GUIDO GOZZANO
Ketty
I.
Dvě lehátka, panka odhání vedro.
Na verandě z cedru den hyne sám a sám,
v chrámu zpěv zní, tu teskně, tu vesele,
z rozkvetlé džungle vůně se hrnou k nám.
Miss Ketty, květ amerického uhlí a ocele,
kouří a klackovsky si pohvizduje,
do oblohy hledí šťastná na duchu i na těle.
Občas si odplivne. Oblouk, jejž slina opisuje,
je svěžest sama, zoubky, toť perly a vnadné
má snad i dásně, které mi občas ukazuje.
Světlovlasá, pomněnkové oči, ňadra žádná,
tělo však pevné a ohebné jako mladík,
potřeštěná panna i žena, opatrná a chladná.
O svém osudu nemá potřebu s někým se radit,
z Baltimoru ji sem na Ceylon vítr zavál
a v Baltimoru bratrance podaruje svým mládím.
Před svatbou ale, jak se to dívkám stává,
ráda by věděla víc o tom, co zatím nepoznala,
mládence zkoumá a oni zas ji zleva i zprava.
Omylu se však střeží, vzpomínek předem se vzdala,
pohvizduje si a kouří, nechce totiž, abych
nabyl dojmu, že neomalenost jen předstírala.
Mou latinskou krev tím však vzněcuje a vábí.
II.
Vrcholků pagod slunce ještě ani nedotklo se
a už je tu noc. Vysokánských palem listy
hvězdami jako drahokamy potají někdo posel.
Hodina snů! A Ketty sní: »Jste si vůbec jistý,
že dobře žijete si? Nebýt bohatý, toť muka!
A ví-li Itálie o vás, už jste si zjistil?
To u nás inkoust a dolary jsou jedna ruka...«
»Zlacené vavříny!« »Předveďte mi vaši pýchu,
verš vašeho básníka, při němž srdce puká...«
Odříkávám jej a Ketty opakuje v tichu
svou italštinou básníkovo světu sbohemdání:
»Dvé krás nese svět...« »Co je vám k smíchu?«
»Nic. Nesměji se. Jen jsem si znenadání
vzpomněl, co včera nám žebráci pověděli
o velké lásce a že není odplaty za ni.
(Vy ovšem, mohu-li být vůči vám smělý,
jste se tisíciletým buddhům smála, sloní
choboty a novice pokoušela a nic neslyšela.)
Kasta šťastných nešťastníků žije v Itálii a o ní
lidé jako vy se nikdy nic nedozvědí.
Jako zdejší opice jen hlavy k zemi kloní.
Na dvaceti stupních, ne v mrakodrapů šedi,
ale zdejších pagod, spočívá jejich přesvědčení.
A nečtou noviny, co zubních past si hledí.
Zisk a zase zisk, co jen zisku si cení,
pochybná reklama, pošetilá v mamon víra,
nic z toho u blažených břehů k mání není.
Umění z umění žije, nikomu se neodpírá,
jen těm se však odevzdá, co na ně umírají...«
Poslouchá mě, nechápe ale a jen na mne zírá
děvče, co v bankovním si žije ráji.
III.
A chápat ani nemůže. Jakoby mi tělo
zmohla noc a já zatoužil po osvěžení,
opřu si o její nahou paži rozpálené čelo.
Je jako led. Jako něco, co k ničemu jí není,
ponechá mi ji. A jako něco, na čem nezáleží,
přenechá mi, doufám, i čeho víc si cení.
»Už to mám. Mám-li já sama sebe přežít,
musí si svět mé sbírky nadevše cenit.
Čeho? Kadeří slavných osob. Šedivých i svěžích.
Ať jde o vědu, o válku či o umění,
ale s popisem či dokladem o pravosti.
Marconi, Bonaparte. Všechny chci bez omezení.«
Pomaloučku, abych si ji vychutnal do sytosti,
hryžu jí paži, od prstů až do podpaždí.
Ani tam však nemám v úmyslu se postit.
»Vzácným darem je pro mne vlas každý
ze slavné hlavy. Získáte je pro mne v Itálii?«
»Z hlav je oškubu, budu pro ně vraždit!«
»Tak třeba D'Annunzio, jeho sláva nepomíjí.
Ani mi neodepsal. Z těch, co mu ještě zbyly,
chtěla jsem tři. Dokud mu vůbec nějaké pleš kryjí.«
»Slibuji vám tu nejkrásnější kytku
vlasů, co na slavných hlavách bují.
Pro slávu Ameriky nechci být bez užitku.«
Přitáhnu ji k sobě (čímž odvahu prokazuji,
pro jakou lidé zpěváka z Neapole chválí
a slávou si ho tam v zámoří přizdobují).
Vůbec si nevšímá toho, kdo vedle ní nezahálí
a nebojácně - bohové! - chce dosáhnout svého.
Přitom mu však bratrance nepřestává chválit.
Jakmile nakonec začne jít do tuhého,
brání se, a jak! Neváhala by použít pěstí.
Určitě boxovala. Hledí si taky jen svého,
vždyť v Baltimoru na ni čeká manželské štěstí.
Přeložil ZDENĚK FRÝBORT
Poezie a příběhy vezdejšího světa
Próza nikdy neměla důvod k tomu, aby se odtahovala od poezie, zatímco poezie, chce-li poezií zůstat a stále více se jí stávat, se od prózy musí oddělovat a vzdalovat se jí, jak to jen jde. Podstatou prózy je příběh, ať už hrdiny, či světa, v němž hrdina žije, zatímco poezie, nemá-li splynout s prózou, se musí stávat především příběhem jazyka. Jakmile se po vzoru prózy dala Baudelairem k dispozici trhu (jak dokládá Walter Benjamin v Centrálním parku), nutnost mít svou vlastní, ostatnímu zboží nepodobnou podobu, se z rozmaru proměnila v nutnost, která přiměla Rimbauda hledat pro poezii její vlastní, jiný jazyk. Úsilí o něj však skončilo (a vždy znovu končí) poznáním, že z vězení jazyka všech a pro všechny není úniku (Rimbaud poezii opouští). Útěchu přináší tušení, že každá takováto porážka básníka je vítězstvím poezie, která se stává díky ní stále více poezií. Před koncem devatenáctého století vědomí, že historie světa je historií všech, kteří jej obývají, vrací příběh znova do poezie. Nový společenský projekt mění v příběh, který má svůj začátek a konec, i historie a její příběh chce být jinými příběhy doložen, chce být vyprávěn: jazyk své příběhy uchovat nedokáže, mizí v něm beze stopy. Poezie se sice vrací tam, odkud se vydala na cestu k sobě samé, cestou však neodhazuje zbraně, s nimiž vytáhla do boje. Vypráví jiné příběhy než předtím a vypráví je jinak a jiným jazykem. Soupeří s prózou, vniká (Nietzschem) do filozofie a na několik desetiletí se stává partnerem těch, kdo si hledají své určení (i když někdy tvrdí opak) a nechává se jimi vést (i když si to nerada přiznává) při hledání určení vlastního. Pojímá do sebe všechno, baudelairovský dandysmus, iracionalitu symbolismu a dekadenci, měšťanský realismus a naturalismus, pietismus a anarchistickou vzpouru. Její účast na podobě světa, v němž trvá, je podstatná. Ruší hranice a tradice, vytváří podobnosti (baudelairovské »correspondances«) odlišnosti a konfrontace nejen z textů, ale i v osudech básníků. Odvádí je do jakéhosi společného fiktivního prostoru, vytváří jim ideální vlast poezie. Ve Francii Bérangerovi dědicové, Francois Coppée, autor žánrových, lidových příběhů, které do argotem vyprávěných obrazů proletářské pařížské bídy pak převedl u nás Jindřichem Hořejším překládaný Jehan Rictus, a další měli svou obdobu v Itálii, kde v reakci na D'Anunziův estetický exhibicionismus, po Gioacchinu Bellim, autoru příběhů římské chudiny psaných tamním nářečím v sonetech, a Portovi, který psal sonety v nářečí milánském, s epikou italského venkova psanou Giovannim Pascolim, se objevuje Guido Gozzano. Jeho melancholickou sebeironii můžeme nalézt v mnohem vyhraněnějším a trpčím Františku Gellnerovi, zatímco tuberkulóza a předčasná smrt uvádí Gozzana do spojitosti s Karlem Hlaváčkem. Odlišuje je však jak společenské postavení (Gozzano pochází ze zámožné měšťanské rodiny, Hlaváček byl dítě proletářské Libně), tak milostný život (Gozzano si prožil bouřlivý vztah s autorkou pohoršlivých portrétů nekonformních žen spisovatelkou Amalií Guglielminettiovou, Hlaváčkovou láskou byla o osm let starší nezámožná učitelka Marie Balounová). Gozzanův realismus by našel svou obdobu i v realismu Macharově. Tušení společného tvůrčího prostoru, kam nikdo jiný nemůže, doprovázelo poezii z devatenáctého do dvacátého století. V něm se vytvářela i identita (nebo iluze identity) básně a života, básníka a jeho díla, etika jejich dvou příběhů, a tato etika identity vytvářela dojem pravdy, který poezii na každém kroku doprovázel.
Tento dojem poezii jednou provždy opustil. Vztah mezi básní a jejím čtenářem už není a nemůže být pociťován jako vztah dvou příběhů, příběhu básníka v jeho jazyku s příběhem čtenáře, který si jej nechává přepsat vlastní zkušeností do jazyka vlastního. Jako zboží na trhu neobsahuje pravdu toho, kdo je vyrobil (pravdu jeho mysli a jeho rukou), a ani pravdu konzumenta (jeho potřeb a požadavků), ale pouze pravdu trhu, tak ani poezie už neobsahuje pravdu básníka, který ji napsal, a její konfrontace s pravdou čtenáře zůstává u pouhé četby. Trh vyrábí zboží za výrobce a konzumuje za konzumenta, píše básně za básníka a čte je za čtenáře. Mění ve fikci všechno, čeho se dotkne, pokud dokáže předstírat opak.
Guido Gozzano, od jehož narození uplynulo sto dvacet let, tři roky před smrtí, na přelomu roku 1912 a 1913, strávil nějakou dobu na Ceylonu. Přivedla ho tam naděje na uzdravení i touha po exotických zážitcích. Tam také napsal báseň Ketty. K ní jen dvě poznámky: panka z prvního verše je »velikánský ventilátor v podobě vějíře, jímž s pomocí provazu pohybuje domorodý sluha«, a zpěvákem zmíněným v závěru básně je Enrico Caruso.
ZDENĚK FRÝBORT
Autor: Guido Gozzano, Zdeněk Frýbort
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)