K napsání následujících řádek mne přivedl ak. mal. Zdeněk Mézl, který označil mediální vánici "Největší Čech" za paranoidní jev stavu společnosti. Připustil, že hodnotící tabulky lze sestavit u sportovních disciplín, nikoliv však v poměřování kvality jednotlivců v národě.
Britové kdysi tuhle soutěžní anketu Největší Angličan zavedli jako nadsázku, se značným smyslem pro anglický humor. My ji teď bereme smrtelně vážně. Dokonce napovídáme a dopředu víme, že by největším Čechem mohl být T. G. Masaryk, Karel IV. , kníže svatý Václav, ale stejně tak by jim mohl být znovu kýžený Václav Havel, dosud marně usilující o Nobelovu cenu za mír. A už také dopředu téměř jistě víme, že největším Čechem nemůže být apriori rudý komisař z Bugulmy, jeden z největších světových spisovatelů Jaroslav Hašek, literární a divadelní kritik, oběť boje proti fašismu za 2. světové války Julius Fučík. Nemůže jím nakonec být ani exulant Jan Ámos Komenský (na jeho památník už nikdo nemá peníze) nebo Mistr Jan Hus, upálený kacíř na hranici v Kostnici. A už vůbec nemůže být největším Čechem lapka Jan Žižka z Trocnova.
Kladu-li na stupeň hodnot národa největší osobnost , zákonitě si představuji i osobnost nejmenší.
Souběžně, zdánlivě nahodile, probíhalo v denním tisku a rozhlasu a televizi také masírované ocenění agentur veřejného mínění. Na stupíncích lásky a obdivu se řadil ministr za ministrem, poslanec za senátorem, politik za politikem.
A už předem teď každý z nás mediálních konzumentů ví, koho asi dokonale zpracované české mozky zase vyberou. Před časem byl přece nejláskyplnějším politikem Vladimír Dlouhý, teď na vrcholu popularity a obliby září Petra Buzková, hned za Pavlem Dostálem. V dostizích lásky národa a veřejnosti jsou v závěsu Mirek Topolánek se Stanislavem Grossem.
Kolik je v tom všem vrcholné falše a nestoudného pokrytectví netřeba zdůrazňovat. V záplavě tohoto odporného humusu mizí skutečné hodnoty života, ze kterých sestává náš svět.
Kdysi básník mého mládí a dramatik Pavel Kohout, zhnusen bahnem politiky, veřejně prohlásil: "Končím s politikou a začínám se věnovat jisté mladé dámě!"
Tak nějak to řekl, slovo dodržel a myslím, že přes všechny karamboly života, které se nikomu nevyhýbají, udělal moc dobře!
Láska a největší obliba, stejně jako ocenění, kdo je největší, je totiž záležitost nejenom vrcholně subjektivní, ale dokonce intimní.
Ať na mne nikdo nežádá, abych vyznával lásku Petře Buzkové, Mirkovi Topolánkovi nebo Stanislavu Grossovi.
Nikdo z nás o to přece nestojí.
Tak proč se vnucovat?
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |