Dne 14. dubna před sedmdesáti pěti lety, ve věku 37 let, zemřel Vladimír Vladimírovič Majakovskij. Jeho dílo je úctyhodné (13 svazků sebraných spisů) a stále živé. Podílelo se na uskutečnění Velké říjnové revoluce v Rusku a on sám od jinošských let do smrti stál v řadách prostých, chudých lidí a bojoval za jejich zájmy a práva. O tom svědčí poéma 150 000 000 a řada dalších. Chtěl mluvit srozumitelně, co nejuvážlivěji a vskutku upřímně nejen k současným, ale i budoucím pokolením: "Já přijdu k vám / do komunismu dáli.../ můj verš přeletí / přes staletí skály / i přes hlavy / poetů i vlád!"
Měšťácký komfort, pohodlí a bankovní konta mu byly cizí i po opakovaných návštěvách západní Evropy a Ameriky. Naopak. Tyto cesty utvrdily jeho kritické stanovisko. Mluví o "zlatém bacilu peněz" , který nahlodává lidskou solidaritu, prohryže lidské duše, boří základy demokracie a hubí lidstvo. Jistěže si položíte otázku, jak by asi vnímal dnešek u nás i doma.
Avšak Vladimír Vladimírovič byl především lyrik. Považoval za hlavní hnací sílu k životu i k tvorbě lidsky prostou lásku k ženě. Přes mnohé peripetie a vzniklé vztahy sám sebe hodnotí: "...po lásce vyprahl jsem a je mi třicet let." "Žít bez lásky - je strašné, strašně bolí". Za skvost lyrické tvorby je pokládán jeho dopis Taťáně Jakovlevové, kde do prostých veršů vsadil spalující tužbu a vášeň.
V. V. Majakovskij byl před revolucí (třikrát vězněn) a hlavně po ní často středem invektiv, triviálních útoků i nadávek jako "futurista - čubčí syn" a podobně. Víme-li, že v hloubi duše byl lyrikem mnohdy rozbouřených vášní, ale hlavně touhy po lidském, prostém, povzbuzujícím citu, kterého se mu nikdy v potřebné míře nedostalo, trpěl psychickými otřesy, s nimiž vskrytu duše bojoval.
Tak lépe pochopíme poslední dopis, který zanechává na svém pracovním stole:
"Loďka lásky / ztroskotala o život / jsem se životem vyrovnán / a zbytečný je účet / trampot / trpkostí / a psot." Za těchto bilančních okamžiků je těžké zahubit emoce, abychom mohli žít dál až do stáří. Zavalí-li nás utrpení vášní a neuskutečněných přání, zemřeme. Každá taková sebevražda je však vznešenou básní o těžké melancholii. Netušil jsem, že teorii dobře nakonzervované pistole zastával rovněž Majakovskij a uvedl ji ve skutek cílenou ranou do srdce, 14. IV. 1930, v 10.15.
Co můžeme dodat?!
Autor: Alois Tybrych
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |