Walter Benjamin, možná nejvýznamnější postava meziválečné literární kritiky a filozofie umění, se v roce 1924 na Capri seznámil, jak psal příteli Gerhardu Scholemovi, »s ruskou revolucionářkou, jednou z nejmimořádnějších žen, s nimiž se kdy setkal«, filmovou a divadelní režisérkou a herečkou Asjou Lacisovou. Právě vztah k ní uspíšil Benjaminův příklon ke komunismu. Někdy na konci roku 1926 se dozvěděl, že Lacisová se léčí v Moskvě z nervového vyčerpání a rozjel se za ní. V Moskvě zůstal od 6. prosince 1926 do 1. února 1927. Asja Lacisová však v Moskvě žila s německým novinářem Reinhardem Reichem, v sanatoriu nebyla sama v pokoji a Benjamin musil sdílet pokoj v hotelu s Reichem; neznalost ruštiny a mrazivá, zasněžená Moskva, to všechno přivedlo Benjaminův vztah k Asje, který se podle Scholema vyznačoval »přímo zoufalou intenzitou« do stavu, který hraničil se zoufalstvím. Sám na pokraji nervového vyčerpání snažil se přesto proniknout do moskevského kulturního dění. Nedlouho po příjezdu ho Reich vzal na veřejnou diskusi o Mejercholdově inscenaci Gogolova Revizora. Tisk a stranické orgány ji kritizovaly a Mejerchold uspořádal veřejnou diskusi. Benjamin sám měl dojem, že Mejerchold z Revizora vyhnal »pověstný Gogolův smích. Bobčinský a Dobčinský už nejsou komické postavy, ale dvouhlavý děsivý sen.« Diskuse se zúčastnil i Vladimír Majakovskij. »Byl ze všech diskutujících nejlepší,« píše Benjamin. »Ve vhodném okamžiku se zmocní obecenstva a na čtvrt hodiny mu nabídne podívanou na intelektuála a výtržníka, který předvádí ryzí radost z diskuse, při které se mu daří zůstat nestranným. Malá ukázka jeho stylu: 'Nejlepší roli přidělil samozřejmě své ženě. Že tu jde o protekci za účelem zisku? Nevzal si ji snad za ženu jen proto, že je vynikající herečka?' řekne a veledůstojně se posadí zpátky mezi řečníky u zeleného stolu.« Ve stati Nová ruská literatura napsal: »Především je tu Vladimír Majakovskij. Jako básník byl známý už za carismu coby excentrický frondeur, jako Marinetti v Itálii. (...) Coby výstřední dandy kladl rád do středu svých básnických skladeb svou vlastní osobu a prokazoval sklon ke scénickému pojetí poezie, kterou pak od roku 1920 dal do služeb Revoluce. V poémě 150 000 000 vůbec poprvé využívá formálních výdobytků futurismu k politické propagandě. (...) Vrcholem jeho díla je Mystéria buffa, představení s tisíci účastníků, řevem sirén, vojenskou kapelou pod širou oblohou. Režisérem toho masového představení je Mejerchold.«
Benjaminův odjezd z Moskvy byl neveselý. Líčí jej ve svém Moskevském deníku, který vůbec poprvé vyšel teprve v roce 1980: »Mezitím ale - mělo to ovšem svůj důvod, navíc jsem byl zcela vyčerpaný - se mi neustále tlačily slzy do očí. Chvíli jsme si ještě povídali. Jak bych jí měl a jak neměl psát. Poprosil jsem ji, aby mi ušila pytlík na tabák. Když už nám zbývalo jen pár minut, roztřásl se mi hlas a Asja si všimla, že pláču. Řekla mi: 'Neplač, nebo se rozpláču taky, a já neumím přestat na povel jako ty.' (...) Přivolala sáně. Znovu jsme se rozloučili a když jsem už nastupoval do saní, požádal jsem ji, aby se mnou jela až na roh Tverské ulice. Tam ze saní vystoupila a když se už rozjížděly, stačil jsem si ještě přitisknout její ruku ke rtům. Dlouhou mi kynula na pozdrav. Já jsem jí mával ze saní. Pak se mi zdálo, že se otočila a odchází a už jsem ji neviděl. V pláči, s velikánským kufrem na kolenou, jsem ulicemi, v nichž se šeřilo, ujížděl k nádraží.«
Benjamin byl v té době ženatý s Dorou, bývalou ženou svého přítele Pollacka, která se kvůli němu rozvedla. V roce 1940 v Port Bou, na francouzsko-španělské hranici, při útěku před nacisty, utrmácený životem emigranta, spáchal sebevraždu.
Nejspíš se nikdy nedozvěděl (v jeho textech o tom aspoň není zmínka), že i Vladimír Majakovskij, »intelektuál a výtržník«, žil v téže době a v téže Moskvě milostný vztah, který vztah Benjaminův k Asje v lecčems připomíná. Majakovského životní láskou byla žena jeho přítele Osipa Maximoviče Brika Lila (Lilja, Lily, Lili) Briková, sestra ženy Louise Aragona Elsy Trioletové. Lila a Elsa, původně Kaganovy, se narodily v Moskvě, Lila v roce 1891 a Elsa v roce 1896. Otec byl advokát, matka vynikající pianistka, byt byl útočištěm umělců a intelektuálů. Sem si mladší Elsa přivedla dvacetiletého Majakovského, zamilovala se do něho, nakonec však ustoupila své starší sestře, provdané za Osipa Maximoviče Brika, literárního vědce, autora knihy Rytmus a syntax, zakladatele OPOJAZu. Brik byl Majakovského přítel, společně redigovali časopisy Lef a Nový Lef. Vztah Majakovského k Lile dokládají a osvětlují dopisy, které jí posílal od roku 1917 do roku 1930. Uvádí je sama Lila Briková:
»S Vladimírem Majakovským jsem žila patnáct let, od roku 1915 do jeho smrti. Psával mi, i když naše odloučení bylo krátké. Psal mi do ciziny i z ciziny do Moskvy: skoro každý rok jsme někam odcestovali a z různých důvodů ne vždycky spolu. Od roku 1926 Vladimír Vladimírovič jezdil pravidelně po sovětských městech, kde pořádal přednášky a večery poezie a psával mi často i odtamtud.(...) Dopisy, které mi Vladimír Vladimírovič posílal, podepisoval jako Štěně. Hodně jich končí kresbou pejska, to byl on, mne kreslil jako kočku: byl to výraz naší rodinné intimity. (...) Skoro v každém dopise je připomenut O. M. Brik. Osip Maximovič byl můj první manžel. Seznámila jsem se s ním, když mi bylo třináct. Bylo to v roce 1905. V gymnáziu, kde jsem studovala, vedl kroužek politické ekonomie. V roce 1912 jsme se vzali. Když jsem mu pověděla, že jsme se s Majakovským do sebe zamilovali, došli jsme k společnému rozhodnutí, že se nikdy od sebe neodloučíme. Majakovskij a Brik byli v té době velcí přátelé, spojovaly je tytéž zájmy a ideály a společná literární práce. Tak se stalo, že jsme prožili své životy, duševně a z valné části i materiálně, společně.
Kolik let už uběhlo od chvíle, kdy byly tyto dopisy napsány! Tolik toho bylo zapomenuto: lidé, události, data...«
Majakovskij v dopisech Lilu oslovoval bezpočtem mazlivých zdrobnělin. Opatřoval je často mužským rodem a spojoval s nejrůznějšími významy: Ličík, Ličika s významem tvářička, líčko, Lisik, Lisjok, Lisjonok s významem liška, lištička atp. Brik je Oska, Osja, Osik, Osjucha atp. Jeden z prvních dopisů:
»Moskva, prosinec 1917
Kde jsi, má milovaná,
kde jen, odpověz.
Milý, milý Liliku! Milý, milý Osiku!
Veškerou bolest svého mladého srdce jsem vložil do oslovení a přejdu k faktům. Moskva je, jak se říká, plod šťavnatý a zralý, a já, Doďa a Kamenskij jej dychtivě trháme. Místem, kam ukládáme žeň, je Kavárna básníků. Prozatím je zařízením příjemným a veselým (svým veselím připomíná Psa z našich počátků). Plno lidí. Na podlaze piliny. Na jevišti my (teď už jen já - Doďa a Vasja jsou až do Vánoc pryč. Což je to nejhorší). Publikum posíláme ke všem čertům. O půlnoci se dělíme o peníze. Toť vše.
Futurismus vrcholí.
Spousta lidí diskutuje. O Vánocích tu bude Futuristický vánoční stromek. Pak Volba tří básnických triumfátorů. Vyjednávám četbu Člověka na Technice.
Všechno mi odsouhlaste.
Spousta zábavných věcí, bohužel jen v mimice, protože postavy nemluví. Představte si třeba Vysockého, Maraněce a Šatylova (banky jsou zavřené!), jak nanejvýš pozorně naslouchají Doďovi, když recituje 'Miloval strašlivě mouchy s jaksepatří tučným zadkem'.
Miliony nových lidí. Tlačenice a žádné starosti. Zahrnut mateřskou péčí Ljovovou Jižní fond utěšeně a bez otřesů narůstá. Jih to ale pořád ještě nemá lehké.
Co se děje s Liliným pokojem, co ASIS, Akademie a další důležité záležitosti? V časopise Novaja žizň jsem si přečetl Oskův veledůstojný dopis.
Takový bych chtěl dostat taky.
Moje adresa: Moskva, Petrovka, ulice Saltykovského, 'San Remo', pokoj č. 2. V. V. Majakovskij.
Budu často vykukovat na ulici a smutný, chráně si vyhublou rukou oči před šikmými paprsky slunce, budu pohlížet do dáli, zdali v oblacích prachu neuzřím známou postavu listonoše. Nenuť mě k tomu.
Líbám Lilinku.
Líbám Osku.
Váš Voloďa.
Mé ovace patří Pasji a Šuře.
Pozdrav pro Polju a Ňušu.«
Doďa je David Burljuk, Vasja futuristický básník V. V. Kamenskij, Kavárna básníků, založená na podzim roku 1917 Burljukem a Kamenským byla v provozu do dubna roku 1918, Toulavý pes byla »umělecká krčma« v Petrohradě. Vysockij, Maraněc a Šatylov byli známí moskevští obchodníci, Pasja a Šura baletky a Polja a Ňuša služebné.
»Moskva, 28. listopadu 1921.
Můj drahý, něžný a milovaný Lilionku,
jsem pořád tvé Štěně, žiji a myslím na tebe, na tebe čekám a tebe zbožňuji. Každý den ráno zajdu za Oskou a řeknu mu: 'Bez lišky, bratře Kocoure, je tu smutno', a Oska mi odpoví: 'Smutno je tu, bratře Pse, bez Kočky.' Dostali jsme od tebe balíček s čajem, čokoládou a ovsem. Díky, holčičko. Do Charkova možná odjedu zítra. Pracuji v Glavpolitu a se všemi se hádám.
Piš, piš, má drahá, má maličká, miluj mě, má milovaná. Líbám tě 150 000 000 krát.
Úplně tvůj ten,
kdo na tebe bude čekat až do smrti.«
Na konci listopadu roku 1922 mezi Majakovským a Lilou vznikly neshody a rozhodli se dva měsíce se nevidět. Tyto dva měsíce, od 28. listopadu 1922 do 28. února 1923 strávil Majakovskij ve svém bytě v Lubjanské pasáži, a skoro z něj nevyšel. Napsal tu tehdy báseň O tom.
»Moskva, konec prosince 1922
Liljoku,
jak vidím, trváš na svém rozhodnutí. Vím, že mé naléhání ti působí bolest. Jenže, Liliku, to, co se mi dnes stalo, je příliš hrozné, než abych se nechytal posledního stébelka, tohoto dopisu. Nikdy mi ještě nebylo tak zle - asi jsem opravdu až příliš vyrostl. Když jsi mne dřív od sebe odháněla, věřil jsem v následné setkání. Dnes cítím, že jsem byl odtržen od života, že už nebude nikdy nic. Bez tebe není život. Vždycky jsem to říkal, vždycky jsem to věděl. Teď to cítím, cítím to veškerou svou bytostí. Všechno, všechno nač jsem myslíval s radostí, už pro mne nic neznamená a jen mě odpuzuje.
Nevyhrožuji, nevymáhám na tobě odpuštění. A nic si neudělám, vůbec nic: pomyšlení na matku a Ljudu mě děsí. I to znamená citovou zralost. Nic ti nemohu slíbit. Vím, že neexistuje slib, jemuž bys uvěřila. Vím, že tu není možnost vidět se s tebou, smířit se, která by tě nepřinutila trpět. A přesto nejsem s to nepsat ti, nežádat tě, abys mi všechno odpustila. Vím, že rozhodnout se nebylo pro tebe lehké, když ses rozhodla proti sobě. Chceš-li to se mnou naposled zkusit, odpusť a napiš.
Ale i když neodpovíš, zůstaneš jedinou mou myšlenkou. Jak jsem tě miloval před lety, tak tě miluji i v tomto okamžiku. Cokoliv chceš, přikaž, a já to okamžitě provedu, provedu to s nadšením. Je strašné rozejít se, víš-li, že miluješ a sám neseš za rozchod vinu.
Sedím v kavárně a pláču. Číšnice se mi smějí. Děsím se pomyšlení, že tomu tak bude po zbytek života.
Píšu jen o sobě, o tobě ne, děsím se pomyšlení, že bys mohla být klidná a s každou uplývající vteřinou vzdálenější, dál ode mne, a že za pár minut budu nadobro zapomenut.
Pokud ti tento dopis umožní pocítit něco, co by nebylo bolest a znechucení, pak odpověz, proboha, odpověz okamžitě, běžím domů a budu čekat.
Jinak má bolest bude strašlivá, strašlivá.
Líbám tě. Jsem jen tvůj
Já.
Je právě deset, jestliže do jedenácti neodpovíš, budu vědět, že čekám marně.«
»Moskva, počátek ledna 1923
Liliku,
píšu až teď, v přítomnosti Kolji to nešlo. Musím ti napsat okamžitě, má radost by mi totiž mohla zabránit v tom, abych nakonec pochopil vůbec něco. Tvůj dopis mi dodává naději, na kterou se nechci, a nemám k tomu ani dost odvahy, v žádném případě spolehnout, protože každé tušení založené na tvém předchozím postoji vůči mně by bylo mylné. Svůj nový postoj vůči mně můžeš zaujmout, až mě poznáš takového, jaký jsem teď. (...) Musíš vědět, že 28. února potkáš někoho, koho jsi dosud neznala. Všechno, k čemu mezi ním a tebou dojde, se už nebude zakládat na někdejších teoriích, ale na skutcích započatých 28. února, skutcích jeho a tvých.
Napsat ti to považuji za svou povinnost, protože jsem právě v nervovém šoku, jaký jsem nepoznal, co jsme se rozešli. Jistě chápeš, jaká láska k tobě a jaký pocit vůči sobě mi diktují tento dopis. Neděsí-li tě poněkud riskantní procházka s mužem, o němž ses kdysi doslechla, že to býval veselý a milý mladík, pak mi napiš, napiš okamžitě...
Štěně«
»Moskva, žalář v Readingu, 19. 1. 1923
Můj milovaný, milý Lilionku, sluníčko moje,
ten pošetilý Ljovka tě možná rozesmutnil (kéž by tomu tak bylo!) zmínkou o mých nervech. Buď veselá, veselý budu i já. Jsou to jen hlouposti, maličkosti. Dnes jsem se dozvěděl, že ses trochu mračila. Nedělej to, Liliku! (...) Nezlob se na mne kvůli mým hloupým dopisům. (...) Chodím po světě s tebou, píšu s tebou, spím se zdrobnělinou tvého kočičího jména i se zbytkem.
Líbám tě, pokud se nebojíš, že tě zlý pes na kusy roztrhá.
Tvůj
alias Oscar Wilde
alias Vězeň Chillonský
alias:«
Léto roku 1923 strávil Majakovskij s manželi Brikovými v Berlíně, v polovině října odjel do Moskvy. Brikovi se ještě několik málo dnů v Berlíně zdrželi.
»Berlín - Moskva, 15. - 16. října 1923
Můj milý Lisjonku,
píšu ti ve vlaku. Nejspíš brzy získám tři místa k sezení jen pro mne, zatím ale cestuji vestoje. Na těch místech místo mne sedí dva nemožní pupkáči, páchnou pivem, svlékli se a potí se v těch svých vlněných zimních ponožkách. Nudím se bez tebe. Líbám, tvůj«
24. října 1924 odjel Majakovskij do Paříže, snad v úmyslu vykonat cestu kolem světa, nedostal však anglické ani americké vstupní vízum a koncem roku se vrátil do Moskvy. V Paříži se mimo Elsy, Liliny sestry, a jejího muže stýkal s malíři Fernandem Légerem a Larionovem. V roce 1925 v květnu odjel znovu do Paříže, odtamtud se hodlal dopravit lodí do Mexika a tam požádat o vstupní vízum do USA. 22. června poslal Lile dopis z paluby lodi Éspagne. Předtím si na cestu musil porůznu vypůjčit, protože v hotelu, kde v Paříži bydlil, mu byly ukradeny všechny peníze, 25 000 franků.
»Na palubě lodi Éspagne, 22. VI. 1925
Drahý Linočku,
(...) Má Éspagne je ucházející loď. Zatím jsem tu neobjevil žádného Rusa. Někteří muži tu mají kalhoty na kšandách i na řemeni (Španělé) a ženy v uších velikánské náušnice (Španělky). Pobíhají tu dva pejsci. Pekingští, ale zrzaví, jakoby si navzájem z oka vypadli. Líbám tě, má drahá, a běžím si prostudovat ve francouzštině, jak se odtud odesílají dopisy.
Líbám tebe i Osku.
Jen vaše Štěně«
Na konci července dorazil Majakovskij do New Yorku. Bezúspěšně se snažil získat vstupní vízum pro Lilu. Z USA se vrátil do Paříže, odtamtud odjel za Lilou do Berlína a koncem listopadu se společně vrátili do Ruska.
V roce 1927 cestoval Majakovskij do Paříže přes Prahu.
»Praha, 19. dubna 1927
Líbám tě, Praha, Václavské náměstí 22, hotel Juliš.
Štěně, Roma«
Roma je Roman Jakobson, který tehdy žil v Praze. V neodeslaném dopise, objeveném v pozůstalosti, Majakovskij o svém pražském pobytu píše:
»V Praze jsem si při podepisování svých knih namohl ruku. Podepisování knih, to je československá mánie, něco jako filatelie. Češi mě velice dobře přijali, byl to velký večer, mělo přijít tisíc osob, vyprodaly se všechny vstupenky a tak začali prodávat to, od čeho je odtrhli, půlku jich prodali, hodně lidí ale musilo odejít s nepořízenou, nebylo místo.«
V říjnu 1928 jel do Paříže přes Berlín.
»Bohužel jsem v Paříži, která mě až k mdlobám unavila a znechutila. (...) Umělci a básníci jsou tu odpornější než slizké ústřice. Zkažené. Je to zdegenerované zaměstnání. Dřív průmyslníci vyráběli automobily, aby si mohli kupovat obrazy, teď umělci malují obrazy jen proto, aby si mohli kupovat automobily. Automobil je pro ně všechno možné, jen ne dopravní prostředek. Jenže jako dopravní prostředek je automobil nenahraditelný.«
V půli března Lila Briková se svým mužem odjela do Berlína, odkud měli odjet do Londýna, kde její matka pracovala na obchodním zastupitelství. V Berlíně ji zastihl poslední Majakovského dopis.
»Moskva, 19. března 1930
Můj milý, sladký, milovaný Kocourku,
díky za pohledy a dopis. Bulka se na Schneidu zvědavě podívala, pohledy ji však urazily. 'Tak takhle se věci mají,' řekla si, 'Kočka teď drží v náručí všelijaká mondénní lvíčata a na nás zapomíná.' Snažil jsem se ji přesvědčit, že se vrátíš a vezmeš do náručí i ji. Uklidnila se a slíbila, že počká. (...) Před třemi dny měla premiéru Lázeň. Až na pár maličkostí se mi představení líbilo. Měl jsem dojem, že je to vůbec má první věc uváděná na jevišti. Vynikající byl Štrauch. Diváci se docela legračně rozdělili do dvou stran. Někteří říkají: 'Nikdy jsem se ještě tak nenudil.' Ostatní: 'Nikdy jsem se ještě tak nepobavil.' Bůhví, co se bude o té hře říkat a psát jednou.«
Bulka byla Majakovského fenka, Schneida pes majitelky hotelu, kde Brikovi bydleli, lvíček v Lilině náručí byl na fotografii z berlínské zoologické zahrady.
+ + +
Lila se po Majakovského smrti s Brikem rozvedla a žila s jistým Vitalijem Primakovem, který byl za stalinských čistek zatčen a popraven. Samotnou Lilu prý před podobným osudem zachránil sám Stalin, když na seznamu osob určených k zatčení k jejímu jménu připsal větu: »Majakovského družce nesmí být zkřiven vlas na hlavě.«
Její sestra Elsa se v Paříži na nějaké manifestaci seznámila s Louisem Aragonem, rozvedla se s Trioletem a vdala se za něho. Žila s ním až do své smrti v roce 1970 ve Francii.
Tam také vydala v roce 1938 vzpomínky na Majakovského. Skoro celý náklad byl za okupace Francie zničen, po válce podle jednoho z dochovaných výtisků bylo pořízeno nové vydání, které pak na konci čtyřicátých let vyšlo i česky. Trioletová vzpomíná na bouřlivé básnické večery:
»Viděla jsem v životě jen jednoho člověka ovládat posluchače, pohrávat si s nimi, škádlit je a dráždit jako toreador býka a vždy je dostat tam, kam on sám chtěl. A to byl Majakovskij.«
Nevyhýbá se ani Majakovského sebevraždě. Dříve než ve skutečnosti existovala podle ní v jeho poezii. V básni Flétna páteř najdeme verše: »Stále častěji si myslím / zda lépe nebylo by tu / tečku kulky udělat za svým koncem« a v Člověku: »A srdce touží po kulce / a hrdlo po břitvě«, zatímco jiné básně jsou naopak neseny touhou žít.
Líčí příznačnou epizodu. »V Petrohradě měl Majakovskij pokoj v podnájmu. Mám nejasnou vzpomínku na nepříjemné, špatně osvětlené a holé místo. Majakovskij sedí u stolu, před sebou láhev a sklenici. Jeho dlouhé sinalé tváře jsou ještě propadlejší, lícní kosti mu trčí ještě víc z obličeje. Pod volným kabátem je znát páteř a ramenní klouby. Trávil dny pitím za zavřenými dveřmi. Přivítal mě roztržitě. Dlouhé, strašně dlouhé ticho, jednoslabičné vzdechy... Proč jsem sem jela? Napětí se stávalo nesnesitelným. Chodil sem tam po pokoji, bez přestání kouřil cigaretu přilípnutou na spodním rtu, pil a mlčel. Po několika hodinách mi bylo do breku. Když jsem večer chtěla odejít, zakázal mi to. Řekla jsem mu, že dole na mne někdo čeká. Rozzlobil se. Já taky. Raději bych bývala na místě zemřela, než abych tam s ním třeba jen chvíli zůstala. V okamžiku, kdy jsem už za sebou zavírala dveře, křikl na mne od zlosti chraptivým hlasem: 'Táhněte k čertu obě, ty i tvoje sestra...' Za vteřinu mě na schodech doběhl a předběhl: 'Pardon, slečno...'«
Uvádí, že Lilini přátelé i manželé Brikovi měli proti Majakovského poezii předsudky, aniž by ji znali. Dlouho je musila přesvědčovat, aby mu dovolili přednést jim své verše. Pak ale »Viktor Šklovskij vzlykal s hlavou opřenou o piano, všechny nás zachvátil třas, byli jsme jako četa pochodující na frontu za bubnem.«
»A pak tu byly ženy. V první řadě ta, které věnoval všechny své knihy. (...) Pak všechny ostatní. Nejčastěji velmi mladé a krásné. Uměl s ženami mluvit tak něžně, že to u tohoto obra překvapovalo. Zvláště byly-li k němu milé. (...) Když se mu ženy pokoušely odolávat, pronásledoval je s energií a vytrvalostí rozjeté lokomotivy. Jenže ženy, ač se mu nevzpíraly, mívaly radši své obyčejné manžely a milence. Ve vysokém napětí, které kolem něho vládlo, se jim špatně dýchalo. (...)
Roku 1929 jsem Majakovského viděla naposledy. Bylo to v Paříži. Pamatuji se, jak seděl na zemi, před sebou měl blok papíru a psal dopisy do Moskvy. Všimli jste si, že děti si vybírají na čtení nebo na psaní tu nejnepohodlnější polohu? Celé hodiny pak zůstávají v poloze, ve které by měly vydržet jen okamžik... Dělal to i Majakovskij... Potom jednoho dne, v osm hodin ráno, přišla telefonická zpráva: Majakovskij se večer zastřelil. 14. dubna 1930, ranou do srdce. Okamžitá smrt.«
Našli u něho tento dopis:
»Všem!... Umírám, nikoho z toho neviňte a, prosím, žádné klepy. Nebožtík je neměl rád. Maminko, sestry, soudruzi, odpusťte, takto odcházet ze světa není správné (nikomu to neradím), já ale nemám jiné řešení.
Lilo, měj mě ráda.
Soudružko vládo, má rodina je Lila Briková, maminka, mé sestry a Veronika Vitoldovna Polonská. Umožníš-li jim šťastný život, pak děkuji.
Nedopsané básně dejte Brikovým. Budou vědět, co s nimi.
Je, jak se říká, incident skončen.
Lodička lásky ztroskotala o život.
S tebou jsem vyrovnán. A zbytečný je součet
vzájemných trampot, trpkostí a psot.
Buďte šťastni.
V. M.«
+ + +
Francouzský nakladatel Gallimard nedávno publikoval objemný svazek (1600 stran) korespondence obou sester, Elsy a Lily. Majakovskij se po své smrti stal jejich společnou láskou. Pečovaly o jeho literární odkaz, byly obě silně kritické vůči překladům Majakovského básní do francouzštiny. Nakonec se Elsa pustila do překládání sama.
+ + +
Majakovskij se k nám vrací jako připomínka toho, čím literatura bývala, čím chtěla být a čím být přestala: jedinečnou, neopakovatelnou identitou mezi tvůrcem a dílem. Tato identita uchovávala i společenskou podstatu literatury jako takové. Byla to ovšem identita nebezpečná, umožňovala směňovat život za dílo a dílo za život.
V takovém díle a životě je pak uložena nesmrtelnost, i kdyby se o nich nemluvilo a nepsalo.
Autor: Zdeněk Frýbort
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |