Nejhrůznější světová válka uvízla hluboko v myslích dosud žijících pamětníků. Posmutnělé vzpomínání umocňuje také skutečnost jejího začátku a konci na našem území. Jsou okamžiky prožité v dětství, které se vytrácejí teprve spolu s posledním odchodem člověka.
Jako šestiletý kluk na sklonku válečného běsnění v roce 1945 jsem byl na čas odeslán do jihočeských Vodňan, protože má škola byla obsazena donedávna vítězícími německými vojáky, ovšem tehdy už zasažených válečnou municí protivníka... V mysli mi uvízl úděsný obraz spatřený v lednu roku 1945. Vychrtlé lidské tváře a kosti potažené žlutou kůží představovaly nedooblečené a mrznoucí trosky lidských bytostí, nacpaných v železničních vagonech stojících před nádražím v nedalekých Číčenicích. Ne, tohle hrůzné divadlo v dalším běhu žití nikdy nezmizelo, i když v květnu 1945 spadla závěrečná válečná opona. Zážitek z útlého dětství člověka poznamenal na celý život. Nelze ho odhodit do žádné studnice zapomnění. Nejde to.
V posledních měsících roku 1944 při překračování našich hranic v Karpatech zahynulo na šest tisíc Čechoslováků a přes čtyřicet tisíc sovětských vojáků. Těm ostatním k dobití fašistické stvůry stála v cestě i bývalá opevnění naší armády, obsazená však německými vojáky. Umírali další lidé a bylo jich strašně moc. Nechtěně tak byla prověřena kvalita bunkrů na severní Moravě, zbudovaných ještě poctivýma českýma rukama. (To zase obchodní hala vyrostlá nedávno pod okny věžáku na sídlišti Novodvorská na místě teplárny trpí už opadáváním dlaždic...)
Vojáci z východní fronty, ale i z té západní, pořád ještě umírali. Odcházeli také lidé v dosud okupované zemi. Dostavila se však nakonec tolik kýžená svoboda a zemi pokryly památníčky těch, kteří zemřeli i v posledních hodinách války.
Nejstrašnější válečná jatka v historii světa tak skončila na našem území. Má však válka skutečných vítězů? Historie bývá totiž někdy hrozný parchant a zachází se s ní všelijak. Ke škodě lidí. Přepadá mě smutek, slova v hrdle váznou a mé oči tuhnou při pohledu na přibývající neúctu k památníčkům těch, které dostihl smrtící výstřel v posledních minutách války. Vztyčený prst nad slovy Věrni zůstaneme, provedený v kovu také v Opletalově ulici nad deskou se jmény zastřelených lidí, zmizel. Sběratelé se spojili se zloději. Student Jan Opletal byl jednou z prvních obětí nacistické okupace a jeho pohřeb v roce 1939 vedl k uzavření vysokých škol. Poškozování podobných památníčků je projevem nekulturnosti všehoznalých a všeho schopných lidí. Ne, nelze zapomenout těch žlutých rukou, natahujících se z vagonů u Číčenic a prosících alespoň o kus sněhu... Musel jsem tenkrát s ostatními zmizet, Němci nechtěli mít svědky při likvidaci lidí převážených z koncentračního tábora kamsi směrem k Linci... Byl to tenkrát transport pomalého umírání...
Tohle divadlo by zřejmě měli spatřit i ti, kteří dnes ničí památníčky, kradou je a sprejerskými barvami na ně vystřikují vlastní neskutečnou pitomost.
U příležitosti šedesátého výročí ukončení války proběhlo zajisté mnoho velkých akcí, ukázek bojů, někteří váleční veteráni byli u nich osobně - třeba už naposledy. Vedle vyžehlených uniforem a řízné muziky vojenských kapel přežívají na zdech pražských domů malé destičky se jmény těch, kteří se nedožili...
Autor: František Dostál
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |