V nakladatelství Baronet Praha vyšla jedenáctá kniha německého spisovatele Svena Hassela, už světoznámého autora válečné literatury. Jeho protiválečně vyznívajících knih se prodalo více než 5 milionů a je po zásluze srovnáván s Hemingwayem a Jaroslavem Haškem.
Kniha MONTE CASSINO má 280 stran, přeložil ji Ondřej Fafejta a je věnována všem, kteří tam skončili své životy. Hrdiny knihy (pokud jsme ochotni je tak brát) jsou muži 5. roty 27. tankové pluku zvláštního určení, který byl v podstatě trestní jednotkou, jež byla nasazována na nejhorších úsecích fronty.
Sven Hassel se narodil jako syn rakouského důstojníka a Dánky. V roce 1930 odešel za prací do Německa a za čas vstoupil do německé armády. Zúčastnil se přepadení Polska a utrpěl zranění. Došlo mu, že udělal chybu a dezertoval, ale gestapo ho dopadlo, ocitl se v koncentračním táboře. V roce 1941 ho zařadili do trestanecké jednotky, která odjela na ruskou frontu. V bitvě u Stalingradu se dostal do zajetí. Když později srovnával poměry v táborech, řekl, že zatímco nacisté mučili vědecky a téměř s nepředstavitelnou krutostí, Rusové ukazovali alespoň základní smysl pro spravedlnost.
V knize Monte Cassino realisticky nemilosrdně líčí hrůzy dlouhé bitvy, která je převážně označována za zbytečné peklo, daleko horší než ono mýtické Dantovo. Německá armáda v zoufalé snaze udržet si kontrolu nad obsazenou Itálií se střetla se spojeneckými vojsky a tak došlo k zničení benediktinského kláštera Monte Cassino, jenž stál bezmála jedno a půl tisíciletí, navíc tu zhaslo mnoho tisíc lidských životů.
Autor k tomu poznamenává: "Monte Cassino, jméno, klášter, polozapomenuté místo na jih od Říma? Ne, peklo tak nepopsatelné, že sebevětší představivost by nedokázala popsat jeho hrůzy. Bylo to místo, kde mrtví umírali pětkrát za sebou. Bylo to místo hladu a žízně. Hřbitov pro mladé muže mezi dvaceti a třiceti. I když jsme se třebas dozvěděli, že byla zničena celá divize, zůstávali jsme chladní. Nebyli to lidé, které jsme znali. Byli jsme skrz naskrz prosáklí egoismem. Válka nás učinila lhostejnými k bolesti jiných. Tak často nám hrozili válečným soudem a popravou, že to na nás už přestalo působit. Když vás mají tak jako tak zabít, záleží pramálo na tom, kdo to udělá. Kde a jak nás pohřbí, nám bylo úplně jedno, v příkopu pod rezatou ocelovou přilbou nebo na velkolepém hřbitově s věčně hořícím plamenem. Za důležité jsme považovali jediné, aby to byla smrt rychlá a bezbolestná."
Takhle prostě Hassel klade jedno slovo k druhému, dramatičnost vyprávění se stupňuje. Jednoduchostí dosahuje toho, že tomu nemůže nikdo neporozumět. A nikdo ho nemůže podezírat, že si vymýšlí na téma válka. Ano, velice dobře ví, o čem píše. Byl účastníkem války a podává nezkreslené svědectví ze svého pohledu. Cenné je, že svým textem válku neoslavuje, nýbrž odsuzuje.
"Tohle je krutá válka. A já myslím, že ji prohrajeme," říká Hassel ústy starého důstojníka, účastníka první války, kterého povolali, aby doplnil zdecimovaný důstojnický sbor.
Na jiném místě knihy nás doslova šokuje: "'Vy byste zabil vlastní matku, kdyby vám to váš nadřízený nařídil?' - 'Jistě. Právě tak, jako bych ji přejel, kdyby stála v cestě mýmu tanku.' - 'Smutný svět,' zašeptal akademik v uniformě, zvednul se, zahodil svůj revolver a čapku do zákopu a odcházel po cestě."
Celou knihou jako by prolínalo úvodní motto: "Náš věk povinné vojenské služby ukázal, že to, je-li člověk oblečen v té nebo oné uniformě a je-li na straně katů nebo obětí, nemusí nutně souviset s jeho zásluhami či dokonce charakterem."
Hasselova kniha Monte Cassino patří bezesporu k tomu lepšímu, co bylo o poslední světové válce napsáno. Po jejím přečtení jsem bezděčně zalistoval v knize Nazí a mrtví od Normana Mailera, připomněl si Hodinu mrtvých očí od Harry Thürka, ale i některé z knih Jurie Bondareva a Vasila Bykava. Autorů, kteří psali či píšou válečnou literaturu vztahující se k onomu období, bylo pochopitelně víc, ale ne všichni zůstali v paměti.
Autor: Milan Dušek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |