Ačkoli jsem si umínil, že recenzi na poslední knihu Jána Lenča HRIECH V TURECKU (Knižné centrum, Žilina 2004) napíšu v zájmu pádnosti co nejkratší, abych se přiměl ke koncentraci na to, co se mi zdá na knize hříchu i rozhřešení nejpodivuhodnější, musím začít od lesa: už při četbě úvodní a zároveň titulní povídky (nebo snad kapitoly?), která se pak spolu s poslední, s Tureckým rozhřešením, složí v přeludný rámec summy zdánlivě jen volně spojitých vyprávění, vynořil se mi v mysli odstaveček z Vančurova Rozmarného léta, kde se o půvabné Anně praví, že se jmenovala za svobodna Nezválková a její otec, jenž byl veliký hříšník, všechno uměl a skládal krásné básně. Není těžké si tu reminiscenci oprávnit: už v úvodním příběhu je rozměr rozmaru ve vyprávění, už tam se Lenčo blýskne svým tvůrčím všeuměním a básnickou podstatou své prózy, a už tam si dovoluje napsat ódu na hřích, jehož se dopustí přezbožná žena: jak si nevybavit Manon velikého hříšníka Nezvala (který žil celý život z náhod a z prohřešování vůči tomu, co horoucně vyznával), Manon hříšnou světici? A navíc: ta hříšná světice Lenčova, která uhrane a svede (nebo se jím dá svést?) spoluturistu na čedokářském zájezdu K., Jána Kameníka, jehož přece známe z Lenčovy knihy nejrozmarnější, z románu Rozpomínání, je módní návrhářka z Prahy nebo nějakého českého městečka, Češka sice nečesky hluboce věřící, ale sklánějící se milostně nad spánek předstírajícím a ani nedutajícím K. se slovy Jendo, Honzíčku, chlapečku můj.
První Lenčova kniha se jmenovala Cesta na morské dno, tahle (zatím) poslední je podobně jako většina předešlých a jako už Cesta na morské dno cestou do hlubin člověka a lidské pospolitosti, a to mnohonásobnou sondou pronikající zatím zřejmě nejhlouběji, též díky tomu, že se v ní Lenčovi zdařilo rozvinout všecky přednosti jeho vypravěčství - od umění gnómy (kterou Viera Žemberová v doslovu ke knize právem nazývá dominantní součástí i původním smyslem Lenčovy hry učící příkladem, příběhem i podobenstvím) přes nedoberný fond fabulační invence až po nádhernou sebeironii jako konstitutivní prvek jeho celoživotní konfese. Jan Kameník nalézá v této knize podobně jako kdysi Garaudy vyústění svého hledání v konverzi k islámu a to (nezáleží tom, zda ve shodě s Garaudym nebo v rozporu s ním) zejména k jeho představě ráje lidštějšího než jiné díky tomu, že z něho není eliminován éros, láska ve velmi pozemském pojetí. Myslím, že nejde na vrub jen mého celoživotního okouzlení Nezvalem, když se mi nad posledními stránkami Lenčova Hříchu v Turecku vybavují verše z 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, verše nač lhát, můj chtíč je nekonečný, /.../ ach, věřte, věřte mi to, slečny!
Průhledně autobiografická rámcující postava Hříchu v Turecku K., Ján Kameník se - když Lenčo s námi prošel labyrintem světa plného bazarů, burz, hadů, šílených budov, fízlů, parazitů i hostitelů měnících se v parazity i mnoha katů (Zas kat, praví název jednoho podobenství), když prošel světem, v němž nejen díky mnoha průhledným narážkám rozpoznáváme svět, v němž žijeme - závěrečným Tureckým rozhřešením dobírá ráje, v němž je šťastný, pokojný, spokojný a uspokojený. Ale: Aj v ráji hľadá a bude hľadať.
Neboť v skutočnom raji sa vždy niečo hľadá a nenachádza, ale nikdy sa neztráca nádej a viera, že sa to raz nájde. Není to krásné a dnes potřebné poselství stejně na dnešním Slovensku i zde?
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |