. Ty ovšem vyžadují napínavé a dobrodružné motivy a příběhy. V české literatuře jich asi mnoho nenajdeme, čím to je?
   Práce s dětmi by neměla stát jen na dětských sdruženích, tedy jen na dobrovolnické práci, do této problematiky by měl vstoupit stát, respektive ministerstvo školství, a různými stimuly celou činnost podporovat. Vždyť tady se formuje budoucí kvalita národa. A to se týká i napínavých a dobrodružných knih. Dívčího čtiva vychází dost, ale čtivo pro kluky dnes žádný nakladatel téměř nevydává. Zůstávají nám tu knihy pro kluky od Foglara, z těch o něco mladších od Vojtěcha Steklače nebo Svatopluka Hrnčíře, který za dobrodružnou knížku o kamarádství a skautingu Osada na konci světa obdržel letos Zlatou stuhu. Myslím, že kdyby se vypsala nějaká dobře dotovaná soutěž na dobrou knížku pro kluky a pro pionýrské a skautské oddíly, že by se našli autoři, a kdyby k tomu byly i nakladatelské stimuly, našli by se i nakladatelé. Ale stát nemá peníze už na nic, natož aby měl na projekt, o kterém mluvím. Dětská sdružení bez pomoci státu zůstanou dál bezprizorná a tedy i bezruká.

   Jak vzpomínáš na svá pionýrská léta?
   Nebyl jsem pionýr. Na celé škole nás bylo asi pět, kteří jsme vždy při slavnostních akcích a na průvodech byli vyřazeni až na konec jako ti černí vzadu. Vzpomínám si, že když se konala v naší třídě pionýrská schůzka, odcházel jsem jako jediný domů a schůzka se konala vždy ve třídě. Asi to musela být strašná nuda. Místo toho jsem jezdil do Lysé na Labem na náboženství k evangelickému panu faráři a ve čtrnácti jsem byl konfirmovaný. Můj starší bráška Milan založil klub Lasiček, bylo nás tam asi sedm kluků a chovali jsme se jako ti Foglarovi Hoši od Bobří řeky. Plnili jsme bobříky, hráli různé bojové hry, pořádali jsme sportovní přebory, měli svou klubovnu, svou vlajku, své odznáčky, svou kroniku, a tak podobně. Pročítali jsme tehdy už zaniklé časopisy Junák, Vpřed a Junáci vpřed, a tam bylo inspirací habaděj. Mám na to období pěkné vzpomínky. Mnohem později, když jsem jako redaktor Sedmičky navštěvoval zajímavé pionýrské oddíly, jsem zjistil, že ti dobří vedoucí měli stejné inspirace ke své činnosti jako my, když jsem byli ještě kluci. Touha po dobré partě, přátelství, solidaritě, po dobrodružství, po soupeření doutná v každém klukovi a dobrý vedoucí takovou touhu dokáže rozdmýchat a proměnit v zážitek. Určité mravní normy prosazované v dobrém oddílu si pak člověk nese i v dospělosti. Období dětství tím dostává nádherný rozměr a s přibývajícími roky se pro každého stává ještě krásnějším.

   Hovořil KAREL KRTIČKA

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]