Komprimovat znamená "stlačovat, lisovat, zhušťovat", jak čteme ve Slovníku cizích slov, a nová básnická próza Evy Frantinové (1956) se k této metodě hlásí už názvem SROLOVANÉ SNY (Praha, CZ Books 2004), tedy "sny", jež musíme rozbalit, popř. se před námi samy rozvíjejí a odvíjejí. Jako mnohé další nezapře ani tato inspiraci surrealismem, přesněji - prožitkem reality a surreality. Jejím znakem je mimořádně invenční metafora, umění, která z Frantinové činí nejvýznamnější umělkyni slovesného metaforického obrazu v soudobé české poezii: lyrické, epické a dramatické; fragmentární, avšak se zcela novým zhodnocením možností veršových přesahů, svérázného "prosimetra" - srov. kadence vět a tendence k asonančnímu zakončení taktů i celých vět, vokalické transliterace. Uveďme namátkou fragment nazvaný "Podzim": "Miluješ šustění říjnového listí a také šustění přání - na stolech hospody Na Závisti, obojí do půlnoci shrabou hrábě času, však ve tvé dlani provždycky zanechají třísku - vzpomínku na krájení košířského řízku.". Nebo jinde "Z kamen, z věcí, z mikrovlnek duší i z mušlí uší, z Hypernovy všech domovů fičí při zapálených hořácích mráz", s eufonií hlásek "u" a "í" (přerůstající v gramatické rýmové echo) a tematizovaného oxymóronu (mráz kamen, mráz při zapálených hořácích). Autorka nezapře hudební vidění a cítění, sama učitelka hudby a hry na housle vnímá melodii věty a "komunikátu" velmi citlivě. Eufonický rozbor jejích mikrobásní včetně slovosledných inverzí a asociativních větných derivací (vědomě porušujících i pravidla větné interpunkce) by byl jistě užitečný.
Co věta, to krystalové zrnko či lomený štít metafory, metafory čiře konkrétní, ne však umanutě konkrétistické, a přitom se vztlakovou potencialitou symbolu. V polemice s dogmatickou a ghettoidní kritikou (z Roš Chodeš?), pro niž je poetika a obsah básní Evy Frantinové málo tradiční a konzervativní, která jí radí psát "o cizích zahradách a hlavně o židovských předcích", dokonce odstoupit od sebe sama (!), se autorka ptá: "Co jiného tu vlastně máš nežli své zážitky?" Odstup je "úkolem autorů encyklopedie nebo pisatelů o životech herců /./ Jde o to nasvítit věci z druhé strany, přesto že tvou baterku trumfne zářivka konzumu. Košile na těle básně se náhle zavlní těly drahých, jež s tebou - jenom takto - zůstanou, lopatky plné uhlíků zazáří" (s. 75-76). Kroutí hlavou nad kritiky, jež pohoršuje báseň, v níž vzpomíná na své předky, vyvražděné nacisty, a ejhle, ti se "jen tak mezi řečí procházejí Plynární ulicí", no jaká hrůza, to znevážení holocaustu! Reflexí izraelské reality je v jejím díle dostatek, jen vpravdě málo tendenčních ("Projeďte Izrael a ucítíte dým z výfuků obrácených do kabin aut nové konstrukce, ale prastarého tachometru, kterému dodává se benzín - krevní tekutina" (s. 68). Izrael, přes všechny excesy své existence, ji uchvacuje i provokuje, děsí ji však vracející se "sen: ukradli mi zpáteční letenku". Domov je nenahraditelný a nezcizitelný, je-li opravdovým domovem, nejen tu-bytím, a autorčino češství je nezcizitelné. Přitom výtka výlučné subjektivity básní Evy Frantinové je trapná, neboť lyrický subjekt citlivě reaguje na podněty soudobého světa, jen možná jinak, než by se od něj vyžadovalo. Domnělé "ghetto v nich" je prožitek odcizeného, brutálního, konzumního, válečnického, falešného a duchovně vyprázdněného světa, v jehož očích svítí "uhlíky zisku", a jejž ONI odmítají z potřeby zachovat si individuální lidskou hodnotu a důstojnost. Ghetto v nich? V dlaních opatrují jadýrka lidskosti, která někoho mrazí, jiného pálí, na obtíž nebo jen zbytečná, protože nezpeněžitelná.
Bylo by však chybou chápat autorčinu novou knihu především jako odpověď literárním kritikům nebo jako analytické zrcadlo doby. Na to je Eva Frantinová "příliš" básnířkou v nejlepším slova smyslu, její dílo mnohostěnný diamant, v němž se přetvářejí a převrstvují nejrůznější obrazy - zážitků, vjemů, prožitků, fragmentů příběhů i myšlenek. Zcela přirozeně je stylizován dětský aspekt, např. v básni Vzorec (završené nezvalovskou pointou "tak jednoduše k sobě patří lidé a věci", s. 40), nebo v úvodní Kubánské pohádce z oddílu nazvaného případně Tajná abeceda (jde o literární šifru, která má jen jednoho virtuálního adresáta). Mimořádně invenční - možná nejzdařilejší z celé sbírky - je oddíl milostných próz v "knize" (mohla by být publikována samostatně) nazvané Dřevěné slunce, jenž tvoří svébytný protějšek sbírce Prstem po mapě těla, která nedávno šokovala a "urazila" české šosáky více než kdysi Tomíčka a spol. postava otcovraha v díle jakéhosi Máchy. Autorka poetizuje a přitom kreuje mužskou fyziognomii a vytváří obrazy - metafory nebývalé něhy a krásy; Šalamoun by zaplesal! A nejen tematicky jsou cenné i další poetické reflexe, vázané k Palestině a Izraeli, kde lyrický subjekt nachází mimořádné lidi, kupř. ženu s vytetovaným číslem na předloktí, která "tě líbá: Žiju, žiju, žiju!", vzpomíná na beduínku, krásnou a plachou, nabízející včera narozené koťátko, nebo na ženu z Taškentu, vlastnící "špinavej telavivskej činžák" a k tomu sedm krásných dětí. Působivé jsou asociativní spojnice mezi Prahou a Jeruzalémem, Čechami a Izraelem, jakkoli autorka nenechává nikoho na pochybách, kde je její domovina.
Pokud bych měl knize přece jenom cosi vytknout, potom je to její kompozice. Větší tematická sourodost, a tedy i soudržnost jednotlivých oddílů, kapitol a poetických sekvencí by knize jistě neuškodila. I tak je ovšem nová kniha Evy Frantinové literární událost.
Knihu Srolované sny si můžete koupit nebo objednat v redakci Obrysu-Kmene za 149 Kč
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |