Kniha Zory Dvořákové POLITIKOVÉ NA ÚTĚKU (nakladatelství Epocha, Praha 2004) se čte dobře. Odhaluje - vlastně poprvé - zákulisí zdařených i nezdařených útěků ministrů a dalších prominentů za hranice po Únoru 1948.
Hned v úvodu se autorka táže, zda byli natolik naivní, že uvěřili v demokratičnost nových vládců země i v odhodlání Západu demokracii střežit. Odpověď je nasnadě - byli naivní v samé podstatě. Již Edvard Beneš, v Londýně i doma, je často a ostře varoval. Mysleli si totiž, že svět se po válce v podstatě nezmění, že jejich politické kupčení, vytváření a rozpojování koalic, mocné, leč neústavní pětky a desítky opět budou rozhodovat za zády občanů, že pustí komunistům nějaký ten chlup, ale vzápětí je vyšachují, vykážou zpátky na ulici ty karlínské kluky, kteří přece nevystudovali renomované anglické a francouzské diplomatické školy, netříbili svá patra v knížecích sklepích, aniž rozeznali kaviár černý od zlatého jinak než podle barvy. Že svět bude tančit podle staré taktovky. Ale Beneš pochopil, že svět půjde jinudy, a není vůbec jisté, jestli se mu to dokonce svým způsobem nezamlouvalo, jemu, rodáku z drobné rodiny z Kožlan. Proto jednal tak, jak jednal, i když přirozeně manévrovací prostor neměl nikterak široký, což ostatně platilo i pro Gottwalda, zatímco dnes o nějakém manévrovacím prostoru nemůže být v nesuverénním Česku ani řeči.
Když si toto uvědomíme, můžeme číst tuto knihu jako napínavé svědectví o pohnutých osudech lidí, kteří - ať si kdo chce co chce říká, opravdu dohráli svou roli, a dohráli by ji, i kdyby ještě nějaký čas zůstali u moci, a pravděpodobně by skončili morálně mnohem hůře. Nebo snad chce někdo vážně tvrdit, že by politik typu Zenkla nebo Msgre Šrámka měl co říci poválečné dynamické společnosti, která už řešila (jak, to je jiná otázka) naprosto odlišné úkoly, než mohly pokrýt zákulisní čachry? Je to podobné, jako by dnes chtěl někdo vrátit ke kormidlu Jakeše či Štěpána.
Je možné se ptát, proč vůbec nový režim tyto politiky zdržoval (pokud je ovšem zdržoval) a proč jim neumožnil emigrovat bez problémů.
Autorka se ironicky pozastavuje nad množstvím tajných i uniformovaných policistů ve hře, nad jejich technickými prostředky (samozřejmě velice nuznými), a to v době, kdy je celá planeta pod totálním dozorem jednoho Velkého Ucha, kdy se před dohledem a doslechem čidel zavěšených tam, kde kdysi žárlivě střežilo lidstvo leda boží oko, nemůže neviděn neslyšen uprdnout ani tenisový míček, natož smrtelník!
Dnes se ovšem vedoucí totalitní moc s celosvětovou působností s něčím jako střežení protivníka nepárá. Prostě vtrhne do země v plné polní a unese neposlušného panamského prezidenta, vzpurného jugoslávského prezidenta, vysloužilého iráckého prezidenta, unese koho chce kde chce a kdy chce, postaví ho před "soud", mučí, popravuje...
Z tohoto pohledu působí až idylicky referování o internaci ministrů Msgre Dr. Jana Šrámka a Františka Hály po nezdařeném útěku v premonstrátském klášteře v Nové Říši, o jejich žádosti, aby byly do kláštera dovezeny Šrámkovy perské koberce a 5000 knih, o přivezení řádové sestry Bonaventy, jeho ošetřovatelky... "Ale ubytovat ji v mužském klášteře nebylo možné - k tomu by bylo třeba získat papežův souhlas. Proto se uvažovalo, zda by mohla být umístěna v klášteře v Moravských Budějovicích, odkud by byla dovážena do Nové Říše. Hála žádal o vrácení poslaneckých legitimací, o diplomatické potravinové lístky na tři měsíce a o dodání veškerých zásob poživatin. Projevoval starost o svá konta a o svůj majetek. On i Šrámek pak žádali o vyplacení služného za dobu dvou posledních měsíců. Kapitán Šálek si stěžoval, že internovaní chtějí používat orgánů SNB k různým posluhám a že odmítají civilní posluhovačku. Hála dokonce žádal, aby mu orgánové SNB ministrovali při mši... Jestliže se Šrámek v internaci choval klidně a většinou ležel, Hála ji snášel těžce a býval rozčilen. Je o něm zaznamenáno, že nadával osobám na vedoucích místech a aniž někoho jmenoval, říkal: ´Běda lidu, který židu slouží.´"
V globalizovaném světě přituhlo, na Quantánamu či ve věznicích v Iráku už dokážou vyhnat peršany a jeptišky z hlavy!
To je však už docela jiná kapitola, o níž nebude psát Zora Dvořáková (i když v Čechách je možné všecko!).
U vědomí těchto souvislostí je pak možné oddat se nad touto knihu pocitům, jakým zpravidla podléhají autoři i čtenáři životopisů - soucítí s oběťmi a drží jim palce, aby se jim podařilo uniknout ze spárů padouchů, ať už jsou na té či oné straně.
Autor: Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |