V knihkupectví polské literatury v Čapkově ulici v Českém Těšíně jsem objevil knihu Roberta Kisiela s názvem PRAGA 1757. Zprvu jsem myslel, že jde o nějaký příběh z jedné varšavské čtvrti, která má s našim hlavním městem shodné jméno, ale vzápětí jsem pochopil mýlku. Autor popisuje bitvu 6. května 1757 o českou Prahu mezi Pruskem a Rakouskem.
Kupodivu, u nás se o této krvavé řeži skoro nepíše, školní učebnice o ní mlčí a také mladofrontovní Dějiny Prahy v datech (1999) jen stroze zaznamenávají, co po boji následovalo: "7. 5. - 20. 6. 1757 - Po porážce rakouské armády u Štěrbohol (6. 5.) oblehli Prusové Prahu. Dělostřeleckým bombardováním zničili nebo pobořili 880 domů a zpustošili usedlosti, zahrady a vinice v pražském okolí. Po porážce v bitvě u Kolína (18. 6.) Prusové od Prahy odtáhli".
Polský historik však soudí, že pražská bitva neoprávněně zůstává ve stínu známější následné bitvy u Kolína, o níž v poslední době vyšly zasvěcené monografie v Rakousku i Česku, zatímco bitva o Prahu "v podstatě upadla do zapomenutí".
Přitom Kisiel dokládá, že pražské události 1757 si zasluhují mimořádnou pozornost, protože šlo o vůbec největší válečnickou operaci Bedřicha Velkého a v srdci Čech se utkaly síly mnohem početnější než v jakékoli jiné srážce sedmileté války - okolo 130 tisíc vojáků se střetlo přímo a v týlu bylo připraveno dalších 60 tisíc vojáků.
Bitva o Prahu se proměnila v masakr. Mezi oběťmi byli dva maršálové, což se nepřihodilo v žádné jiné bitvě celých lidských dějin. V obležení se ocitlo 50 tisíc vojáků (rakouských), což mezi 16. a 18. stoletím nemělo žádný precedens. Vítězný Bedřich poznamenal, že šlo o "jednu z nejúpornějších bitev světa" a ještě po několika letech a zkušenostech s morbidnostmi sedmileté války v rozhovoru se Švýcarem Henri de Cattem prohlásil: "Nikdy se neodehrála krvavější bitva než ta, které jsem velel u Prahy".
Kisiel se opřel především o bohaté německé informační zdroje, v desetistránkové bibliografii uvádí pouze jedinou práci českého historika P. Běliny a ta je o následné bitvě u Kolína, což potvrzuje názor, že česká a rakouská historiografie se tomuto tématu prakticky nevěnuje.
Prusko mělo střeleckou převahu. Jeho palebná síla byla nejlepší na světě. Hugo Kerchnave vypočítal, že v jiných armádách byla rychlost střelby poloviční. Po jedné bitvě v roce 1741 si jistý rakouský voják posteskl, že "luteráni (Prusové) uzavřeli pakt s ďáblem, protože vystřelí pětkrát, zatímco naši jednou nabijou". Bedřich navzdory tomu nařídil boj na bodáky. Relace hovořily o tom, že na příkaz krále pruští vojáci šli do útoku s puškou na rameni. Major Puttlitz vzpomínal: "Rozkaz zněl: nikdo nesmí střílet; je třeba pochodovat, 50 metrů před nepřítelem uchopit zbraň a vzít ho na bodák". Král totiž soudil, že střelba (nabíjelo se ještě zepředu) prodlužuje čas útoku, což má vliv na ztráty. Byl to však Bedřichův taktický omyl, při slabé podpoře artilerie byl útok bez střelby bezzubý a naopak vedl ke katastrofálním ztrátám.
Bedřich tak navzdory vítězství za pouhých pět hodin pohřbil trojnásobný počet vojáků než ve všech předchozích dlouhých bitvách! Na přibližně třicet tisíc mrtvých a dvojnásobek raněných na obou stranách ve Štěrboholech a Malešicích byl hrozný pohled, leželi jeden na druhém. Padlí byli rozseti také v Hloubětíně, Běchovicích, Měcholupech, Michli, Braníku.
Nejvýznamnější mrtvou personou Habsburků byl polní maršál Browne, který na následky zranění zemřel - až 26. června.
Na pruské straně byli mj. zabiti polní maršál Schwerin a generálmajor von Amstell, smrtelně zraněni byli další tři generálové. Král na Schwerinovu adresu trpce poznamenal: "Jeho smrtí povadly naše vítězné vavříny, zaplatili jsme za ně příliš mnoho". Maršála si cenil za 10 tisíc lidí. Představitel Anglie u pruského krále referoval: "Celé pruské vojsko oplakává smrt feldmaršála Schwerina, možná největšího důstojníka, jakého tato země vydala". Král však musel polknout i jinou hořkou pilulku: "Dnešní den zlikvidoval základy pruské pěchoty... tyto ztráty se nám už nepodaří nahradit".
Velký německý básník Johann Wolfgang Goethe se potom vyjádřil: "Když krok za krokem posoudíme sedmiletou válku, dospějeme k přesvědčení, že král naprosto zbytečně obětoval vynikající armádu a že sám nese vinu na tom, že tato ztracená válka se táhla tak dlouho. Skutečně - velký člověk a vůdce by si mnohem rychleji poradil s nepřítelem. Na obranu svých názorů uměl vytahovat neslýchané množství detailů, jimž jsem nedokázal oponovat, a vnímal jsem, že postupně chladne neohraničená oddanost, jakou jsem od mládí choval k tomuto divnému knížeti".
Úspěch Prusů u Prahy byl vítězstvím Pyrrhovým. Přičiněním české kavalerie ho prohospodařili hned vzápětí u Kolína. Rakouské vojsko tak téměř šest týdnů trvající obležení v pražských zdech přežilo.
Robert Kisiel svoji knihu, která by stála za české vydání, uzavírá poněkud pateticky: "Obléhání a nekompromisní ostřelování Prahy, podobně jako bombardování Drážďan v roce 1760, bylo hodnoceno jako výraz barbarského počínání pruského krále. Na křivdách, jaké Čechy utrpěly v důsledku pruské invaze a které se zvlášť silně projevily v hlavním městě, rašil pocit české jednoty, činitel tak důležitý v národním sebeuvědomění... Marie Terezie začala být chápána jako ochránkyně země před pruským agresorem... Tak se v ohnisku boje dvou středoevropských mocností objevily první jiskřičky národního obrození. Malé a nesmělé. Ještě z nich nemohl vzejít plamen, ale přece jen ohlašovaly příchod nové epochy v českých dějinách".
Autor: Ivo Havlík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |