(z připravované knihy Vyprávění o naději)
Jsem ročník 1933. Z dlouhého seznamu židovských obyvatel naší obce, odvlečených do různých táborů v roce 1942, jsem se po válce vrátil sám. Přežil jsem! Díky svým křesťanským pěstounům, kteří si mě vzali z dětského domova brzy po mém narození svobodné matce. Ta se mne zřekla. Noví rodiče ne. S rizikem ztráty vlastního života chránili můj. Útěk z tábora v Žilině. Ukrývání. Dopadení. Opět deportace. Opět útěk díky mámě. Opět ukrývání. Konec tomu udělala Rudá armáda. V dubnu 1945 jsem se jako jedenáctiletý kluk mohl vrátit domů, do osvobozené obce. S pocitem dluhu pro celý život. Mé římské číslo do transportu dostala Ester. Provázela mne u drátů plotu, jako každý den, kdy jsem čekal mámu...
Přešel další týden a přišlo pondělí. Na ten den do smrti nezapomenu.
Přejala máma!!!
Zavolali mě ke vchodu do tábora a já, jak ji uviděl, zapomněl na všechno, letěl k ní, držel se jí jako klíště a brečel radostí. Stiskl jsem ji, sliboval, jak budu hodný, jen ať mě vezme domů, k tátovi! Lidé u vchodu byli naměkko a gardista nás strčil do malé místnůstky u strážnice, abychom venku nedělali divadlo.
Byl jsem radostí bez sebe. Mámo, moje zlatá mámo! Já věděl, že přijedeš! Tolik jsem se tě načekal...!
Gardista u vchodu byl mámin krajan, říkal jí Kateřino a nešlo mu do hlavy, proč a kdo mě poslal do tábora. Mámě zas nešlo do hlavy, proč je v gardě.
»Arizoval jsem, Kateřino. A mám z toho hovno!« stěžoval si a opatrně se podíval kolem, zda ho někdo mohl slyšet.
Nechal nás spolu asi hodinu, pokud ho nevystřídal jiný, a přišel za námi. Chvíli s mámou šeptali u okna. Krajan jí něco vysvětloval, pak odešel, za chvíli se vrátil a strkal mámě peníze:
»Až přijde a bude tě posílat pryč, dej mu je!« radil a významně dodal: »Tady se Katko platí velkými bankovkami za daleko kratší rozhovor!« Přátelsky mi pocuchal vlasy a byl venku.
»Tak co, ještě jste si to neřekli?!« nakoukl dovnitř nový strážný.
»Už, už,« řekla máma a dala mu darované peníze. Za chvíli opět zaklepal na dveře. Máma musela odejít.
»Zítra tě odvezu, jen co vybavím doklady...« řekla na odchodu mezi dveřmi. Věřil jsem jí!
Zítra znamenalo v úterý a ten den začal zle.
Ráno se rozpršelo. Déšť zašuměl v trávě u plotu, zaklepal na dřevěnou stěnu baráku a vehnal nás s Ester dovnitř. Pak začal divoce tancovat na térem potažené střeše, zvonil v okapové rouře, vytrvale omýval nádvoří tábora. Za malou chvíli bylo plné louží s množstvím bublin po úderech kapek. Uspával.
Seděli jsme s Ester na lůžkách ze slámy a já jí sliboval, že máma nás odsud vezme oba. Byl jsem pyšný, že tyká gardistovi. To je známost k nezaplacení! Přestavoval jsem si všechno prostě, ale v životě je to jinak.
Vrata baráku se otevřela a dva gardisté s nějakým civilistou vešli dovnitř. Z gumových plášťů jim kapala voda. Jeden z gardistů vytáhl lejstra a začal číst jména.
Dlouho vyvolával, děti vycházely ven a každé dostalo na krk dřevěnou tabulku s číslem. Věšel jim je civilista u vchodu. Dělal to obratně. Bylo vidět, že má v této práci cvik.
Když přečetl i mé jméno, hrklo ve mně. Začaly se mi třást kolena. Nečekal jsem to. Uspokojil jsem se, že je tu máma, která všechno zařídí a její krajan, který nedovolí můj odjezd transportem do Polska.
Gardista opakoval mé jméno řevem. Zapomněl jsem v tom strachu říci »zde«, vyběhl jsem kolem něj ven a dostal facku, až mi zahučelo v bolavém uchu. Další facku jsem vyfasoval proto, že jsem si nevzal své číslo a nepočkal, až mi je civilista uváže kolem krku.
Déšť ustal.
Na dvoře stály zástupy dětí. Pořád přibývaly. U brány už čekaly promočené řady dospělých.
Bylo mi z toho nanic. Jen aby máma přišla včas, jinak se mnou bude konec! Tady každé malé děcko vědělo, že ty, co jednou četli a odvezli, víc nikdo neviděl. Všude bylo plno křiku. Křičela děcka, křičely ženy ze sousedních bloků. Volaly své děti jmény a nikdo neslyšel toho druhého. Gardisté vběhli do ženského bloku dělat pořádek. Tloukli ženy co pobíhaly po dvoře a nechtěly do baráku. Bylo to strašné!
Stále jsme čekali a mámy nebylo! Potom jsme se pohnuli, ale jen do dalšího dvorce a zase čekali. Moc dlouho. Drmolil jsem modlitbu, jak mě ji učila máma, drmolil ji a pletl si slova... Jen aby nepřišla pozdě! Provázek od tabulky s číslem mi odíral krk a modlení mi nešlo, pořád jsme se pletl a věděl jsem tu modlitbu zpaměti, znova jsem začínal od začátku, pokaždé jsme z ní řekl první větu a - konec. Bylo to beznadějné, protože jsem měl hlavu plnou mámy. Jen aby přišla včas...!
Děti z našeho baráku vyšly ven, stály u drátů a dívaly se do našeho zástupu. Chápaly, co se bude dít, neviděly to divadlo poprvé.
Očima jsme hledal Ester, kterou nečetli. Jistě se dívala na nás a na mne, ale kde stojí, kde je moje malá Ester a kde je máma!!!
Ester jsem uviděl. Měla přitisknutou tvářičku k drátům, dívala se na mě a slzy jako třešně jí stékaly k bradě.
Zavolal jsem na ni. Přišla blíže, ale dělil nás plot, prokletý ostnatý drát! Plakala a já začal taky...
Přední pětistupy vyrazily k nádraží. Ani jsem nepostřehl, kdy nás promíchali s dospělými. Zezadu do mne někdo strčil - jdi chlapče, jdi, jinak bude zle - a mne nechtěly nohy poslechnout, podlamovaly se mi v kolenou a třásly se jako kůzleti, co táta jednou zabíjel k velikonocům.
Nějaký chlap se ženou z našeho pětistupu mě vzali pod paži a vlekli s sebou. Klopýtal jsem a močil do kalhot. Opět to teplo na stehně, postupně chladnoucí, až začne studit... Pletl jsem nohama, napůl nešen, a Ester mě provázela podél drátů až ke vchodu.
Máma!
Jako by někdo nalil do mne sílu! Vytrhl jsem se z rukou mých průvodců, skok - a byl jsem u ní! Přiběhli gardisté, zaduněly rány. Slyšel jsem je přitisknut k mámě, jak otřásají jejími zády. Řval jsem a pevně se držel mámy. Pocítil jsem bubnování ran na sobě, ale nebolely. Žádná síla mě od mámy neodtrhne!
Vojáci z oken kasáren se dívali, pískali a nadávali gardě a ti, co byli zrovna na silnici, přiběhli blíž. Viděl jsem, že měli v rukou rozepnuté opasky s bodáky. Bylo jasné, že se chtějí rvát.
Gardisté se taky shlukli a jeden z nich, nějaká šarže, se vztekle zeptal strážného u vchodu:
»Co je to tady za bordel!? Vemte jí toho parchanta!«
Máma se bránila:
»Propustili mi ho! Doktor Tiso povolil... prezident!«
To platilo.
»Propustku máš?«
Máma vyndala ze záňadří papír.
»Ukaž!« chtěla jej šarže vidět.
Podala mu lístek se zeleným pruhem a razítkem prezidentské kanceláře.
Vojáci se tvářili škaredě. Chtěli se prát. Vždy hledali příležitost namlátit gardistům, ale šarže propustku mámě vrátila a dala nějaké znamení jednomu z gardistů.
Přišel ke mně, uřízl provázek a sundal mně římské číslo z krku.
Byl jsem volný!
Ale šarže se dívala mezi děti u drátu a ukázala na Ester!
Stála k nám nejblíž...
Gardista skočil k ní, drapl ji a »Marš«!, strčil ji s mým číslem do proudu!
Transport do Polska musel být úplný...
Ztratil jsem vědomí.
To byla moje máma!
Na nádrží hučel dav. Lidé, kufry, rance, žádný nástup, prázdné kolejiště. Transport prý teprve vyjíždí z Koutu. Znal jsem ty stanice zpaměti: Kout, Kukla, Dvojkostelí, Velký Petr, Humno, Senov... Zbyla nám půlhodinka. Kdosi říkal, že to nejsou nákladní, ale osobní vagóny.
Seděli jsme s mámou v koutku přeplněné čekárny a bylo nám velice těžko. Máma tiše plakala do sukně. Já nemohl. Tep mi odbíjel vteřiny a s úzkostí jsem pozoroval velkou ručičku staničních hodin. Cítil jsem, že toto jsou poslední okamžiky s mámou... Usoužím se bez ní! Jak mohou lidé takto mučit jeden druhého!
Venku začalo mžít. Lidé se tlačili dovnitř. U výpravčího zazvonil telefon a já se držel máminy sukně, maminko, to bude ten vlak, už telefonují... Pláčem se chvěla jak osikový list. Vedle nás se někdo hádal, bohoval, výpravčí křičel do telefonu, za budovou vylo auto, lidé se zase hrnuli ven, jiní zpět, takový zmatek jsem už dávno neviděl. Chtěl bych zastavit čas. Bylo mi zle, začal se mi zase zvedat žaludek:
»Maminko, budu zvracet!«
Oči mne pálily, řezaly, jako bych je měl plné písku. Hrdlo se mi svíralo, točila se mi hlava.
Máma mne vyvedla ven, za novinový stánek. Zvracel jsem.
Přestalo pršet. Přes díry v mracích se draly na zem proudy paprsků. Jako stébla ze snopů zlatého obilí, co dozrávalo v polích. Prosvětlily ocelové koleje a louže po dešti mezi pražci.
»Utečme, maminečko! Utečme!« žadonil jsem a ona se zoufale rozhlížela, není kam utíkat, všude je plno gardistů a četníků, nikoho nepouštějí ani na stanici, ani ven...
Cítil jsem, že ty poslední minuty s mámou neunesu. Křeč mě natahovala a v žaludku jsem už neměl nic.
Vlak supěl do stanice. Nebyl to dobytčák, na jaký jsem byl zvyklý. Souprava s osobními vagóny, barevná, zelenošedá, byla nabita lidmi.
Gardisté sehnali vše, co bylo na stanici do velkého houfu a pouštěli z něj dlouhý zástup k prvnímu vagónu za lokomotivou. Když jej doplnili, přišel na řadu druhý, pak třetí...
Stal se ze mne automat. Máma se mnou stojí v houfu a já poslušně stál, popošla kousek a já popošel. Nemáme hvězdy na prsou jako ostatní a gardista si toho všiml!
»Co tady chcete!«
Stačilo říci, že nic, že jsme tam omylem a snad mohlo být všechno jinak, gardista nás nepokládal za účastníku odsunu! Určitě by nás hnal pryč, třeba i obuškem, jako zvědavce, ale strach, ten byl velkým pánem! Vyrobili jej a používali. Počítali s ním!
»Jdu s ním... je nemocen!« koktala máma.
Zařadil nás do zástupu - a byli jsme ve vlaku!
Tak strašně jsem si přál, aby máma byla se mnou co nejdéle! Nyní, když sedíme na dřevěné lavici vagónu, zmocnil se mě strach. O ni!
»Maminko... jdi domů... prosím tě, ty nevíš, jak to tam je...«
Mlčela a měl jsem dojem, že mě neposlouchá.
»Prosím tě, jdi domů... tátu dříve nepustí, dokud se nevrátíš... já zase uteču!«
Nechtěla mě slyšet. Seděla jako socha. Jistě věděla, co ji čeká, ale rozhodla se!
Nikdo nečetl jména, nevyvolával je, nestrkal, nebil, všechno šlo klidně, nikdo neplakal, nikdo nevyprovázel a nebyl vyprovázen. Odjížděly poslední rodiny. Ty nejbohatší, co se až doposud měly čím vykoupit... Nastupovaly pohromadě, jako cestující na nějakou slavnost.
Jeli jsme den a noc, než jsme poznal žilinské nádraží. Červené cihly nádražní budovy opět ve mně vyvolaly dávivou křeč, ale vlak nezastavil, krokem se šinul spletí kolejí, dál za město a já věděl kam...
Bylo ponuré ráno a já se třásl hrůzou při pomyšlení, že tady již opravdu přichází konec... Máma plakala bez slz, všechny je uronila za noc a já se dusil žalem.
»Maminečko, maminečko moje,« drmolil jsem tiše, »neopouštěj mě...« a nemyslel jsem na to, co po ní chci, jakou oběť žádám, kam ji sebou volám, jen když bude u mne, jen ať neodchází, ať je se mnou až do konce...
»Maminečko moje, otče náš, který jsi na nebesích, maminečko nedej mě, buď při mně, až do smrti naší, amen...« pletl jsem si modlitbu s vlastní prosbou, drmolil jsem nesmysly a bál se umřít bez mámy, bál jsem se chvíle, kdy nás gardisté rozdělí, protože jsem to věděl, viděl jsem to tenkrát v noci, když jsem poznal Ester...
Vlak zastavil. Bolestivě mě píchlo v hlavě, křeč sevřela břicho, najednou i slzy mi ze suchých očí něco vytlačilo, nevidím přes ně, hvězdy na prsou lidí se změnily v žluté skvrny, které se pohybovaly sem a tam...
Z okna vidím transport na sousední koleji, metr od nás. Z druhé strany vlaku je rampa plná gardistů. Vystupovat tam je zakázáno!
Reproduktor chrlil povely, příkazy a zákazy, pak umlkl.
Znova nastalo to zlověstné ticho, které jsem tak dobře znal i to, co přichází po něm... Bál jsem se toho ticha víc než křiku, bál jsme se a jazyk mi trnul, trnuly mi rty i konečky prstů, necítil jsem je...
Pak to začalo!
Hnali nás z vlaku ven. Do toho dobytčáku! Hnali nás dveřmi i okny. Ženy zoufale křičely, ječely hrůzou, gardisté řvali a bili obušky: Ven smradi! Židi ven! Dobytčák byl plný, lidé utíkali podél vlaku, klopýtali, chtěli na druhou stranu, pryč z té úzké pěšinky mezi vlaky, ale tam stál kordon gardy, padaly údery a kopance, nadávky, výkřiky. Zpátky! Zpátky smradi židovští!
Nepouštěl jsem se mámy, drželi jsem se v houfu za ruce, jako všichni, houf je těma rukama propleten, nešel roztrhnout, garda zuřila, bila nás jako žito, praskala látka oděvů, duněly rány, stádo lidí pobíhalo zmateně mezi vlaky, šíleně řvalo! Pronikavě kvílely děti, matky hystericky ječely, vybíhaly z houfu, zvláště ty, kterým vyrvali děcko. Bylo to peklo. Boží soud za bílého dne!
Houf se podařilo rozbít. Pěšinkou se honily malé skupinky, ztenčovaly se, gardě se dařilo urvávat z houfu jednotlivce. Dělali to chytře: vrhali se po dvou, po třech do houfu, urvali některé matce děcko, běželi s ním kousek, hodili jej dalšímu gardistovi, jako štafetový kolík, a matky se vrhaly za nimi, za svými dětmi a mizely v dobytčáku.
Byli jsme s mámou uprostřed silnější skupiny, pobíhali jsem s davem a čekali, kdy na nás přijde řada... Byli jsme dokopaní, dobití a máma vypadala hrozně. Vlasy měla rozcuchané, polepené škvárou a krví, špinavá, bez šátku, který ztratila v tom pekle. Vystrašila mě svým zjevem, vypadala příšerně. Jednala jako bez rozumu! Tahala mě pod vlak, mezi vagóny, nervózně se mnou smýkala a bila mě, když jsem se bál... I ona mě bila! Máma! Svět se zbláznil!
»Kam mě to taháš, maminko, já nechci, nechci!«
»Pojď!« a bila mě. »Pojď!«, spěchala, taky se bála, ale tahala mě sebou, lezl jsem za ní po kolenou a o jedné ruce, druhou mi drtila ve své, vlekla mě za sebou, pořád pod vlakem, pod tou horou železa, která se podle mne mohla kdykoliv dát do pohybu a rozmačkat nás. Jak to, že nás nikdo nevidí, když já viděl vše, černé holínky, starce schouleného na zemi, došlapaného stádem lidí, viděl jsem vysoko pod sukni rozkročené ženě, která se rvala o dítě, lezl jsem rychle a chroptěl námahou, chrčel a kašlal prachem ze zvířené škváry a v tom řevu mě nikdo neslyšel...
»Pojď, pojď!« tahala mě máma, plakala a nepouštěla mi ruku.
»Nemohu, maminko, nemohu, počkej chviličku, oddechnu si, jen malou chviličku...« a lezl jsem, necítil bolest zadřených třísek z dřevěných pražců napuštěných smolou, strach, velký strach z dobytčáku, ve kterém mizí lidé, mě popoháněl!
Viděl jsem nad námi viset přes nárazníky mladého gardistu, zvracel s břichem na pouzdře nárazníku, nohy, ruce a hlava dolů, škubal sebou, jako by do něj pouštěli elektrický proud. Jistě nějaký nováček, zverbovaný z té jejich mládeže. Zvracel s vyvalenýma očima, pozvracel mámě záda a neviděl nás, jistě byl opilý, anebo se už nemohl na to dívat?
Gardista z kordonu nás uviděl!
Něco křičel, viděl jsem, jak otevíral hubu a ukazoval pod vlak, upozorňoval ty, co řádili u vlaku, ale nikdo ho neslyšel, řev byl příliš silný. Rozběhl se k nám, vytáhl mámu za vlasy na druhou stranu té hrozné uličky mezi vlaky, oba nás mlátil, hulákal a vlekl k lokomotivě. Chtěl obejít vlak a strčit nás zpět, odkud jsme utíkali...
Máma se vzpírala, pevně se držela zábradlí a schodků lokomotivy a já ji svíral kolem břicha, držel se jí jako klíště.
Gardista s námi nemohl hnout, jen cloumal a bil, ale bití nebolelo, nervy jsem měl v trapu, necítil jsem nic, byl jsem jako bez života.
Z lokomotivy slézal strojvůdce, postavil se k nám a utíral si ruce do mastného hadru:
»Nedělej mi u stroje tyátr!« zasyčel gardistovi do tváře.
»Chtěli zdrhnout, kurvy! Viděl jsem je, židáky!«
»Nejsem židovka! Jedu za mužem! Tady, do Žiliny. Synka jsem vzala sebou. Viď, že jedeme za tatínkem!?«
Gardista i strojvůdce se dívali na nás, hloupě, váhali a máma toho využila:
»To je všechno omyl! Nevěděla jsem, co je to za vlak! Jedu za mužem! Vrátil se z fronty. Tady je... v kasárnách!«
Drzá lež pomohla!
»Jsem bez peněz! Jeli jsme načerno,« opakovala a kula železo, pokud bylo horké.
Gardista moc nevěřil, ale strojvůdce nám pomohl:
»Co šumíš, troubo! Neviděl jsi černé pasažéry? Vidíš, že nemají hvězdy, ani stopy, že by je urvali. Hleď si svého!«
Gardista váhal: »Musím si to prověřit. Zavolám do kasáren. Jak se jmenuje tvůj muž?«
Řekla jméno, Jánovo jméno i jeho hodnost.
»Psal mi, že je tady, vrátil se z fronty...«
Vedl nás k hradlu. Je v něm telefon. Bude volat kasárna, snad tam bude někdo téhož jména, snad budeme mít štěstí... Možná, že máma vymyslí další lež, kdyby to nevyšlo...
Hradlař gardistu vyhodil:
»Jdi si zavolat z lampárny, žebráku jeden, mne nezdržuj, pořád mi to tady zvoní. Nenabourám k vůli tvé blbosti vlaky!« a zvedl páku s řetězy, točil bubnem výhybky.
Gardista šel hledat telefon a svěřil nás strojvůdci. A ten, jen co gardista zašel za budovu, provedl nás kolejištěm, mezi hromady pražců pod dehtovou střechou, ukázal na malou uličku mezi tím harampádím a radil:
»Tudy, matko! Zmizte honem, než se ten osel vrátí...!« a nebylo ho.
Běželi jsme z nádraží, ven z města, polem k lesíku, lesem stále nahoru, krev mi bušila ve spáncích, běželi jsme bůhví kam, pořád pryč!
Máma zastavila až u nějaké stoky nebo potoka, umyla sebe i mne a spěchala se mnou dál. Nakonec už nemohla, ani já. Sedli jsme si. Plíce se mi chtěly roztrhnout, lapal jsem po dechu a zalykal se námahou.
Město s hrozným nádražím bylo pod námi. Daleko byl transport s tím peklem na kolejích. Neslyšeli jsme ryk lidí, jen šum lesa a vlastní dech. Les pronikavě voněl. Máma mě objímala, smála se a plakala. Radostí, vysoko nad Žilinou.
Autor: Jozef Černek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |