Předcházející kniha píseckého nakladatelství PRAAM František Petřík: Novinářem v Písku, kterou jsme v Obrysu-Kmeni loni recenzovali, měla značnou dokumentární hodnotu, a navíc - ačkoli reflektovala události mezi lety 1930 až 1947 - byla plna života, toho každodenního, který je koneckonců nejzajímavější a vyšvihla se vysoko nad mantinel regionu.
Nejnovější publikace Jiřího Pilky, autora textu, a fotografa Zdeňka Javůrka A JE TO ZAS ON... je sotva dokumentem.
Fotografie jsou technicky brilantní, avšak předvádějí Písek tak, jako se předvádějí dítka v rodinném albu návštěvám - zajímavá jen pro rodiče. Písek na slunci, za deště, v mlze, pod sněhem, pod listím... Naštěstí se tu najdou opravdu objevné záběry, z bezprostřední blízkosti vyfotografované detaily budov, jež jinak vidíme pouze ze zkreslující dálky, okna, dveře, sochy... Tam Zdeněk Javůrek prošel brankou mezi spotřebním světlopisem a uměním. A také poezií. (A musíme vzpomenout Javůrkových fotografií z povodně 2002, jež publikoval knižně a zanechal potomkům vrcholně emotivní dokument.)
Hůře dopadl text. Jiří Pilka je možná dobrý hudební odborník, ředitel televizních festivalů a dramaturg režimní televize, leč zabředl až po pás do "lyriky". Ne vše, co se jako lyrika tváří, byť v dobré víře, je opravdu poetické. Místo metaforických kaskád slyšíme jen lyrické žbluňkání. Sluníčko hřeje, hvězdičky svítí, řeka šumí, most se klene, Bůh se na to dívá - to všechno je obehrané, až Pánbůh brání. Vysloveně nechutné však je, když autor, bůh ví proč, opustí lyrickou notečku a zabrousí do politiky, což v publikaci tohoto typu působí jako šlápnutí do oka. Například zážitek z války: "Zatýkat (tatínka) přišli tehdy čeští policisté a byli jedineční. Neustále radili, co si má vzít s sebou, jaké boty, teplé oblečení atd. (Je s podivem, kolik lidí v policii se později za totality bylo ochotno podílet na zvěrstvech komunistických věznic)." Inu, protektorátní idyla versus bolševické peklo. To už je lyrická šlichta! Co by na to asi řekl písecký kantor a hudebník Joža Jaro, kterému Pilka sice věnuje zmínku, ale už neinformuje, že tento mučedník patřil k rudé zvěři. Jak by komentovalo láskyplný paján na protektorátní policajty 42 popravených, 2 zastřelení při zatýkání, 53 umučených ve vězeních a koncentrácích, 9 zemřelých po propuštění, 8 zabitých na nucených pracích v Říši, 20 padlých v boji a 145 píseckých židovských spoluobčanů, odvlečených na smrt, teplé boty neteplé boty? Však mimořádný lidový soud soudil do 3. 5. 1947 (tedy za nársoc. ministra Drtiny) celkem 1274 osob (22 udavačů popraveno, 19 doživotí, 573 kolaborantů odsouzeno na celkem 4298 let a 9 měsíců!).
Pilka chce vidět jen načinčané fasády dnešního města, za nimiž se ovšem místo krámků skrývají spíše banky. Líbilo se mu (ostatně stejně jako mně), že se chodilo nakupovat k panu Jůzkovi, Hlídkovi, Caltovi, jenže "válka mnohé zvrátila, komunistická totalita ještě víc". Dnes už se chodí jen do Kauflandů a Lidlů, zvrácených stájí zlatého telete, které totalitně obklíčily Písek jako všechna česká města. O tom se Rudolfu Slánskému ani nesnilo!
Pilka si uspořádal sám pro sebe malou obdobu ankety o Největšího Čecha a za Písečáky, kteří pokořili svět, zvolil Radka Pilaře a Jaroslava Šedivého. Pilař - budiž, jeho Rumcajs dodnes živí českou tývý, i když - jak známo - při jeho natáčení komouši zničili Jiřině Bohdalové hlas. Ale Jaroslav Šedivý? "Po okupaci naší země v roce 1968 z politických důvodů (nevítaný historik) byl odsouzen mýt více než dvacet let okna. Neztrácel čas a studoval při této práci, takže v roce 1989 mohl dokonale připraven nastoupit společně s Jiřím Dienstbierem na ministerstvo zahraničních věcí. V Tošovského vládě byl ministrem zahraničních věcí, jedním z nejúspěšnějších. Po ukončení volebního období Václava Havla byl též mezi navrhovanými na funkci prezidenta republiky. Oba, Pilař i Šedivý, jsou nejen pýchou našeho města, ale i ozdobou naší země v očích ciziny. Ta jména souznějí s Beethovenovou Ódou na radost, se slovy Radujte se milióny." Dizidentská legenda - mytí oken, kotelna, Havel, Tošovský, Beethoven. Věru skvělá kvalifikace! Ale že by se milióny lidí měly radovat zrovna z katastrofální vlády Tošovského? Leda snad milióny v bankách.
Škoda rozkošné vzpomínky na procházky s děvčetem v píseckých lesích, na fanfáry vytrubované podle prastarého zvyku z písecké věže, upomínající: Nejvyšší čas vrátit se domů!
Škoda. Bez těchto úletů (jenže ony to bohužel nejsou úlety, nýbrž znamení doby) by byla vyšla vcelku milá, neškodná, možno říci i pohledná knížka o jednom hezkém městě, ve kterém ovšem básníci pouze necvrlikali, ale také se - a nejen oni - svářeli ("modrý rezervista, rudý anarchista" Šrámek rozhodně jen nepouštěl stříbrné větry), proti něčemu a za cosi bojovali, ale to už bychom chtěli opravdu příliš!
Autor: Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |