Sto dvacet let od narození E. E. K. (29. 4. 1885 - 24. 3. 1948)
Pár let jsem denně běhal od redakčního dálnopisu a od hlučné potrubní "četkařské" pošty do redakční místnosti v deníku Mladá fronta v pražské Panské ulici. Nemohl jsem si nevšimnout dveří do pracovny v prvním patře, ve které kdysi sedával slavný novinář, reportér Egon Ervín Kisch. Zde prožíval svůj novinářský křest ve své první redakci německého deníku Prager Tagblatt (dnes je na tomto domě zaprášená, nikým neudržovaná bronzová Kischova deska - ale rodný dům U dvou zlatých medvědů je stále středem pozornosti, zejména zahraničních návštěvníků Prahy).
Kisch často pobýval v zamyšlení s dýmkou v ústech, s cigaretou, doutníkem za barovým pultem v nedalekém hotelu Palace. V lokálu pražské bohémy, v noční kavárně Montmartre v Řetězové ulic, i Egon Ervín Kisch často tančíval šlapáka a jiné tance. Zvláště rád se tu scházel s přítelkyní Annou Čackou, tanečnicí známou v tamních kruzích jako Tonka (Emča) Revoluce.
Měl životní krédo, které zformuloval do několika řádků:
"Nic nás tak neohromí jako čistá pravda, nic není exotičtějšího než svět kolem nás, nic není fantastičtějšího než věcnost. A nic není sensačnějšího než doba, ve které žijeme."
A k tomu ještě dodal, zejména poté, když zjistil, že pozornost čtenáře slábla: "Nepíšu jen pro úzký okruh velmi vzdělaných lidí. Píšu pro všechny. Nejprimitivnější člověk musí rozumět, nejvzdělanějšího člověka to musí bavit a přesvědčit."
Stále častěji si s prchajícím časem kladu otázku, co by asi Egon E. Kisch říkal době, kterou žijeme, jak by se po bohatém životě doma i ve světě uchopil nyní novinářského bloku?
A moc mě trápí, proč se ve výročním roce narození (29. dubna 1885) ocitl téměř v zapomenutí, když ho ještě včera uznával celý novinářský svět? Vždyť třeba 100. výročí jeho narození před dvaceti lety bylo významným výročím UNESCO. Jak se zdá, dnes po Kischovi v českém tisku neštěkne ani pes.
Snad se ještě později objeví spekulace o tom, jak by býval Kisch dopadl v padesátých letech při procesech s Rudolfem Slánským a s dalšími "sionisty"? Otázka, která dosud velice trápí mnohé české "politology", kteří neznají Kische.
Ptám se, jak by se asi člověku, který choval obrovitou lásku k Praze, jež ho nutila dostávat se jí pod kůži, zamlouvala nynější podoba pražských novin - Večerníku Praha, kvílejícího o přežití metodou nejtrapnějšího bulváru, erotikou a násilím? S Kischovým dokonalým lokálkářstvím se tato honba za senzací nedá srovnávat. Hrubě ho uráží.
Říkám si - chtěl by novinář, který zcela svobodně přispíval do Lidových novin, Rudého práva, Rudého večerníku, Prager Tagblattu, Prager Abendzeitungu, Šaldovy a Fučíkovy Tvorby, do velkých světových novin planety (aniž ho kdokoliv známkoval, že je osoba nežádoucí) vůbec pracovat v takovém tisku, v němž pracují stále početnější řady bezcharakterních chameleónů za měšec nepoctivých peněz? V Praze získal Kisch tu největší radost z novinářského zážitku. Sám k tomu později dodal, že nikde ve světě nebyla ta jeho radost větší než právě zde:
"Pohyboval jsem se ve všech jejích sociálních i národnostních vrstvách, cítil se téměř všude dobře, pokusil jsem se zachytit je s vášnivým účastenstvím a zakousl se do pražské přítomnosti, budoucnosti a minulosti jako nikdo z kolegů v povolání mé generace. Kdybych se nebyl snažil o poznání svého rodného města, nebyl bych mohl nikdy dojít poznání Evropy, ani ne tolik, jak se mi to podařilo."
Málokdo z novinářů se mohl a může pochlubit tím, že již za svého života byl tak známý a populární, že si mohl s celým světem důvěrně tykat.
Nepřijímal, stejně jako opravdoví znalci Kischova díla, označení "zuřivý reportér". Nebyl totiž povrchní ani jako pověstný lokálkář, ani jako reportér. Od mládí se vyznačoval touhou vidět, poznat a proniknout především do podstaty jevu a poměřovat jej vědomím souvislostí, které povyšují prostý záznam faktu na sdělení naléhavé, potřebné a burcující. Za každým článkem se skrýval skutečný živý příklad. Všechno vždy činil na vysoké jazykové úrovni - v jeho slovníku nenajdeme jazykový škvár doby, jakým se hemží současný český tisk, rozhlas a televize.
Nedovedu si představit, že by Egon Ervín Kisch psal o tom, jak to či ono "ustát", že by chtěl napsat řádky o tom, co se právě děje "na vládě", zkrátka, že je to jenom a jenom "o penězích" či o "vymytých a vyprázdněných mozcích". Kdo z nás českých novinářů může napsat, nikoliv z touhy po senzaci, ale z bytostné touhy být u toho, řádky samého Egona Ervína Kische:
"Tlačil jsem se mezi zástupy mrznoucích v ohřívárnách, čekal jsem s hladovými v lidových kuchyních na polévku pro chudé, přenocoval jsem v nočních útulcích s lidmi bez přístřeší, sekal jsem s nezaměstnanými na Vltavě led, plul jsem jako vorařský pomocník do Hamburku, dělal jsem v divadle statistu, táhl jsem s naverbovaným lumpenproletariátem na Žatecko na česání chmele a pracoval jsem jako rasův pomocník."
Kisch usiloval být vždy u toho, být vždy tam, kde se něco odehrávalo, toulal se pražskými uličkami, vysedával v prostředích, kam se jiný z branže styděl vstoupit, neostýchal se objevovat mezi "sobě rovnými" v rozedraných hadrech a v nejrůznějších převlečeních.
V průběhu své americké cesty (1928-1929) se nechal najmout jako námořník a získal na to dokonce mořeplavecké oprávnění.
V roce 1934 podnikl na lodi cestu do Austrálie jako delegát Světového výboru proti válce a fašismu. Nesměl však vstoupit na půdu tohoto kontinentu. Když nepomohly interpelace parlamentu, ve svých devětačtyřiceti letech skočil z výšky 5,5 metrů z paluby lodi na břeh nábřeží. Zlomil si přitom nohu. Zraněný byl dopraven znovu na loď. Nakonec byl v Austrálii vězněn. Avšak australská veřejnost si vynutila jeho propuštění. V Sydney vystoupil před 20 000 účastníky demonstrace, aby pronesl nesmrtelnou větu:
"Ano, moje angličtina je lámaná, noha zlámaná, nezlomeno je však moje srdce." Ze země byl nakonec zakrátko vypovězen.
V červnu 1935 vystupuje Kisch na I. mezinárodním kongresu spisovatelů v Paříži, poté se ocitá v bojujícím Španělsku. Aktivně se účastní španělské revoluce na straně demokratických sil. Ač nenapsal o této události knihu, napsal několik skvělých reportáží - Tři krávy, Matka Madrid, Vojáci u Escorialu.
Kisch spisovatel a dramatik navázal přátelství s Chaplinem, Sinclarem, Lunačarským, Mannem, Barbussem, Feuchtwangerem, Fedinem, Erenburgem, Zweigem, Gorkým a s desítkami dalších světových osobností. Doma jej ctili Werich s Voskovcem, Jaroslav Ježek, E. F. Burian, Bedřich Václavek, Vladimír Vančura, Josef Hora, Ivan Olbracht, Julius Fučík, Marie Majerová, Norbert Frýd, Géza Včelička, Antonín Pelc, Laco Novomeský, Karel Kreibich, Karel Konrád, Petr Bezruč a zejména příslušníci levicové a komunistické generace, kterou Němci vyvraždili.
V cizině dali Kischovi vysvědčení o radosti zážitku a o síle podání novinářské profese.
Největší důraz Kisch kladl na přímá setkání s rázovitými, obyčejnými lidmi.
V Tržišti senzací později zachytil část své vlastní tvorby:
"Zvědavě a okouzleně jsem naslouchal hovorům ze sfér, o nichž jsem dosud četl jen v novinách. Spoluvězni si vysvětlovali navzájem nejrůznější praktiky při používání paklíčů, bavili se o životě a událostech v putykách, o sdružení pasáků a obchodě s panenstvím a o možnostech útěku z vazby v nemocnici a u garnizónního soudu. To byl jiný svět nežli ten, v němž jsem dosud žil, tady se člověk mohl lecčemus přiučit a leccos zapomenout. Já, který jsem se předtím nenapil ze stejného šálku s bratrem, pil jsem nyní kořalku z láhve, která kolovala od jednoho ke druhému. Dal jsem si šluka ze společného špačka doutníku. Dal jsem se tetovat, abych dokázal, že se neštítím, ani nebojím rezavé jehly a špinavého hadru, kterým se roztírala na rozpíchané kůži ven prýštící krev a dovnitř prýštící barva."
Kisch nám zanechal nezapomenutelné knihy svých reportáží - kromě Tržiště senzací napsal a v překladu Marie Nečasové-Hassové vydal u nás knihy Pražský pitaval, Pražská dobrodružství, Caři, popi, bolševici a další.
Kdo jiný by dokázal napsat poutavěji o mučení a útrapách Mistra Jana Husa, o jeho bolesti zubů před upálením na hranici v Kostnici, o Janu Ámosu Komenském v kasárenském vězení v Naardenu, o případu šéfa generálního štábu Redlovi a loupežnickém vůdci Babinském?
Kisch byl pravdivý, proto byl vypuzován z německého říšského tisku třicátých let. Nebál se ironizovat poměry v porevolučním Leninově a Stalinově SSSR, psát o dětských nemocech socialismu.
Jeho reportáže ze Sovětského svazu vyvolaly nespokojenost zprava i zleva. Dokonale do celé záležitosti vstoupil spisovatel, estetik, lidový komisař osvěty Anatolij Lunačarskij:
"Kisch je pravdivý. Nedělá nám vůbec reklamu, nedělá nám komplimenty. Mezi svými to není třeba. Ale dává v reliéfu názorný obraz o základních kontrastech a základních vymoženostech našeho života."
Stejně nemilosrdně a nesmiřitelně popsal E. E. K. své cesty do Tajné Číny a do země ekonomického zázraku USA.
Břitkou kritikou nastupujícího Hitlerova fašismu si vykoledoval vyhoštění z Německa. Ve třicátých letech minulého století nebylo jediné akce za odvrácení fašismu a války, kde by E. E. Kisch chyběl. Už v březnu 1933 vydával svědectví o "žalářích Třetí říše", kde se ocitl druhý den po požáru říšského sněmu. Okamžitě se jako nebezpečný a podezřelý cizinec ocitl ve vězení.
Po návratu z Berlína vystoupil i na velkém protifašistickém mítinku v pražské Plodinové burze a upozorňoval na nebezpečí, které hrozí celému světu. To už v Německu hořely hranice s díly Marxe, Engelse, Tolstého, Dostojevského, Barbusse, Seghersové a dalších spisovatelů včetně knih E. E. Kische.
V prosinci 1989 se u nás sice nežádoucí knihy hned nepálily, házely se však před očima veřejnosti na decimálky a odtud v balících do předem připravených kontejnerů. Nechyběly zde ani Kischovy knihy. Zkuste si je dnes vypůjčit v některé z veřejných knihoven! Setkáte se s potížemi.
To všechno se odehrávalo v časech, kdy "hrdina" sametu Václav Havel označil Bedřicha Engelse za ješitného filozofa. Kische chválabohu ve svém hodnocení pominul. Kischova Korespondence s Adolfem Hitlerem vstoupila do novinářských učebnic. Senzaci způsobil již svým oslovením Adolfa Hitlera: "Milý kolego spojko!"
Před Hitlerem emigroval Egon Ervín Kisch do Francie, odtud do USA, kde byl okamžitě zatčen a dán do vězení na Ellis Islandu v New Yorku. Po propuštění přijela do New Yorku jeho žena Gisela Kischová a spolu mířili do Chile. Nakonec z důvodů existence silné německé emigrace v Mexiku odjeli do této země, která vedle SSSR nikdy neuznala Mnichovskou dohodu.
Po uznání československé prozatímní vlády v Londýně v červenci 1940 Egon Ervín Kisch žádal, aby mohl být nasazen spolu s tisíci československými zahraničními vojáky na frontu jako válečný zpravodaj. Jeho žádost se ocitla v rukou britské Intelligence Service, vyžadující nějaké dobrozdání. Dr. Edvard Beneš potvrdil, že Kisch byl v Československu známým reportérem, kterého sám poznal jako velmi schopného autora, ale (!) "jest buď komunistou, nebo velkým příznivcem komunismu."
Tím možnost jeho uplatnění padla a nakonec, po mnoha komplikacích, získal povolení pobytu v Mexiku. Ani zde nezahálel a napsal knihu Objevy v Mexiku a Tržiště senzací. Stal se členem Čs.-mexické asociace. Brojil proti Hitlerovi a jeho válečnému tažení.
V německých koncentračních táborech zahynuli dva z pěti Kischových bratrů - JUDr. Arnold Kisch v Lodži a PhDr. Pavel Kisch v Terezíně, zahynuli rovněž téměř všichni bratranci a sestřenice.
Před jistou smrtí se kromě E. E. Kische zachránil bratr MUDr. Bedřich Kisch. Tomu se v květnu 1939 podařilo odjet ze Španělska do Číny, později sloužil jako vojenský lékař v Indii. Zprvu sloužil v čínské armádě a později trvale v armádě USA. Zemřel v roce 1968.
Po skončení 2. světové války měl E. E. Kisch značné problémy s návratem do Československa. Stal se světoobčanem - občanem bez národnosti! Složitě si musel vyřizovat víza a tranzity k návratu do vlasti. Nakonec se vrátil přes New York a Londýn. Přes oceán se plavil na Queen Elisabeth. Po zastavení v Anglii přijel 21. března 1946 do Prahy. Stalo se tak brzy poté, kdy se obrátil na přítele Karla Kreibicha a současně na tehdejšího předsedu vlády a KSČ Klementa Gottwalda. Po svém návratu se vyznal ze svých pocitů před rodným domem: "Potkal jsem v Praze mnoho mrtvých. Dívají se na mě staří přátelé, příbuzní, známí. Umřeli nacismem. Je to smutný pohled vracet se na hřbitov."
Po svém příjezdu do Prahy se okamžitě zapojil do poválečného budování republiky. Napsal reportáž o procesu s K. H. Frankem a reportáž Karel Marx v Karlových Varech, jako základ nové knihy. Cestoval po vlasti, navštívil Slovensko a chtěl napsat knihu o svobodném Československu - o škubánkách, o výlovech třeboňských rybníků, o Baťových obuvnických závodech, o výrobě fezů, o tužkách. Knihu již nenapsal, po druhém záchvatu mozkové mrtvice umírá v Praze 31. března 1948 ve 13. 45 hod ve Všeobecné nemocnici v Kateřinské ulici.
Vášnivý bojovník proti násilí, válce a fašismu by určitě v naší době nemlčel. Možná by vedl Korespondenci s Georgem W. Bushem o probíhající válce a o agresi v Iráku a tituloval by ho možná stejně jako Adolfa Hitlera: "Milý kolego spojko!"
Jen obsah Kischova dopisu Bushovi by byl zcela určitě jiný, než jaký napsal Hitlerovi. Bush, jak známo, zatím žádnou knihu, jako Adolf Hitler Mein Kampf, nenapsal. Ani mu nebyl za hrdinství a za statečnost při válečných taženích udělen Železný kříž I. třídy.
Kisch by možná napsal reportáž Na návštěvě u mrtvých amerických vojáků, padlých v Iráku.
Kisch, který vyrostl v německo-česko-židovském pražském prostředí, autor stati Češi a Němci, by zcela určitě vyrukoval proti omluvě Václava Havla za odsun Němců. I v zahraničí měl Kisch po svém odchodu z vlasti dostatek informací o tom, jak pražští Němci bouřlivě vítali Adolfa Hitlera na Pražském hradě 16. března 1939 a jak vykřikovali Wir wollen unseren FÜHRER sehen! Chceme vidět svého Vůdce! Kisch jim hned po návratu v roce 1946 připomínal roli "páté kolony", která rozbila Československou republiku. Neušetřil je připomenutím, jak v Praze vítali svého vůdce a osvoboditele. Připomínal jim Lidice, Ležáky i Javoříčko. Soudil je za jejich zločiny, které ve jménu vděčnosti a oddanosti říši mnozí z nich spáchali.
Tepal by do živého proti rozkradení a rozprodeji českého tisku do německých rukou. Uměl to, aniž si bral servítky před ústa.
Odhodlaně se dokázal vyrovnat s jedním z katů českého národa, s karlovarským knihkupcem, Němcem Karl Hermannem Frankem.
Kisch, který poznal zločiny nacismu sám na sobě a na svých nejbližších, by se určitě vysmál a rázně odsoudil ministra zahraničí České republiky Cyrila Svobodu za jeho nestoudný výrok z června 2004, že "nacismus nebyl tak hrozný". Vysmál by se zcela určitě senátoru ze Sibiře, Čečenska a Náhorního Karabachu, rigidnímu, stárnoucími cestovateli ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století po Dálném východu SSSR, Jaromíru Štětinovi, který dští nyní oheň na "bolševické dědky", jimž chce vzít vítr z plachet. Smál by se jeho nesmyslnému úsilí vygumovat pojem komunismus ze slovníku světa. Ať si Štětina a další jaloví politici uvědomí, že Egon Ervín Kisch spolu s italskými antifašisty a později s interbrigadisty nadšeně zpíval revoluční píseň Bandiera rossa.
Kisch zpíval revoluční píseň ode dnů fašistického pochodu Mussoliniho na Řím v roce 1922, zpíval ji ve Španělsku i v Mexiku:
"Avanti o popolo, alla riscossa,/ Bandiera rossa, Bandiera rossa./ Avanti popolo, alla riscossa/ bandiera rossa trionfera./ Bandiera rossa la trionfera/ Eviva il comunismo e la liberta."
A zpíval by: "Soltanto il comunismo e vera liberta."
A po každé sloce by spolu s jinými možná dnes skandoval: "Abbasso il Bush, eviva e la liberta!" ("Pryč s Bushem, ať žije svoboda!")
Podle Jaromíra Štětiny a jeho druhů by se po veškerém životním boji měl Kisch dopouštět při zpěvu své milované písně trestného činu, propagace komunismu! E. E. Kisch by se ohradil proti Štětinově srovnávání komunismu s nacismem. Stejně by E. E. Kischovi připadal nestydatým jeho kariéristický požadavek na vymazání symbolů svazku dělníků a rolníků - kladiva a srpu - z praporů a štítů minulé doby a zákaz jejich svobodného užívání v nové době, plné nespravedlnosti a zločinů.
Proti autorům těchto nápadů by Egon Ervín Kisch zvedl nejenom svůj hlas a své pero, ale na protest by zcela určitě zvedl i svou zaťatou pěst, kterou zdravil australské dokaře, španělské interbrigadisty, stejně jako pěstí zdravil bouřící se české a slovenské nezaměstnané a antifašisty v letech první Československé republiky.
To všechno by si dnes mohl "Egonek" dovolit, protože Egon Ervín Kisch se nebál!
Vždyť si jako málokdo "tykal s celým světem".
Kdo si něco podobného z českých, německých, ale i židovských pražských novinářů může dnes dovolit, když má plné kalhoty strachu ze ztráty svých peněz nebo ze ztráty své těžce získané "redakční pozice"?
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |