Vydání 1. části nedostupné a dnes již klasické knihy Karla Teigeho Svět, který se směje již bylo v Haló novinách zaznamenáno (8. 12. 04), nyní jsme se dočkali druhé části tohoto diptychu, s poněkud provokujícím titulkem SVĚT, KTERÝ VONÍ (vydal Jiří Tomáš, nakl. Akropolis, Praha 2004, s. 244). Začněme již názvem knihy. Je metaforou, která může vyvolávat nejrůznější představy, ale v knize samotné najdeme autorovo vlastní podání: moderní umělecká tvorba musí zachránit svět, poznamenaný válečnou líticí, jaká v době vzniku knihy neměla zatím obdoby. Nepřináší tedy jen dobově podmíněný výklad o moderním světě a umělecké avantgardě, je zaměřena k přeměně světa do podoby spravedlivější a vyrovnanější, v níž nebude válek a nespravedlností. Tato Teigeho hluboká víra prostupuje všemi řádky jeho textu, který je velmi obsažný a kultivovaný. Ke knize dodal doslov Jiří Brabec, který si byl vědom i dobové podmíněnosti textu a zmínil hned na začátku, že »dnešnímu čtenáři nedělá potíže nalézt ve Světu, který se směje (1. část diptychu) vnitřní rozpory, překrývané často jistou ležérností, jež nechce znát důsledné vedení myšlenky a opovrhuje 'vědeckými systémy'«, přiřaditelnými - podle autora - spíše k projevu dada než k inspirativním konceptům »umění žíti«. Takového zúžení materiálu se však nemusí čtenář přidržovat, a přece u Teigeho najde rysy další a podnětnější.
Především autor stále přitakává myšlence změny světa a úloze vědoucího člověka v této změně. Ví velmi dobře o dobovém zasažení i československé inteligence té doby filozofií bergsonismu a pokládá ji vlastně za zhoubnou. Odmítá i anarchismus, který je mu ideologií nikoliv proletariátu, ale tzv. revolučních intelektuálů a umělců, deklasovaných, v hlavních oborech výroby nezúčastněných osob a skupin. Naproti tomu vidí v proletářské revoluci její dvojí úkol: 1. destruktivní, 2. tvořivě konstruktivní. Starý řád musí být rozvrácen a poražen (zde odkazuje i na Bucharina), destrukce však nemůže být programem sama o sobě, musí být provázena tvůrčí aktivitou, vznikem nového umění, jehož je zastáncem. Pokouší se i o nalezení příkladů takového nového uměleckého výrazu v současnosti. Věří, že nové umění je schopno vzejít z »ideologického chaosu oněch pařížských avantgard« a že bude postupovat přes ideová nedorozumění i přes osobní roztržky (s. 194). Je pro směřování ke skutečné »říši svobody«, všechno ostatní je mu buď snícím estétstvím, nebo revolučním snobismem, salonním bolševictvím či maloměšťáckým opozičnictvím. Navzdory mnoha proroctvím o zániku umění Teige věří v jeho trvalou platnost a upotřebitelnost. Pozoruhodná je i typografie díla, které původně vyšlo v České Skalici u Jana Maška v letech 1924-1930.
Autor: Josef Bílek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |