Když jsem psal ironickou glosku o tom, s jakým opovržením pan Peňás (s velice přičinlivým přizvukováním pana Rejžka) poučil v pořadu Českého rozhlasu 6 Člověk a kultura posluchače o tom, co "bysme" prostě měli vědět, že totiž slovo movitý není bohatý, ale "prostě pohyblivý a tak," čekal jsem, že za týden po exhibici pana Peňáse se Člověk a kultura ke slovu movitý vrátí, protože pozorní a bdělí posluchači poučné rozhlasové hodiny, vděční pánům Rejžkovi a Justovi za lekce pravé kultury, jistě už své miláčky upozornili, že slova mívají často význam ne pouze jediný, ale i dva tři a víc. Přímo jsem se těšil, jak se bude pan Rejžek za nepřítomného pana Peňáse kroutit, jak ho bude omlouvat, když už se neozval před týdnem, jak se ten trapas pokusí zahrát do autu, a jak zejména pan Just, zvlášť kovaný znalec jazyka, autor Slovníku floskulí a neúnavný strážce jazykové kultury, elegantně "upřesní", že sice movitý je i zámožný, ačkoli to pánové Peňás a Rejžek před týdnem nepřipouštěli a rozčilovali se nad tím, nicméně že...
   Těšil jsem se na ekvilibristický výkon, kterým se Člověk a kultura vynasnaží vybruslit ze šlamastiky tak, aby se vlk (lingvistické) pravdy nažral a mečivá koza Českého rozhlasu 6 přežila tu ostudu. Ale chyba lávky. Oddané posluchačstvo obdivující zvláštní kulturu relace Člověk a kultura se skutečně ozvalo, ale jak! Jedna nadšená posluchačka Člověka a kultury do rozhlasu opravdu napsala, a to tak krásně souhlasně, že to pan Rejžek s nepředstíranou radostí obšírně ocitoval, podotknuv k tomu, že její dopis "zmnožuje to, o čem tady posledně při Vladimírově (=Justově) nepřítomnosti mluvil Jiří Peňás":
   "Ve včerejším pořadu při kritice knížky o orlických vrazích se kromě jiného zmínil pan Peňás o použití výrazu movitý člověk, který měl vyjádřit v té knize pojem bohatý člověk, a byl zřejmě tímto nesmyslným spojením pohoršen. Je ovšem velmi smutné, že v poslední době tento výraz movitý ve smyslu bohatý používají naprosto všechna mluvená i tištěná média. Zcela se zapomíná na správný výraz mohovitý a na možnost použít přídavných jmen jako zámožný, majetný, bohatý apod. Je neuvěřitelné, že se nikdo v redakcích nad tím nepozastaví. Výraz movitý-nemovitý se používá pro označení majetku. Krásně je to vyznačeno ve slovenštině: hnuteľný, nehnuteľný. Je odvozen od latinského slova, ale má obdoby i v jiných (...). Naopak přídavné jméno mohovitý se váže ke slovu moci, mohu, můžu. Jako zajímavost: i v Babičce Boženy Němcové se píše, že babička byla možná nevěsta. Nejsem bohemista ani lingvista, ale přesto mě toto zcela špatné, nesmyslné a trvale používané spojení trápí. A včera jsem poznala, že tak trápí i vás. Pokud byste mohli učinit krátkou kritickou poznámku, upozornit, myslím, že by to bylo velmi cenné."
   A pan Rejžek hned na to: "Nu, paní Jedličková to učinila za nás. Tím, že jsem přečetl její dopis. Má samozřejmě pravdu. Děkuji za váš postřeh."
   Pomyslel jsem si, že v tom okamžiku zachrání vše pan Just, kterého jeho kolega pan Rejžek zapomněl předem seznámit s dopisem paní Jedličkové, a že vyletí jako čertík ze škatulky, jak to snad jen on umí, když jde po krku tomu, co uzná za chybu; že pani Jedličkovou, která není lingvistka, pochválí za dobrou vůli, ale taktně ji poučí, že je vedle jak ta jedle, když se dala na uhlířské etymologizování, a že se pak rozšafně rozhovoří o tom, jak občas člověku připadá, že leccos je hřích proti jazykové kultuře, ale že ono je to někdy složitější - a že movitý ve smyslu zámožný zkrátka není spojení tak "zcela špatné a nesmyslné", jak se jí zdá.
   Leč neuvěřitelné se stalo skutkem, jak říká klasik, a pan Just se s vervou, jaká je mu vlastní, vydal opačným směrem a rozmáchl se k pozoruhodnému zobecnění:
   "Já bych jenom malou glosku. Soused v mé chalupě na Šumavě, léta, když se mu líbila nějaká žena a eventuelně by o ni stál, tak vždycky říkal ta by byla možná, co?, a já jsem furt nevěděl, co to znamená. Teď chápu, že to není žádná šumavská jaksi specialita, ale že to je zřejmě obrat starý a poetický a krásný za mnoho sprostých výrazů, kterými by se dal nahradit. Takže já jsem pro to, ano, čtěme Němcovou, čtěme Babičku a držme se těchto krásných výrazů. Ano, určité ženy by byly možné (...). Je to tak. Samozřejmě jinak to movitý-mohovitý," moudře dodal pan Just, "to je řada věcí, který si člověk neuvědomuje, když je používá, a teprve při studiu kořenu toho slova, dejme tomu z latiny, se dozví, jaké říká smysly a nesmysly."
   Kdyby byl radši pomlčel! Vždyť podobně jako paní Jedličková není lingvista, ale teatrolog. Jenže i on asi uvěřil, že když to tvrdil pan Peňás, je to tak, jak tvrdil, a ještě si vykopal jámu, do které zapadl až po uši, když se zmínil, že teprve při studiu kořenu toho slova, dejme tomu z latiny, zjistíme, jak to vlastně je. Horlivá paní z Prahy se do takového studia pustila, netušíc, že není první a že slovu movitý se věnovali už Josef Jungmann a Jan Gebauer a že ti oba našli slovo movitý ve významu zámožný už ve staré češtině. A že oba, Jungmann ve svém Slovníku česko-německém (díl II, 1836), Gebauer ve Slovníku staročeském (sv. 2, 1907), uvádějí jako základní význam slova movitý význam mající jmění (Jungmann), případně mocný, zámožný, vynikající, přední (Gebauer), protože to souvisí se staroslověnským imovit, tedy česky vlastně jmovitý (Gebauer). Oba lingvisté (pro upokojení pánů Rejžka a Justa: zaručeně nikoli agenti StB, tedy snad dostatečně důvěryhodní) citují řadu staročeských textů, kde se píše o pánech větších a movitějších, že svatá Pelagia byla u bohatství movita anebo že dokonce syn boží nechtěl sě posaditi na vyšších stoléch s movitějšími, ale najníže s sprostnějšími, což je ovšem poněkud podezřelé. Doklady o movitém i nemovitém zboží jsou u Jungmann i Gebauera z textů pozdějších a Gebauer přímo vysvětluje, že slovo bylo potom (jak on píše: assonancí) spojeno s latinským movere a vzato u významu novém = pohyblivý.
   Pan Just má pravdu, když vyzývá číst Němcovou, ale když už mluví o studiu kořenů slov, měl by být bdělejší a nevěřit tak slepě, jak to předvedl, kulturnímu (i jazykově kulturnímu) zázemí pořadu, na němž se podílí s všeznalci, jako jsou pánové Rejžek nebo Peňás, a s oddanou klakou vděčných a pilných přitakávačů typu paní Jedličkové.
   Jeden můj bývalý přítel, jehož jsem míval rád, dokud se v pošetilé iluzi, že si tak zachrání vlídné zacházení ve stáří, nezpronevěřil své kritičnosti a zásadě "padni komu padni", říkával v obdobných případech, že přihodit se mu něco takového (jako se přihodilo pánům Peňásovi, Rejžkovi a Justovi), chodil by dva roky kanály, jak by se styděl. Pánům Rejžkovi a Justovi, trousícím své rozumy na ČR 6, ovšem nic podobného vůbec nepřijde na mysl a budou podobně zasvěceně poučovat posluchače jistě i nadále. Žijí patrně v přesvědčení, že si své kanály už odchodili. Copak neprovozovali na televizním kanále ČT 2 pověstnou Katovnu?




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)