Založení českého PEN klubu v únoru roku 1925 Karlem Čapkem, který byl i jeho prvním předsedou, připomněla naše média. K výročí se vyjadřovali někteří současní spisovatelé. Český PEN klub byl za minulého režimu zakázán a jeho činnost se znovu obnovila až v roce 1989. V této souvislosti vzpomínající spisovatelé některá fakta neuvedli, buď vědomě, nebo z nedostatku informací. Úhel pohledu byl poněkud odlišný od mého i od samotné skutečnosti obnovení činnosti PEN klubu. Považuji proto za nutné jejich vzpomínání doplnit.
Na zasedání výboru Svazu českých spisovatelů v září roku 1988 jsem jako nově zvolený předseda této organizace předložil program návratu zakázaných spisovatelů zpátky do literatury. S návrhem programu nesouhlasili mnozí konzervativní spisovatelé, ale nakonec po dramatické diskusi byli přehlasováni. Struktura spisovatelské organizace byla taková: slovenští spisovatelé měli Svaz slovenských spisovatelů, tehdejším předsedou byl dramatik Ján Solovič. Čeští spisovatelé měli Svaz českých spisovatelů, jejímž předsedou jsem byl já. Zastřešujícím orgánem obou organizací byl Svaz československých spisovatelů, jemuž předsedal spisovatel Jan Kozák, v té době již nemocný. Viděl jsem nutnost, aby tuto funkci vykonával někdo, kdo by byl oporou při naplňování nově formulovaného svazového programu. Koncem roku 1988 končil ve funkci slovenského ministra kultury básník Miroslav Válek. Jeho zásluhou nebyli na Slovensku zakázaní spisovatelé, až na tři, kteří odmítali v tehdejším režimu publikovat. Slovenští spisovatelé Ján Solovič, Vladimír Mináč, Ladislav Ballek, Ľubomír Feldek a Rudolf Chmel, členové předsednictva Československého svazu spisovatelů, souhlasili s mým návrhem kandidovat na předsedu Miroslava Válka. Miroslav Válek kandidaturu přijal. Na zasedání českého předsednictva jsem předložil návrh, aby po dlouholetém předsednictví Jana Kozáka byl předsedou slovenský spisovatel Miroslav Válek, kterého si jako básníka a kulturního politika váží i čeští spisovatelé. Můj návrh ihned podpořil prof. Jiří Hájek, a tak už jen po formální diskusi návrh prošel. Brzy poté se konalo zasedání výboru Svazu československých spisovatelů. Ten den jsem obdržel od Jana Kozáka abdikační dopis, takže nemuselo dojít k jeho odvolání. Miroslav Válek byl vzápětí zvolen předsedou Svazu československých spisovatelů k nelibosti mnohých normalizačních spisovatelů a politiků. Válek byl pro mne velkou oporou. Program jediné nedělitelné české literatury (spojení literatury oficiální, exilové a ineditní) se stal i jeho programem. Takový program - což jsem však tehdy netušil - vyhlásil Daniel Strož již v roce 1981 ve svém mnichovském Obrysu.
Jedním z prvních Válkových kroků byl dopis proti uvěznění Václava Havla, vyjadřující nesouhlas s tím, aby spisovatel byl perzekvován či vězněn za své názory. Dopis s podpisy předsednictva Svazu československých spisovatelů, včetně mého, byl zaslán ČTK, všem deníkům a dalším médiím, ale nikde ho nezveřejnili. Jeho kopii alespoň obdrželi čeští spisovatelé.
Druhým krokem Miroslava Válka bylo znovuobnovení činnosti PEN klubu. Vyslal tajemníka pro zahraniční styky Rudolfa Chmela do Vídně na projednání této možnosti s tehdejším předsedou mezinárodního PEN klubu. Znovuobnovení činnosti českého PEN klubu by neprošlo oficiální cestou přes vedení komunistické strany, proto zvolil Válek jinou taktiku. Připravil zakládající dopis. Ten na mé doporučení předal Petru Prouzovi a pověřil ho, aby vyzval k podpisu asi třicet spisovatelů, mezi nimiž by byli rovnoměrně zastoupeni spisovatelé organizovaní ve svazu spisovatelů, neorganizovaní a zakázaní.
V září roku 1989 jsem měl schůzku v kavárně Národního divadla s Ivanem Klímou. Bylo to naše druhé setkání a projednali jsme na něm první společnou literární akci oficiálních a zakázaných spisovatelů. Měla se konat v Chodovské tvrzi v Praze 4 a měla to být zároveň i první akce obnoveného českého PEN klubu. Příslušníci ministerstva vnitra tuto akci znemožnili. Spisovatel Jiří Mucha proto nabídl svůj byt, kde došlo k prvnímu setkání spisovatelů, členů obnoveného českého PEN klubu. Idea jediné nedělitelné české literatury se tak poprvé už před revolucí naplnila na půdě PEN klubu. Já osobně jsem napsal tehdejšímu tajemníkovi ÚV KSČ Janu Fojtíkovi stížnost na jednání ministerstva vnitra v Chodovské tvrzi. Byla to moje druhá stížnost, protože již na jaře toho roku příslušníci ministerstva vnitra zadrželi cestou tam i zpátky delegaci tří spisovatelů (O. Neffa, P. Prouzu, V. Kolára), které jsem po domluvě s opatem Opaskem delegoval na setkání exilových a disidentských spisovatelů do německého Frankenu. K setkání nakonec došlo, a to především z iniciativy D. Strože, v říjnu 1989. Za českou stranu byli delegováni P. Prouza a V. Kolár, za slovenskou P. Šútovec a L. Ballek.
Další vývoj činnosti obnoveného českého PEN klubu je již obecně znám.
Mé údaje by mohli doplnit například literární teoretik Rudolf Chmel, dnešní slovenský ministr kultury, spisovatelé Jaroslav Čejka či básníci Karel Sýs a Josef Šimon. Mohli by je doplnit také Ivan Klíma či Petr Prouza právě o tu zamlčenou část pravdy. To, co se dnes o znovuobnovení českého PEN klubu předkládá veřejnosti jako oficiální verze, je polopravda. Slouží víc účelovým interpretacím dnešní doby, pro niž je skutečná pravda zřejmě nežádoucí. Vynechává především hlavního aktéra, tehdejšího předsedu Svazu československých spisovatelů Miroslava Válka. Bohužel, historie je vždycky služkou doby, včetně té dnešní, a nakonec tou služkou se stává i lidská paměť a média.
Autor: Michal Černík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |