Ve vývoji lidstva to ženy nikdy neměly lehké. Již v mladší době kamenné, neolitu, kdy se pračlověk ještě honil za mamuty a jinou divokou zvěří, největší tíha a starost o rodinu ležela na nich. Nejenže byly pokračovatelky rodu, ale také se staraly o oheň, o údržbu chýší, o ochočený dobytek.
   S ubíhajícím časem zvířat v přírodě ubývalo, což nutilo pralidi přemýšlet, jak zajistit živobytí k přežití. Velkým vynálezem se stal primitivní pluh, který pračlověku, jako již zemědělci, usnadnil práci na poli. Zbylo pak více času ohlédnout se po krásách kolem sebe. Objektem obdivu krásy se stala i žena, dokonce jako ozdoba přírody. Dokládá to i nález v roce 1924 při vykopávkách v Dolních Věstonicích. Archeolog, profesor Karlovy univerzity Karel Absolón, tam nalezl sošku Věstonické venuše a plastiky hlavy ženy a medvěda.
   Uznání se málo ženám dostalo až v otrokářství, kdy jen některé dosáhly nejvyššího stupně ve společnosti. Ty nemajetné - otrokyně, byly jen majetkem, věcí otrokářů, kdy je mohli kdekoliv prodat, vyměnit nebo i beztrestně zabít. Podobný osud prožívali i otroci v celém tzv. Starém světě.
   Ještě ve starém Řecku trvalo dosti dlouho, než se ženský půvab stal středem zájmu sochařů, básníků a filozofů. Leccos se dozvíme z Homérovy Iliady o krásné Heleně, manželce sparťanského krále Menelaa. Podle pověsti Helenu unést chladnokrevný syn trojského krále Priama Paris do maloasijské Tróje. Helena únos přivítala. Tento počin dvou milenců pak vyvolal válku trvající deset let. Až kolem roku 1180 před naším letopočtem řecké vojsko, vedené Menelaovým bratrem Agamemnónem zvítězilo nad Trójou a zničilo ji. Jak báje praví, k vítězství nad Trójou lstivě napomohlo trójský kůň. Říká se, že po dobu války zamilovaný pár - Helena a Paris - z postele téměř neslezli. Ale i tehdy platilo, že každá sláva, ale i krása - polní tráva. Nakonec se Helena Parisovi přejedla, ten si našel potěšení u druhých žen a Helena se s vráskami vrátila k manželovi. A co na tom, pomysleli si oba bývalí milenci, že v trójské válce zbytečně padlo na obou stranách spousty vojáků.
   Ale i královny ve starověku to neměly lehké. Na příklad Kleopatra VII. se roku 47 před naším letopočtem stala jedinou vládkyní Egypta díky zásahu římského císaře Caesara. Její životní osud byl naplněn mnoha zvraty. Nakonec skončila tragicky ještě v mladém věku.
   Také středověk nebyl ženám, zvláště chudobným, příliš nakloněn. I v těchto dobách byly podřízeny mužům, o emancipaci tedy nemohlo být ani řeči. Feudální sociální poměry se natolik vzdálily ideálům křesťanství, že se kladné náboženské myšlenky postupně stávaly více nástrojem k ovládání lidí a měly uměle vytvořenými nadpřirozenými jevy oklamat jejich myšlení. Evropu dokonce zachvátilo šílenství - pálení čarodějnic a kacířů. Jen v Německu byly na hranicích umučeny tisíce žen. Stačilo, když byla nešťastnice nařčena ze spojení s ďáblem a z čarodějnictví, a za to byla odsouzena jako kacířka. I u nás, ponejvíce v kraji kolem Velkých Losin, řádila inkvizice. Jezuité za strašných muk nutili ženy k přiznání. Poté většinu nešťastnic spolykaly plameny. Majetky upálených končily v měšcích světské a církevní moci. Stejně jako tyto ženy skončila řada knih na hranicích právě přičiněním jezuitů.
   V boji Francouzů proti Angličanům, spojencům Burgunďanů, se proslavila mladá dívka, původně pasačka ovcí z Dombré, Jana z Arku. Přišla s vojskem bránit město Orléans, obléhané Angličany. Předtím vysvětlila králi Karlu VII. i pochybovačným teologům své poslání od Boha, aby Orléans vysvobodila z obležení. Královská rada souhlasila. Město bylo zachráněno. Nato se Jana vydala s vojskem na vítězné tažení do Remeše a zúčastnila se útoku na Paříž. Byla několikrát raněna. Tažení s malým vojskem na pomoc městu Compiégne, obleženému Burgunďany, bylo pro ni osudné. Dne 23. května 1430 byla zajata a stala se kořistí burgundského šlechtice Jana z Lucemburku. Po šesti měsících ji za sto tisíc livrů prodal Angličanům. Nevděčný král ani rádcové neudělali nic pro její záchranu. Soudem, jemuž předsedal biskup Cauchon, spolu s dalšími duchovními, byla odsouzena za čarodějnictví, jímž se znesvětila Bohu a víře v Ježíše Krista. Přitížilo jí i to, že nosila mužské šaty. Šla odvážně na hranici jako hrdinka a stala se pak zosobněním francouzského lidu. Bylo jí teprve osmnáct let.
   Jen málo žen i v dobách středověku a i v době nové dosáhlo postu nejvyššího a usedlo na trůn. Některé se zase staly milenkami panovníků, jako např. Madame de Pompadour - milenka krále Ludvíka XV.
   Pozvolna se ženám otevíral svět literatury. Začaly psát básně, pohádky a romány. Jako spisovatelky - průkopnice jsou známy George Sandová, z rodu krále Jiřího, naše Božena Němcová, Tereza Nováková, Eliška Krásnohorská, Karolína Světlá a další se chopily pera. Jiné bojovaly za svá práva na barikádách při dobytí Bastily, na pražských barikádách v roce 1848, ale i ve Slovenském národním povstání, v Pražském povstání v květnu 1945... Bojovaly po boku mužů v bojových útvarech nebo jako partyzánky, či v ilegalitě proti nacismu. Mnohé to zaplatily životem. Tisíce našich žen známých z politiky té doby prošlo koncentračními tábory. V osvětimské továrně na smrt zahynulo na 150 tisíc českých a slovenských žen, dětí a mužů. Maruška Kudeříková před popravou v březnu 1943 napsala z věznice na rozloučenou: »Celý můj život byl krásný. Vroucí, věřící, bojující a vítězící. Všechny Vás pozdravuji. Buďte šťastni v životě Vy, já se ráda zřeknu, bez závisti, bez stesku, s nadšením pro Vás. Památky na mne umístěte tam, kde budu moci slyšet tep života... Odtud se budu moci s Vámi radovat, Vás těšit, povzbuzovat.« Bylo jí 22 let. Podobný osud stihl Jožku Jabůrkovou.
   Vraťme se na počátek 20. století. Ještě tehdy bylo vysokoškolské vzdělání převážné doménou mužů. Polská studentka Marie Sklodowská našla možnost vzdělat se v přírodních vědách v Paříži. Houževnatou prací a nadáním tam pak vybudovala laboratoř pro zkoumání radioaktivity. Tam se i setkala s fyzikem Pierrem Curie. S ním později spojila svůj životní osud a pracovala v oblasti průzkumu radioaktivity. Už roku 1903 za tuto vědeckou práci a objevy dostali Curieovi Nobelovu cenu za fyziku. Marie pokračovala v badatelské a učitelské práci i po roce 1906, kdy její muž tragicky zahynul. Stala se první profesorkou na Sorbonně. Roku 1910 získala z jáchymovského smolince rádium v kovovém stavu. O rok později byla za to oceněna Nobelovou cenou za chemii. Roku 1925 navštívila Československo a byla v Lánech přijata prezidentem T. G. Masarykem. Karel Čapek o tom napsal článek Duch a hmota - největší triumf lidského intelektu. Skromná Marie představuje jednu z nejušlechtilejších postav lidských dějin a světové vědy.
   Postupující industrializace s sebou přinášela další sociální útlak, především žen a dětí, které za malý plat pracovaly deset i více hodin denně. Ještě v roce 1920 takto pracovaly v hodonínském podniku Lignum. Řada žen se začala sdružovat v ženském hnutí, kde se učily, že jen spravedlivý společenský řád odstraní vykořisťování a ponižování žen a umožní jim zaujmout důstojné místo ve společnosti a v rodině. Zásluhy v tomto směru má zejména Klára Zetkinová. Již na zakládajícím sjezdu II. internacionály v roce 1889 žádala zrovnoprávnění žen. Kodaňský sjezd této Internacionály dal podnět ke vzniku Mezinárodního dne žen. Poprvé se slavil v roce 1911 v Německu, Švýcarsku, Dánsku a u nás. Dnes je slaven na celém světě. I u nás se vrací do kalendáře, i přes silný odpor pravice, jako památný den.
   MDŽ nevznikl náhodně. 8. března roku 1910 v New Yorku na 40 tisíc místních švadlen přestalo pracovat a vyšlo do ulic. Vypukla první samostatná stávka žen. Ženy protestovaly proti vykořisťování, nezaměstnanosti, bídě a diskriminaci. Byl to počátek dlouhého boje pracujících žen Ameriky a celého světa za sociální a společenské zrovnoprávnění, za mezinárodní solidaritu a odpor proti militarismu a válce.
   Tento den tedy není »konkurencí« Dni matek, jak je nám mylně tvrzeno některými neznalci dějin. Je to svátek všech žen - vdaných, svobodných, matek i bezdětných. A že někteří lidé tento den slavili po svém - v alkoholickém opojení, bylo jen a jen v nich. Vždyť i dnes někteří jedinci »slaví po svém« každý svátek a jméno v kalendáři, a dokonce i ta, která v něm nejsou. Ti však nemohou zvrátit význam a tradici MDŽ.
   Takže, muži, věnujme ženám kytičku a přesvědčujme je upřímnými, dobrými skutky, že si jich doopravdy vážíme. A nejen o jejich svátku.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]