"Jen to nesnadné je stimulující," napsal José Lezama Lima úvodem jedné ze svých knih. Tato slova charakterizují celé jeho dílo, dílo, které se nečte snadno, je komplikované, zároveň temné i zářivé, kladoucí otázky, dílo patřící k nejvíce stimulujícím v celé latinskoamerické literatuře 20. století. Kubánský básník, prozaik a esejista José Lezama Lima se narodil v Havaně 19. 12. 1910. Vystudoval práva. Zastával různé funkce ve státních kulturních organizacích, byl viceprezidentem Unie kubánských spisovatelů a umělců (UNEAC). Stál u zrodu literárního časopisu Počátky (Orígenes). Je autorem básnických sbírek Narcisova smrt (Muerte de Narciso, 1937), Nepřátelský hluk (Enemigo rumor, 1941), Pevnost (La fijeza, 1949), Dárce (Dador, 1960), Zmagnetizované úlomky (Fragmentos a su imán, 1977), dále esejů Soubor hodin (Analecta del reloj, 1953), Americký výraz (La expresión americana, 1957), Havanské dohovory (Tratados en La Habana, 1958), Okouzlující množství (La cantidad hechizada, 1970) a románů Paradiso (1966) a Oppiano Licario (1977). Česky vyšly jeho verše pod názvem Noc na ostrově. José Lezama Lima byl za své dílo oceněn řadou kubánských i mezinárodních literárních cen. Zemřel v Havaně 9. 8. 1976.
JOSÉ LEZAMA LIMA
Žena a dům
Jako vždy ohříváš mléko,
aby sis připravila voňavou kávu.
Procházíš domem
s šálkem. Ani doušek nazmar.
Každá kapka je svátost,
obětní dar zbavující tíže noci.
Tvůj čas, to je cesta
z jídelny do pokoje,
v němž visí portréty,
které milují tvá slova.
Vytváříš každodenní zákony,
tvůj domov se pyšní
září ohně
a pěnou v hrnci.
Rozbije-li se sklenice,
ve tvém úsměvu zvoní střepy štěstí.
Vznášíš se přímo
ve středu domu.
Ve tvých zlých snech
nekonečně prší,
vlhne koření
a plazí se plíseň.
Přemůže-li tě,
nebeská klenba praskne
a nás všechny zavalí
úlomky mramoru.
Univerzálnost doteku
(úryvek)
Univerzálnost doteku,
tření, soulože s jarním deštěm
a jeho malichernými otázkami zemi.
Byla stvořena nová rasa!
Potomstvo člověka a kamene!
Rozsypaná krabička sirek,
vlasy, které se chvějí
jako chlupy
tlusté housenky.
Nůžky zastřihují křídla ventilátoru,
okenní rám padá
na džbán s mlékem.
Líc a rub
spojené v lemu listu.
Hladím nového tvora,
postupně si na něj zvykám,
ale on mi utíká
na západ k borové propasti.
Nohy o sebe zakopávají,
třou se a cinkají
klíči od tajné komory
v nejvyšším patře nad rozsedlinou.
Odsud svrženi dolů, kaskádou
kutálejí se tvorové, univerzální koitus,
včela v průvanu,
klobouk se sedmi prstenci Saturnu.
Jaké děti přijdou na svět
z podobné změti?
Ze spojení kočky a kuny
se nerodí kočka
se shakespearovskou srstí s hvězdami,
ani kuna s fosforeskujícíma očima.
Přichází na svět létající kočka.
Otáčet nebem
Otáčet nebem, jež nesjednocuje
své záměry se subtilním časem,
nechce majetek, je karafiátem
na studené šíji
velkého impéria století.
Otáčet nebem, dechem čeřícím
krotkou vodu v tichých palácích
nad řekou,
aby ukázalo svůj obraz.
Svůj jasný obraz.
Nebe je
bdělý hafan, vítr
s vůní rozumu.
Otáčet nebem
nad zatuchlinou
za okny,
nad temnou mocí
pohlcující nové a nové země.
Otáčet nebem,
květem tohoto nebe,
tímto květem, tímto nebem,
otáčet jedinečnou svatozáří,
klidně a bez povyku.
Ach, kéž bych utekl
Ach, kéž bych hned utekl,
a tak si dobyl lepšího jména.
Ach, má přítelkyně, kéž bys neplakala
a nekladla otázky právě pohaslé hvězdě,
která smáčí špičky svých paprsků v kaluži.
Ach, kéž bys věděla, že přijde
hodina koupele v čiré vodě, že mysl
umyje nehybnou krajinu se svými zvířaty:
hady, aby se jejich vypařené kroky
staly sny bez úzkosti ze vstávání,
aby se antilopy a koně dali do klusu.
Moje milá, kéž bys do čistého mramoru rozloučení
vytesala sochu, která by nás doprovázela,
sochu z vánku, hebkého vánku,
plížícího se kolem nás jako kočka.
Dívám se na padající list...
Dívám se na padající list
přinášející zapomnění,
povzdech, vzlyk, hvizd
podzimního kuropění.
Tvůj odchod z těchto míst
je tma nepatřící noci,
stín, který, jsem si jist,
roste a opájí se mocí.
Okolo prázdnota se činí.
Ptá se: Svou naději kde máš?
Bere životodárný spánek
a tělu míru na rubáš.
Já ale nestavěl vzdušný zámek,
zas nalézám svou bohyni.
Přeložil MICHAEL DOUBEK
DAVID PAULOVICH ESCALONA
Déšť
Déšť tluče do oken,
ať slyšíme, že prší,
voda skotačí v rostlinách,
stéká až ke kořenům.
Déšť tluče do oken,
burcuje ospálky
ať z papíru skládají loďky,
co poplují po vlažných řekách.
Déšť tluče do oken,
aby přivábil staříky,
ať shodí nostalgii
a oplachují vzpomínky.
Déšť tluče do oken,
vychlazený pokoj
zve k horkému milování.
Poslušně dáme se svést.
Déšť tluče do oken,
to příroda si hraje,
zvonkohra nikoho neruší
a ještě oblaží ucho.
Vládci budoucnosti
Tak rádi bychom byli vládci budoucnosti,
věděli, kam až se dobereme,
jaký osud na nás v dálce čeká,
až přijdem na svět, až z něho zas sejdeme.
Nenávidíme každou nejistotu,
zrádné vody bažin,
slova rašící z ničeho,
přátele - převlékače kabátů.
Zavrhujeme polovičatá slova,
temnotu jež zahaluje den,
cesty které se hned otevřou hned zavřou,
ženy které přijdou aby odešly.
Jsme zrozeni abychom kráčeli,
abychom tančili z vlny na vlnu,
usmívali se a otvírali srdce dokořán,
milovali naplno za noci i za dne,
létali s ptáky a žili s lidmi.
Až se bude nedostávat sil
Až nebude dost síly na práci,
zbude jí dost na listování v druhých,
na srovnání našeho a jejich života,
dost na to, abychom soucítili s ostatními smrtelníky.
Až nezbude dost chuti na lásku,
nahradí ji vyprávění, co jsme vykonali,
o co jsme se pokusili a co nedotáhli,
nesplněná přání přemění se v skutky.
Až se bude nedostávat vůle nebo odvahy,
necháme se trpně spoutat strachem,
zapomenem čím jsme byli, co jsme udělali,
v marné snaze zapřít minulost.
Až zůstaneme lhostejní když začnou padat trakaře,
ztratíme právo žít a právo milovat,
sejdeme z cesty, poslechneme jiné,
a jako ovce sami zavřeme se v ohradě.
Přeložili EVA MÁNKOVÁ a KAREL SÝS
JIŘÍ KNOPP
Papa
Bílý kouř se vznáší nad střechami chrámů, rotund, bazilik,
už jsou pryč slzy, nářek, žádný vzlyk,
církev nás objímá jak obří chapadlo,
ať žije papež Tolikátý - dál hrajem divadlo,
hru věkovitou na pár hektarech,
kadidlo voní starobou, na dlažbě roste mech.
Monstrance blýskají se, jsou celé ze zlata,
sláva pro každého preláta,
desátky sypou se do biskupských miter,
zvony nás provázejí do nových dnů a jiter.
Jenom nic nového. Ani náznaky.
Škoda, že Bůh zapomněl, jak dělat zázraky...
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |