"Jak jen zachytit, co neustále poletuje, uniká a prokluzuje? Jak jen zachytit mnohost tvarů v jediném?" táže se vypravěč v první kapitole románu kubánského spisovatele Abela Prieta LET KOČKY (vydal BMSS-START, Praha 2005, 235 stran, přeložil Michael Doubek).
Tento "přetěžký úkol pro autora fresky" představuje vytvoření jediného obrazu třiceti let života přátelské Skupinky - spolužáků a spolužaček ze střední školy: Marka Aurelia Escobeda řečeného Malý (ve srovnání s Velkým antickým stoickým filozofem a císařem); Godofreda Lafertého řečeného Fredy Mamoncillo; Angelita řečeného Číňan; oslnivé sexbomby Lourdes řečené Kráska; dále bezpohlavně nepřitažlivé, přesto však posléze milenecky a mateřsky obrozující Amarilis, jakož i nesčetných dalších vedlejších postav (mezi nimi také důsledně v pozadí stojícího vypravěče)...
Oněch třicet roků života několika lidí, jejichž cesty se po gymnaziálních studiích (1964-67) na dlouho rozcházejí, aby se opět v "pohnutých devadesátých létech" znovu prolnuly a ovlivnily, jsou především freskou třiceti roků života Kuby. Freskou budovanou sice převážně chronologicky, nicméně se záměrnou tematickou a žánrovou pestrostí, ba až zdánlivou chaotičností; freskou konstruovanou mozaikovitě z různorodých střípků - epizod školních, milostných, manželských, rodičovských, pracovních; příběhů alegorických a symbolických; událostí reálných i fantaskních; filozoficko-etických monologů a dialogů navazujících na myšlenky antických stoiků; diskusí o soudobých módních hudebních proudech (Beatles, Janis Joplin, Bob Dylan, kubánská muzika...); úvah o politice i životním stylu, o hippies, avantgardě, dogmatismu, toleranci, zásadovosti, kariérismu, askezi, konzumismu, spiritismu, emigraci; o kulturních tradicích; o vztazích mužů a žen, rodičů a dětí; o lásce, nenávisti, vině, trestu... A navzdory této kaleidoskopičnosti - či snad právě díky jí - nakonec autor "svůj přetěžký úkol" brilantně zvládne a onen jediný obraz stvoří. Před čtenářem-divákem posléze vyvstane ústrojně seskládaná "poslední" freska, "freska-resumé": skupinový portrét celé rozporně jednotné Kuby, celého rozporně jednotného kubánství (které je něčím neskonale složitějším a současně výstižnějším nežli diskutovaný pojem "národní charakter").
V této souvislosti je nutno zmínit výbornou práci překladatele Michaela Doubka, jenž čtivý a zároveň myšlenkově náročný text zprostředkoval nejen v jeho stylové bohatosti, ale pečlivě jej doplnil i důležitými vysvětlivkami.
Hlavním klíčem, kterým se Prieto pokouší bez ideologických předsudků a apriorních tezí, s velkorysým nadhledem a co nejpoctivěji (padni komu padni) odemknout tajemnou černou skříňku zvanou kubánství, je právě "létající kočka" coby leitmotiv i motto románu: "Ze spojení kočky a kuny se nerodí kočka / se shakespearovskou srstí s hvězdami / ani kuna s fosforeskujícíma očima. / Přichází na svět létající kočka." (José Lezama Lima).
Spojování koček a kun, spojování lidí někdy navzájem ladících, mnohem častěji však neladících a nesourodých, stejně jako vzájemné spojování různých idejí, věrouk, tradic, hodnot, snah a cílů, toto spojování a prolínání, toto KŘÍŽENÍ, jež je atributem ŽIVOTA jednotlivců i národů po celé existující dějiny, s sebou zákonitě přináší také stále se opakující riziko: výsledkem totiž pouze vzácně bývá zušlechtěný plod (člověk, společnost), získavší nejlepší vlastnosti od obou svých zploditelů, nýbrž právě naopak: výsledkem bývá většinou hodně nedokonalý KŘÍŽENEC, obdařený jak klady, tak vadami, případně ještě hůře, výsledkem může být i BASTARD v plně pejorativním slova smyslu. - Příkladným symbolem v daném směru stává se mimořádně protivná "malá Ruska", dcera Angelita vulgo Číňana (Kubánce s asijskými předky) a jeho ruské manželky, s níž se oženil během studií v SSSR. "Malá Ruska nám ze svého rodného Novosibirsku přinášela vzkaz, který říkal: I když se člověk snaží jít vpřed, temné zákony mohou jeho snažení kdykoli zhatit a vrhnout jej daleko zpátky. Člověk může vypadat, že kráčí za pokrokem, a v nitru přitom sleduje ,volání zpět'. Nebo naopak. Koncepci pokroku a zpátečnictví nelze použít ke skutečnému posuzování lidí a věcí." (s. 176-7)
"Malá Ruska" jistě ne náhodou vstupuje krátce do děje zrovna v "pohnutých devadesátých létech". Prietova umělecká svrchovanost nepotřebuje k vyjádření tragického zlomu ve světovém společenském vývoji (se závažnými důsledky pro desítky let embargovanou Kubu) žádné polopatistické kritické soudy a politické proklamace. Prieto ve stručné, a přesto výmluvné scéně nechá Číňana na večírku Skupinky pohovořit "o zboření zdi", "o ,věci', jež se dotýká současnosti a budoucnosti našeho ostrova, jeho osudu, a tím i osudu nás všech." Zatímco pragmatický kariérista Mamoncillo si v odpověď na Číňanovy obavy nalije sklenku whisky a chce pustit hudbu, Marco Aurelio (stoický filozof a morální autorita Skupinky) položí kardinální otázku, kterou položil Ivan Karamazov svému bratru Aljošovi: "Věříš, nebo ne?" A Mamoncillo (exemplář "létající kočky") zvolá: "Tak tedy připijme si na ,věc'!" (s. 182)
Prietův román ukazuje kubánství jako permanentně probíhající bouřlivý proces KŘÍŽENÍ kultur a ras, Východu a Západu, Severu a Jihu, jako onen tavící hrnec (který bývá obvykle zmiňován v souvislosti s USA), kadlub, v němž se střetává, potírá, přetváří a prorůstá staré s novým, pokrokové se zpátečnickým, bohaté s chudým, černé s bílým (ještě pořád je pro hodně Kubánců "bílá" žena znakem společenské prestiže a "barevná" zase objektem erotické vášně)... Kuba je KŘIŽOVATKOU, na níž se zrodily a rodí specifická "kubánská vina" (vina, jak ji chápalo původní indiánské obyvatelstvo, nikoli "hřích", který přinesli až dobyvační kolonizátoři) i specifický "kubánský smích" ("ne výsměch nebo posměch"). Smích, "jenž všechny pohltí jako smích gigantické sasanky v Karibském moři. Pohltí osoby s tlustými i jemnými rty, jedince s ostrými i placatými nosy, černochy, indiány, bělochy, Asiaty, pestrobarevné mestice a mulaty, Neasiaty, neindiány, bělavé černochy, černochy se světlými vlasy a bělochy s černými kudrnami, rudochy, albíny, míšence - prostě všechny podoby létající kočky". (s. 113)
"V tom smíchu (...) je (...) jejich volání zpět i vpřed, jsou v něm přítomni stoikové, všelijací darebové, sluhové fiktivního světa, náruživí hedonici, kardecisté, pijani rumu ředěného vodou, cucáci, konzumenti sladkého ovoce i ti, kteří na něj nedosáhnou, jsou v něm osoby, jež četly Bratry Karamazovovy, které sdílejí Aljošovu víru, Ivanovy pochybnosti nebo jimž jsou víra i pochyby vzdálené, kteří se podobají opilému a zhýralému starému Karamazovovi a jeho nejstaršímu synovi Dimitriji. Pro tuhle pestrost spatřují někteří jedinci v kubánském smíchu ,morální nebezpečí', odmítají se smířit s existencí této velké karibské sasanky a chtějí jí vnutit ,rozvážnost', schovat ji do lastury, udělat z ní mořského ježka, chtějí ji vyzbrojit a vylepšit obrannými nástroji, jako jsou krunýře, trny, zuby, šupiny a inkoust sépií." (s. 120)
Prietova Kuba je křižovatkou a křížením - a v určitém významu to platí i pro jeho román Let kočky: i zde dochází ke křížení racionalistické tradice evropské epiky (a dramatu), která se v nejobecnější rovině vždy táže, PROČ se věci dějí, s tradicí latinskoamerickou (historicky přimknutou k mýtům původních indiánů i přistěhovalých černochů a ovlivněnou španělským katolickým mysticismem), tradicí, jež světového věhlasu dosáhla v tzv. magickém realismu. A ten (alespoň dle mého názoru) se stejně jako mýty (řečeno K. Kerényim) v prvé řadě táže, ODKUD se věci dějí a JAK se dějí, z jakého prvopočátku vznikají, a to trvale, opakovaně, věčně... Obdobně i Prietovo pojetí "létající kočky" není vzdálené "syzygickému" (řečeno C. G. Jungem) pojetí mýtických hrdinů - hrdinů, ve kterých se charakterové protiklady slučují v jedno, jsou obojím naráz. - Lourdes alias Kráska poté, co ji po rocích šťastného manželství zrádně opustí odpudivý Heriberto alias Zvíře, ztratí ženský půvab i houževnatou mladistvost a sama se promění ve Zvíře.
Abel Prieto uzavírá román archetypálním symbolem naděje: zrodem dítěte. Dva přátelé - tolik odlišní, a přesto tolik si blízcí - Marco Aurelio a Fredy Mamoncillo vartují za studeného nedělního rána před porodnicí, v níž Amarilis prožívá těžkou hodinku. Manžel s milencem zde jako podvojný otec svorně a radostně čekají na příchod svého potomka. - Své kubánské "fresce-resumé" Prieto nechává vévodit Amarilis přinášející nový život, novou budoucnost. Vše, "co neustále poletuje, uniká a prokluzuje", veškerá nepolapitelná "mnohost tvarů" je tak alespoň na chvíli zachycena v "jediném".
Autor: Ivana Blahutová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |