V. V. Štech (1885-1974)
Před 120 lety (31. března) se narodil jeden ze zakladatelů moderní české kunsthistorie Václav V. Štech. Jeho modernost nespočívala v exaktnosti módního pozitivismu počátku 20. století, jeho modernost vycházela z hlubokého vědomí podstaty, smyslu a poslání dějin umění. Tuto podstatu chápal v propojenosti vědeckého-odborného přístupu s múzickým, individuálním výkladem. Snad nejvíce jeho představu o smyslu milované disciplíny vyjadřují slova: Dějiny umění jsou uměním jak psát o umění. Nešlo však jen o psaní, ale také o tom, jak mluvit o umění.
Jeden ze známých uměleckých historiků Václav Richter dělil své kolegy na dvě skupiny. Jedni, a nejen podle něj, přednášejí s jiskrou v oku, těm druhým jiskra chybí. V. V. Štechovi tato jiskra nikdy nechyběla, a to až do pozdního stáří. O tom by jistě mohli hovořit pamětníci, kterých bohužel stále ubývá. Naštěstí však existuje záznam rozsáhlého televizního cyklu o Praze, kde profesor V. V. Štech doslova září. Zahrnuje diváka a posluchače množstvím informací a nejen to. Dovede tyto někdy velmi vzácné informace ozvláštnit výkladem o jejich smyslu. Tak snad další generace bude mít jednou možnost se v repríze se Štechovými znalostmi, ale i "jiskrou v oku" seznámit. Tento esprit není však vázán jen na projev mluvený, je také plně obsažen v množství textů, které V. V. Štech za svůj dlouhý a nesmírně pracovitý život napsal.
Působil jako dlouholetý profesor na Akademii výtvarných umění, kde byl respektován a doslova milován svými kolegy a především studenty. Jeho aktivita daleko přesáhla brány školy. Celý svůj profesní život fungoval jako glosátor aktuálního výtvarného života domácího i zahraničního. Přesto, že se jeho stěžejní zájem upínal k monografickému zpracování významných výtvarných osobností domácí i cizí provenience, bylo pro něj nezbytné se také vyjadřovat i k obecně uměnovědným problémům.
Václav V. Štech patřil k těm historikům výtvarného umění, pro které pochopení konkrétní historické situace bylo jak východiskem, tak také vyústěním, završením jeho úvah. Za svůj dlouhý, pracovitý život publikoval množství monografií a časopiseckých studií. Šíři jeho zájmu například dokumentuje publikace Pod povrchem tvarů, která vypovídá o Štechově touze, doslova snad potřebě, dobrat se odpovědí na řadu otázek, které nejsou na první pohled tak zjevné.
Práci historika umění si představuje jako hledání, jako zápas s uzavřeným objektem, je to tvorba neúplná, která je omezena tím, že respektuje vnější pravdu, tedy je podmíněna nějakou objektivní daností. Umělec na rozdíl od historika respektuje jen svou vnitřní pravdu. Onu spojitost mezi vlastní prací uměleckou a prací historika umění vidí Štech v jejich společné orientaci na člověka, na odkrytí lidství. Když dále analyzuje práci historika vidí ji v respektování řady předpokladů v píli, důkladnosti, avšak: Vlastní smysl práce uměleckého historika je v tom, že touží objevovati duchovní i fysiologický smysl spojení člověka a díla.
Historik se postupně má dostávat nad materiál, historik výtvarného umění má pak prostřednictvím svého zraku proniknout až na dřeň uměleckého problému. Co s tím souvisí, a co se určitě může stát předmětem sporu, je vlastní podoba výsledku badatelské práce. Pro Štecha má mít tento výsledek - literární text takovou podobu, která je schopna doslova oživit představy, má být právě v tomto slova smyslu uměleckým dílem: Tak jako svorník drží klenbu, jako barva váže druhou, tak jako objem roste a srůstá. Nikoliv ozdobná adjektiva, ale pohyblivé věty, protože přídavné jméno bývá většinou plochá výplň, statický přídavek, kdežto v dobře konstruované větě je děj souběžný pohybu pigmentů a článků. Není k nim třeba krásných slov...
Pro V. V. Štecha bylo také typické, že nepřemýšlel jen nad otázkami jak, to znamená problematikou metodologickou, ale zajímala jej celá šíře vlastního předmětu - dějin umění, tedy co. Proto například jeho zájem o lidové umění, které nechápe na počátku 40. let 20. století, jako většina jeho současníků, jen jako posilu v krutých válečných letech, vidí v něm možný zdroj "nového" současného umění: V dnešním pohledu vypadá lidové umění buď jako muzejní objekt, nebo jako anachronismus. Ale také muzejní objekty někdy obživují a sto neviditelných cest vede z muzejí do přítomnosti a života. Nelze říci, zda se zase jednou nevrátíme k lidovému umění jako k pokladu, ve kterém žije odlišný rytmický cit národa. Nebo pro poučení, jak nabýti ztracené upřímnosti a kudy se dostat z vytříbeného uměleckého profesionalismu. Potom pomůže tato lidovost spojovati naše umělce s celkem, s nímž se tak úplně rozešli, a povede je k novému pochopení látky, námětu, účelu, zabarví příznačně náš hlas v koncertu evropském. V hledání co, co tedy může být uměním, odpovídá ... umění je tvořením nové přírody. Z tvůrčího vyrovnávání vnitřního napětí člověkova s obklopující jej přírodou vznikají nové věci, na existujícím světě nezávislé (Štech, V. V., Pod povrchem tvarů, Praha 1941, naklad. Petr, s. 65, 66).
V roce 1946 vydává V. V. Štech soubor 16 statí pod jednotným názvem Skutečnost umění. Tyto studie vznikaly v průběhu 10 let, a některé z nich vykrystalizovaly za války v průběhu Štechova věznění v koncentračním táboře. Doslov je datován symbolicky, 28. zářím 1943, dnem svátku patrona české země sv. Václava. Spojujícím momentem všech statí je metoda přístupu. Sám V. V. Štech ji charakterizuje, když se zamýšlí nad podobou knížky: Je vlastně jakýmsi traktátem, čímsi mezi vědeckou studií a volnou úvahou. Je to pojednání nutně neúplné, postupující nehistoricky, horizontálně ... kniha je ... spíše konfesí než soustavným zpracováním jednoho problému.
Záměr nebyl napsat vědecký traktát, Štech má však obavu, že se mu to úplně nepodařilo. Tyto úvahy o přístupnosti a literární úrovni textů jej provázely celou jeho vědeckou dráhu. V těchto souvislostech se zamýšlí nad vlastní podobou vědy. Je přesvědčen že má-li věda národa být úplnou, nesmí se omezovati na přejímání a adaptaci cizích teoretických základů nebo na kasuistické zkoumání jednotlivých otázek a fakt. Nemá-li býti jenom odvozena, musí se vraceti k počátkům lidského bytí a řešiti na vlastní nebezpečí jeho obecné předpoklady a zákony.
Jistá názorová podobnost se zde přímo nabízí s Výtvarnými epištolami Františka Kovárny z roku 1941. A to zvlášť v úvahách týkajících se smyslu a podoby umění. Oba, každý ovšem v jiných souvislostech, upozorňují na svébytnost umění, na to, že nelze umění chápat jen z vnějšku, pod zorným úhlem vývojových řad představujících slohotvorné či stylotvorné celky: ... naše umění se nemůže spokojiti býti inteligentním překladem obecných slohových zásad doby a musí zaujmouti vlastní úhel pohledu na člověka a svět... (V. V. Štech)
Tato myšlenková souvislost se jeví velmi markantně, i když se Štech na Kovárnu neodvolává, tak jako se neodvolává na žádnou jinou autoritu Záměrně nepracuje s poznámkovým aparátem a tak tuto a řadu dalších souvislostí lze pouze vydedukovat.
Eseje obsažené v publikaci Skutečnost umění nemají na první pohled nic společného. Tak například esej nazvaná Člověk a svět vypráví volnou literární formou příběh proměny konkrétní události v umělecký tvar, v umělecké dílo, se všemi svými peripetiemi, zákonitostmi. Bezděky nás napadne přirovnání s jednou Čapkovou povídkou, kdy autor líčí, s jemným, sobě vlastním humorem, podivuhodnou proměnu tragického zážitku v báseň plnou asociací. Příběh V. V. Štecha začíná také tragédií, ale jeho výklad proměny tohoto zážitku v umělecké dílo je mnohovrstevnatý, původní zážitek - vražda je mu startovací plochou pro složitý výklad psychologického charakteru. Dokumentuje, jak se jeden zážitek v různé, a tedy umělecké interpretaci stává naprosto různou skutečností. Právě forma, pojetí, interpretace, zorný úhel pohledu, proměňuje ten původní impuls: Když byla vražda prožitá, spatřená nebo vybásněná vtělena ve formu, přechází osobní zážitek do nového časoprostoru. Tam je obecně přístupný jako celek také lidem na něm nezúčastněným. Oddělen od původce působí už samostatně, vyvolává nové reakce.
Další esej, nazvaná Pud ke tvaru, je zamyšlením nad podstatou lidské tvořivosti. Štech zde rozvíjí známé myšlenky o odvěké lidské touze překročit svůj stín, zanechat po sobě stopu. Umění, tak jako jiná lidská činnost, je mu k tomu prostředkem. Odlišuje však zde práci bez hluboké vnitřní zainteresovanosti a tvorbu přinášející něco nového. Dělati znamená opakovati jakýsi výkon bez účasti celé osobnosti, jaké vyžaduje tvorba. Ta předpokládá jedinečnost zážitků, schopnost a vůli oživiti novotvarem prázdno.
V rámci této tvorby pak hledá a specifikuje uměleckou činnost jako tvoření nové, z člověka pocházející a člověka rozšiřující skutečnosti.
Umění pak chápe jako ryzí osobní projev, který je však zároveň sdělením. Přestal býti niterným děním, psychologický výraz změnil se ve formu, není samoúčelný, stal se uměním.
V další, v pořadí třetí eseji s názvem Člověk a čas chápe umění jako obranu proti času, rozšířením a znásobením člověka v prostoru.
Na problematiku času navazuje kapitola Okamžik a trvání. Úvahy nad významem těchto dvou pojmů vyjadřuje V. V. Štech ve větě: Zhmotnění existence nad rovinu bezbarvého bytí.
Je to v podstatě boj proti cizotě, trvání vlastně znamená ochočení si okamžiku. Jsme toho schopni právě díky umělecké činnosti, díky umělecké tvorbě.
Svět a duše jako další esej se soustřeďuje na vztah duše a tedy i duše tvůrce vůči světu. Štech jednoznačně deklaruje vznik umění jako mimézis - nápodobu, samozřejmě v tom nejširším slova smyslu: Cesta k nové skutečnosti umění vede přírodou. Nelze vymyslit něco nového, co by v nás už nebylo. Vytvořit, čeho jsme neviděli a nezažili. Není to však pouhá příroda o sobě, je to mnohem více náš vztah k věcem. Síla názoru, hloubka procítění, odvaha představivosti - vše to, čím reaguje člověk na dojmy. Ony rozhodují o tom, jak celistvý, jak markantní i jedinečný bude výtvor, k němuž příroda poskytla podnět a kolik životnosti bude míti.
V této eseji se dotýká ještě jednoho problému, a to je svébytnost uměleckého díla. Upozorňuje na to, že nelze směšovat umělecké dílo s umělcem, autorem, tvůrcem. Vyjadřuje to velmi lapidárně: Jenom díla jsou dobrými a špatnými činy tvůrců.
V eseji Člověk a tvar V. V. Štech rozebírá ten nový svět, který člověk vytváří jako nový tvar: Uměleckost je důsledkem soustředění pozornosti na vztahy, zvyku nedbati praktického významu dojmů a vnímati je jako formu .Podstata problému při tvoření životné formy je přejít z popisu do představování, opustit můstek vzpomínek a odvážiti se volné stavby.
Hlavní myšlenkou další eseje s názvem Obraz je zamyšlení nad uměleckým obrazem.
Vysvětluje jej na konfrontaci s popisem, který je úryvkovitý, přináší informace, ale to, co jej odlišuje od obrazu, je obecnost. Umělecký obraz je vytvářen vůlí, která jej ohraničí vůči vnějšímu světu. Přímo se nabízí v těchto souvislostech hovořit o distanci, i když tento pojem V. V. Štech neužívá. Dále charakterizuje obraz jako rámec a podklad osobního zpředmětnění. Jeho uzavřený celek je jakoby schránkou formy, která aktivně obráží lidský cit, tvárnou vůli a pojetí světa, a to nejenom v malbě, ale také v sochařství, literatuře a v uzavřených formách hudebních. Rozhodující je úplnost a z toho plynoucí samostatnost útvaru. Podřízenost části pod jeden vnitřní zákon, takže výraz odděluje se úplně od vnějšku.
Poukazuje na to, že obraz je schopen rozluštit to, co skutečnost nikdy není schopna. Aby to dokázal, využívá zde řady příkladů uměleckých děl jak výtvarných, tak literárních. Obrazovost je v pojetí V. V. Štecha jistá skutečnost, která je rozšířena o lidské nitro. V tomto slova smyslu uvažuje především o nitru autora. Nad možnými specifiky nitra vnímatele se nezamýšlí. S úvahami o podané skutečnosti otevírá další problém a to je míra podané objektivní skutečnosti. A tak se ptá, kolik je umění schopno podat reálného světa.Tuto míru dokumentuje například ve srovnáních děl Toulouse-Lautreca, Courbeta, Degase, Tolstého. V příkladech se soustředil na Géricaultův Prám Medusy a Delacroixovo plátno Řež na Chiu. Konkrétně na dvě plátna, která vznikla přímo jako odraz skutečnosti, jež si vytkla v podstatě referovat o historických událostech. Závěrem eseje poukazuje na kořen platonského nedorozumění. Je přesvědčen, že mimézis, tedy nápodobu skutečnosti, její vyjádření v uměleckém díle, nelze dosáhnout. Podle něj pravé umění nemůže imitovat, pak to není umění. Tyto myšlenky by se jistě daly dále rozvíjet. Právě v úvahách o nápodobě se otevírají například další otázky o její míře, o jisté předurčenosti konkrétních uměleckých druhů k větší či menší závislosti na určité míře mimézis. Na záměru či ne záměru a podobně.
V další eseji nazvané Dějovost a dramatičnost vychází V. V. Štech ze svého chápání obrazu jako uzavřeného uměleckého díla, které odráží život, skutečnost jako celek, předpokládá děj ukončený a ovládnutý, jako ovládnutý čas a prostor vyznačující se příčinností. Avšak přesto, že V. V.Štech chápe umělecký obraz jako uzavřený prostorový i časový celek, uvědomuje si, že opravdové umělecké dílo tuto determinantu překračuje: Protože však v podstatě umění je i touha po maximu života, potkáváme v něm opětně snahu překročiti hmotné ohraničení a rytmickou vazbu, zrušit časovou uzavřenost a dojíti zároveň k trvání i k bezprostřednosti. Hlásí se opět prvotní pud přestupovat do cizího světa a ztotožniti se s jeho osobitostí. Nebo představovati minulost jako současnost a tak zpřítomňovati věci minulé a hotové.
V eseji nazvané Ztotožnění deklaruje čas a prostor: Čas o sobě, stejně jako prostor, jsou nepostižitelné. Avšak dílo je měří a vyznačuje, když to, co se stalo, představuje jako stávání. Umělec překoná věcné a sdělené náležitosti jevu sebe zjevením. V něm vrací se vnější čin zase do dění.
Za stále aktuální můžeme považovat poslední ze šestnácti esejí, nazvanou tak jako celá kniha Skutečnost umění. Stěžejním obsahem této poslední stati je Štechův výklad kýče. Chápe jej jako padělanou skutečnost. Příčinu jeho vzniku a takového rozptylu vidí v náhlých změnách společenského řádu, v posunech společenských tříd a vrstev. Pro kýč je typické předstírání citu: Kýč předstírá vznešenost, hloubku, nadšení, city, čili simuluje zážitek. Nevyslovuje cit přímo, zamísí do smyslnosti sentimentalitu, do něhy roztomilost, do tvrdosti bodrost. Přežene notu sladkosti, je nepřesný a nepravdivý.
Netradičně při úvahách o kýči vidí Štech jednu z příčin jeho nebývalého růstu a to ve 40. letech 20. století, v postavení člověka: Je nutno sceliti rozeklaného člověka. Až se spojí to, co v něm zbývá, co nelze určit a vysvětlit, kde si neví rady sám se sebou, s tím co dělá a myslí, dostane umění zase nutnost, nabude plného smyslu. Zatím jde isolováno po cestě, jež vede od lidí.
Příčiny tohoto stavu vidí V. V. Štech v neuspořádanosti lidské skutečnosti. Forma podle něj nemůže najít odezvu v tomto roztříštěném světě, světě, který se stále zrychluje, který neví odkud a kam směřuje. Přesto, že v textu nenajdeme jedinou narážku na konkrétní politickou, ale i morální situaci protektorátních Čech a Moravy, skepse, která ze Štechových slov vyplývá, je jistě i touto situací podmíněna.
Všech 16 esejí je psáno jedním výrazem a jedním názorem. Skutečnost umění i po mnoha desetiletích od vydání je stále velmi inspirující.
Celoživotní Štechovou láskou byl Rembrandt. Stále se k němu vrací, vydává řadu dílčích studií, které jsou završeny obsáhlou monografií, jež vyšla v 70. letech.
Poslední léta svého intenzivního života věnoval V. V. Štech Vzpomínkám (Za plotem domova, V zamlženém zrcadle). Tyto vzpomínky mají mnoho rovin. Jsou jak odrazem doby ve smyslu zamyšlení a zobecnění společenského dění, a to téměř celého 20. století, jsou ale také intimní výpovědí věčně hledajícího ducha. Jsou však také nesmírným zdrojem informací, a to od těch možná nepodstatných, jako například kde se prodávala v Praze nejlepší šunka, až po ty, které seznamují čtenáře s myšlenkovými proudy doby. V. V. Štech byl vynikající umělecký historik, umění mu bylo součástí, esencí plného košatého života, kterého také dovedl sám plnými doušky užívat.
Autor: Věra Beranová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)