JIŘÍ WOLKER
Jitřní píseň
Nesmělé jitro do tváří nám dýchlo
snem volných lesů, luk a dálných hor.
Vše divnou vírou v duší naši ztichlo -
i bolest krvavá i těžký vzdor.
Radostně klidni, brouzdáme se bosi
chladící travou, rosný přes pažit.
Osení stříbří slzy ranní rosy.
Snad plakali jsme - ale teď chcem žít!
Tam v mlhách krvavých den slunce tuší!
Vy myslíte, že nezasvitne sem?
Ach, věřte jen, a věřte celou duší,
a vírou svou i slunce unesem!
Kam půjdu?
Kam půjdu - nevím.
Svět je jen široký, širší je srdce mé.
Cesto má, zdali se shodneme?
Býváš jen k večeru krásná.
Nevěřím, ruce že sny moje doženou,
spíše, že slevím.
Kdykoli vracím se, hlavu mám sklopenou.
Možná, že zbloudím.
V srdci i na zemi, všude lze sejíti z cest.
Bože můj, zbloudit-li jednou mi souzeno jest,
- dovol mi zblouditi v lese!
Zbloudím tam krásně, zbloudím tam rád,
zbloudím tam v mechu a kvítí.
Jaro mi nebude ničeho vyčítat,
dám-li se vílami utančiti.
BÁSNÍKU, ODEJDI!
Básníku, odejdi!
Zahoď vše - jen s rýčem se vrať
a přeryj ten lán od hřbitova k obzoru!
Zvečera zasej tu lásku a pokoru,
aby se urodilo ráno zlaté a zářící,
jemuž by scházeli básníci,
protože všichni lidé
by dovedli plakat a zpívat.
Věci
Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi
jako by nežily,
a ony zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi pohledy soustředěnými
a trpí,
že žádný člověk k nim nepromluví.
Ostýchají se první dát do řeči,
mlčí, čekají, mlčí
a přeci
tolik by chtěly trochu si porozprávět!
Proto miluji věci
a také miluji celý svět.
Večer
Opuštěná žena může plakati
ale opuštěný chlapec nikoli.
Neproplakaná bolest večer se nejvíce rozbolí
i láska,
když sedm hor si lehne mezi ni,
sedm hor z tvrdého kamení.
Mám dvě malá okna
mám dvě velké oči,
ale psaní nemám žádné,
které by na můj stůl sneslo se v soumraku,
podobno bílému oblaku,
a řeklo:
Lidé se milují,
člověče!
Jiří Wolker se narodil před 105 lety - 29. března 1900 v Prostějově
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |